Raději si uvařte větší kafčo a pusťte Kool & the Gang, který nás provázel celou cestu. Holky songu říkají "trumpetková" a je to férový zvedák nálady.
Než jsme vyrazili, čekali jsme, že Turecko bude pravý orient, divoký a jiný než na co jsme zvyklí. Globalizace však pomohla tomu, že Turecko je zemí bezpečnou a kultivovanou jako jiné destinace v Evropě. Jen místo kostelních zvonů posloucháte zvuk mešit.
Plánování před cestou
Přes zimu jsem na webu našel dostatek kempů pro cestu tureckým pobřežím, ale konkrétní harmonogram jsem chtěl nechat osudu. Cestovali jsme většinou po souši. Přes Rakousko, Maďarsko, Srbsko, Bulharsko, Řecko až do Turecka. Srbsko a Turecko nejsou v EU = 20x dražší hovorné.
Na rozdíl od EU jsem potřeboval mezinárodní řidičák dle úmluvy z 19.9.1949, dvě nálepky CZ na auto i karavan. Lokální 3G modem na internet, protože Turci blokují (asi do týdne) přístroje koupené mimo Turecko pokud v nich je turecká SIM. Nálepky jsem nevylepil a nikomu nechyběly. Policejní kontroly turisty záměrně ignorují a nezastavují.
Na telefonování do ČR je dobré mít nabitý Skype kredit. A doma blízké osobě vystavit poštovní kartičku opravňující za vás přejímat doporučenou poštu.
Renčin pohled
Víťa se mě jednou ptal kam pojedeme na další cestu. Moje odpověď? „Co třeba do Turecka?”
Několik lidí mi řeklo, že s blonďatýma holkama by do takové země nejeli. Pro mě, matku, to byl strašák. Uklidňovala mě jen myšlenka, že nikdo z nich v Turecku nebyl. Šlo spíš o strach rodiny. Ostatně ani země, přes které vede cesta se mi nezdály. Kamarádka, která byla několikrát letecky v hotelovém resortu, řekla: „Tam se vám asi líbit nebude, ale uvidíte.” Plna pochybností jsem se přesto rozhodla vyrazit vstříc dobrodružství. Víťu obdivuji za perfektní plánování cest a přípravy i různých plánů B :-)
Nakonec bylo Turecko úžasné. Krajina, lidi, moře a v neposlení řadě jídlo. Lidi ve všech částech vstřícní a milí. Tak jako v každé jižní zemi, mají rádi děti. A tak se v obchodech prodavačky vrhaly na holky s tím, že si je chtějí pochovat. Nemusím ani říkat, že to často končilo pláčem.
Při cestě domů jsem shrnula své turecké pocity do věty: „Táto, příště jedeme na rok.”
Hlavní nákladové položky
mezinárodní řidičák 50 Kč
dálniční HGS samolepka 1.960 Kč (€36 a 100 Lir) nevím kolik kreditu zbylo
dálniční známka v Maďarsku 2x €10, v Bulhrasku 2x €5, na Slovensku 1x €20 - vždy šlo o týdenní nebo desetidenní
v Srbsku je mýto a to vyšlo odhadem na 2x 550 Kč za průjezd od severu k jihu a zpět, v Řecku jsou dálnice zdarma
nafta v Turecku 37,90 až 41,71 Kč (3,99 až 4,39 Lir), nafta mimo Turecko 36,50 až 38,50
za naftu celkem 31.000 Kč (10,1 l/100km, průměrně 38 Kč/litr)
turecký modem a 10 GB dat na 3 měsíce za 2.370 Kč
kempy po cestě za €12-20 za noc, jen maďarský kemp byl za €25/noc
jídlo odhadem 600 Kč denně za celou rodinu
vstupy do památek 1200 Kč (15-30 Lir za osobu, děti zdarma)
trajekt přes Dardanely (Gelibolu-Lapseki) 2x 50 Lir
defekt v Bulharsku na karavanu - zásah €120, nové gumy v Řecku €150
Celkem 2 měsíce v Turecku: 107.820 Kč — bez jídla 72.420 Kč
Postřehy pro řidiče
kvalita silnic v Rakousku, na Slovensku a Turecku srovnatelná s ČR
dálnice jsou všude lepší než stará dobrá D1
600 km Srbskem se dá udělat za den, celé i osmdesátkou
v Bulharsku dálnice v podstatě nejsou a silnice jsou divoké
známky za hotové kupovat na hranicích, na benzinkách jen kartou, jinak vás natáhnou
Nejzajímavější okamžiky cesty
Příjezd do zavřeného kempu
Druhý den cesty, jsme se chystali přespat v Oasis Tanya na jihu Maďarska. Kemp už je dle webu v provozu, ale nikdy nevím, jestli majitel bydlí na místě nebo zavírá bránu na noc. Plán byl do 17:00 být na místě a pak se uvidí. Cesta nerovným Maďarskem se protahovala, a tak jsme ke konci už letěli s větrem o závod. Když měl být kemp v poslední odbočce, vidím jen prašnou polní cestu a říkám si “to asi není ono” - samořejmě bylo.
Takže jsme fičeli prázdnou krajinou a prašnou cestou až na GPS souřadnice, kde jsme našli opuštěnou, polorozpadlou budovu. Vyčerpání hrálo proti nám, ale nakonec jsme v dáli za stromy zahlédli kemp. Příjezd byl prostě jen značený z jiné strany :-). Poslední stovky metrů do kempu.. asi v 17:05 se proti nám řítí Jeep Cherokee. V něm holandští majitelé. Prý otvírají za týden a právě jedou domů. Máme štěstí - odemknou bránu a nechají nás v kempu samotné s hláškou: “Now you’re the manager of our camp.”
Defekt v Bulharsku
Jak s nadsázkou řekla Adela Banášová: “Bulharsko je na defekt ideální země.” — Jsme kousek od Sofie, po obědě v IKEA, kde jsme s karavanem parkovali v garážích s výškou stropu asi 3,5 m. Dálnice ubíhá poklidnou osmdesátkou a najednou ve zpětném zrcátku vidím spoustu nových předmětů. Nedokončím větu a v mžiku brzdím do odstavného pruhu. Vše je jasné. Na otázku ženy: “Co je to tu všude za bordel?” odpovídám: “To je náš karavan.” — Musím přiznat, že se mi boule na jednom kole karavanu nezdály už při vjezdu do Bulharska, ale nevěnoval jsem tomu pozornost.
Na dálnici to žilo, takže jsem holky odložil za svodidla a jal se situaci řešit. V protisměru právě hlídkovali policisté, kteří nakonec celou proceduru zkrátili na hodinu a to včetně dvou příjezdů místního “Big professional serviceman. Really the best.” — tedy dle slov policistů. No, věřil jsem tomuto chlapci, přestože za námi přijel proti směru dálnice a jeho auto vypadalo, že by nějakou tu údržbu také sneslo. Nebudu detailista.
Policisté byli velice milí, jediné co jsem jim nevěřil, je sdělení “If we are here, everybody is safe.” Protože kamiony svištěly půl metru od nás a pestrobarevná vesta je nejspíš nezastaví. Po akci se s námi policisté loučili se slovy: “You should leave Bulgaria before night, there are bandits on the highway.” A tak jsme namísto do bulharského kempu, kde nikdy nevíte jaká je situace, svištěli rovnou do Řecka. Dorazili jsme v 1 hodinu ráno do přímořského Alexandroupolis.
Čekání na hranicích do Turecka
Konečně jsme měli Turecko na dohled, projeli jsme řeckou část celnice, ale na tureckých hranicích měli plno. První den opravdového letního slunce. Dali jsme si 4 hodiny stání na rozpáleném mostě v zemi nikoho. Naštěstí jsme si nechali zabalit tzatziky na cestu. Při kontrole to pak šlo hladce.
Stačilo ukázat pasy při vjezdu, zelenou kartu při průjezdu druhou závorou, potom ukázat pasy ještě u třetího okénka, následně nechat dle zelené karty zapsat auto a karavan do pasu holkama v prostěradlech, no a pak už jen nechat u výjezdu z celnice omrknout zelené karty a je to — “Jsme v Turecku!”. Mezinárodní ani český řidičák nikoho nezajímal. Karavan ani auto nikdo prohlédnout nechtěl, takže by se dalo říct, že papírově jsme čistí, i když vezeme skupinu uprchlíků. V opačném směru taktéž.
Proplétající se cesta
Už od prvního tureckého kempu jsme se při cestě pobřežím potkávali s ostatními cestovateli. Francouz s karavanem nám řekl, že se francouzi s přívěsem bojí jezdit a tak je častěji uvidím s obytňákem. A že i pro Francouze jsou jejich dálnice drahé. S Holanďany v Transporteru jsme se potkávali skoro v každém druhém kempu. A pak Němci, Turci a další dvojice vitálních důchodců. Rodinky žádné. Cesta pobřežím je víceméně jediná a tak je to běžné.
Horský offroad kemp
Defekt v Bulharsku nebyl nic proti zážitku z kempu u Antalie. Měli jsme zpoždění, stmívalo se a blížili jsme se do kempu, jehož GPS souřadnice byly asi 300m od nejbližší cesty v navigačních mapách. Nedaleko od kempu se k nám přidala otrhaná rezavá dodávka, která nás střídavě dojížděla a předjížděla. Takže stress-level na správné úrovni. Dojedeme k nejbližšímu asfaltovému místu a hledáme kemp. Žádné cedule, slunce za horama, jen místní štěrkové cesty. Abych se nevydal špatnou pěšinou, hledám místního, který by mi poradil. Nacházím dvojici ze zmiňované dodávky a pár dalších Turků u pramene s vodou. Je šero, po tmě se jezdí lesem špatně. Internet v horách nejede. Ptám se tedy anglicky jestli neví o nějakém kempu, tureckou němčinou odpovídají, že je nějaký možná 7 km odsud. Děkuju a jdu raději volat majiteli kempu za 37 Kč/min. Je milý a nasměruje nás na správnou odbočku.
Vypadá však trošku nestandardně, a tak než se na ni vydám, jdu si ji projít pěšky. Už je tma, takže svítím mobilem. První úsek je úzký, hliněný a relativně rovný. Když nic nepojede proti nám, mělo by to být v pohodě. Běžím zpět, otáčím karavan a jedeme dolů pěšinou. Samozřejmě, část cesty, kterou jsem neprošel, je opravdový offroad. Kameny po stranách cesty, ostré zatáčky, vodou vyplavené koleje a křoví skřípající po laku auta. Nechci vědět co se děje vzadu — karavan je o dalších 30cm širší. Co v takové situaci dělat? Na zpátečku nemáme šanci se vrátit a tak prostě doufáme a na redukci sjíždíme. Za několik minut jsme v kempu, majitel nás zve na rodinnou grilovačku, ale já místo toho aretuju soupravu ve svahu, tak abychom se ráno neprobudili ve křoví nebo na louce pod námi. Usínáme s pocitem, že se odsud už nikdy nedostaneme.
Ráno se po probuzení jdu po cestě projít. Rád bych řekl, že se mi za světla zdála sjízdnější, ale nezdála. Majitel mě uklidňoval, že mám malý a lehký karavan a silné auto, takže ať jsem v pohodě. A že prý on se svým karavanem také tu cestu sjel. Nojo, ale to ještě nebyla vyplavená dešťovou vodou a zmiňovaný karavan nikdy nejel svahem taky nahoru — stala se z něj jen chata v kempu. Naštěstí to byl mladý a veselý chlapík, a tak jsme vyslali ženu a děti pěšky dopředu a spolu jsme se jali vyjmout ježka z klece. Toyota na redukci, 150 metrů prudkého stoupání a výjezd byl po 30 minutách za námi. Odnesla to jen jedna nožka u karavanu, kterou jsem opravil kladivem.
Proč to celé děláme?
Život může být rutina (podobnost se slovem ruina čistě náhodná). Chceme vás inspirovat k novému pohledu na cestování s rodinou. Naším cílem je přetvořit rutinu v zážitek, na který budeme rádi vzpomínat. Cestujeme autem Toyota Hilux, za kterým táhneme anglický karavan Coachman z roku 1995. Pobyty v zahraničí jsou vyváženou kombinací práce a odpočinku. Jezdíme nejraději mimo sezónu na cesty trvající měsíc a déle. Víme, že náš blog váš život od zítřka nezmění. Ale může vám pomoci ukázat novou cestu.
