Zlatá éra značky Aero nastala před 90 lety. V nabídce byla i štika silnic

Výroba osobních vozů Aero netrvala dlouho, přesto jsou zejména její modely 30 a 50 velice známé. Na začátku třicátých let ovšem tento výrobce začínal s modelem 500.

Jak název naznačuje, automobil poháněl jednoválcový agregát se zdvihovým objemem 500 cm3. I další použitá technická řešení byla velmi jednoduchá a levná. Například karosérie měla pouze jediné dveře, lankové brzdy působily pouze na zadní kola.

Na tento vůz i další modely značky se můžete podívat do naší fotogalerie.

V roce 1931 měl premiéru typ 662, pod jehož kapotou se již nacházel dvouválcový agregát. Ten byl schopen vyprodukovat výkon 18 koňských sil, což postačovalo na udělení maximální rychlosti 75 kilometrů v hodině. Zpočátku se i tento vůz dodával s dveřmi pouze na jedné straně vozu, později bylo možné nastupovat a vystupovat vlevo i vpravo. Také se ke konci výroby tohoto typu začaly lankové brzdy montovat rovněž na kola přední nápravy.

Nejlevnější verzí byl roadster s cenovkou 22 300 Kč, vůz s odnímatelnou pevnou střechou se prodával za 25 100 a čtyřmístná limuzína za 25 800 Kč.

Právě s tímto vozem uskutečnil Bohumil Turek velkolepou propagační jízdu. Celkem třicetkrát každý den vyrážel dvakrát na trasu Praha-Hradec Králové-Brno a zpět. Pokaždé tak absolvoval tisíc kilometrů. Auto tuto zátěž zvládlo bez problémů.

Nakonec se Aero 662 po modelu Aero 30 stalo druhým historicky nejúspěšnějším modelem této automobilky z hlediska počtu prodaných exemplářů.

Velmi vzácným modelem značky Aero je řada 750. Podle informací v muzeum v Rožmitálu pod Třemšínem jich bylo celkem smontováno pouze čtyřicet. Každý navíc v jiné verzi. Dvouválec s objemem 0,75 litru již vyvinul 22 koňských sil.

Vzápětí se představilo Aero 1000. Oproti předcházejícím modelu měla tisícovku mírně prodloužený rozvor kol (na 228 centimetrů) a rozšířený rozchod kol. Pro značku typickou masku chladiče ve tvaru podkovy poprvé ozdobila lišta procházející jejím středem kolmo dolů.

Vodou chlazený litrový zážehový dvouválec měl podle oficiálně výkon 20 koní. To ale byla, jak uvádí Jan Tuček ve své knize Auta první republiky, finta výrobce, který tak chtěl zachovat zařazení tohoto modelu do nižší daňové sazby. Ve skutečnosti prý měl řidič k dispozici stádo 26 ořů.

Není tedy divu, že auto, které si stále uchovalo nizkou hmotnost pouze 540 kilogramů, bylo schopno dosahovat nejvyšší rychlosti sto kilometrů v hodině a vysloužilo si dobovou přezdívku "štika silnic".

Díky rozšíření karosérie o deset centimetrů byl tento model v porovnání s přecházejícími aerovkami pohodlnější pro všechny cestující. V letech 1933 a 1934 bylo vyrobeno přesně 236 kusů. Tímto modelem skončila éra malých vozů. V roce 1934 se totiž přestavil typ Aero 30, který již měl pohon předních kol a další moderní technické prvky.