Aerodynamika aut: Zajímavé aerodynamické po druhé světové válce II (9. díl)

Saab Ursaab

Se zajímavým aerodynamickým vozem přišla v druhé polovině 40. let i firma Saab. Tehdy šlo o výrobce letecké techniky, ale hned po skončení války padlo rozhodnutí, že se bude zabývat i produkcí automobilů. Než se rozběhla výroba známého modelu 92, vznikly čtyři testovací prototypy, z nichž hned první, známý také jako Ursaab či 92001 nebo X9248, měl velmi propracovanou aerodynamickou karosérii. V přídi pod kapotou se nejdříve nacházel dvoutaktní dvouválec DKW napojený na převodovku stejné značky. Brzy však byl tento agregát o výkonu 13 kW nahrazen originálním švédským motorem.

První prototyp se předvedl vedení firmy v roce 1947, ale to byl jen začátek úspěšné kariéry prvního saabu vůbec. Během dalších dvou let u Saabu postavili ještě tři prototypy pozměněného vzhledu a v roce 1949 se představila sériová podoba Saabu 92, který si z ursaabu zachoval jen základní siluetu. Nicméně tento vzácný a vpravdě historický kousek nezmizel v propadlišti dějin, zachoval se do dnešních dnů a dlouhá léta setrvával ve firemním muzeu.

Panhard Dynavia

V roce 1948 francouzská automobilka Panhard na pařížské motorshow na svém stánku předvedla originální aerodynamický výtvor pojmenovaný Dynavia. Jméno už leccos naznačovalo. Vůz byl totiž postaven na základě sériového modelu Panhard Dyna, ovšem aerodynamická karosérie byla zcela nová. Tomu odpovídal i součinitel odporu Cx 0,26. Díky němu dynavia se stejným motorem o výkonu 21 kW a podvozkem s poháněnými předními koly, jakými disponoval běžný typ Dyna, dokázala vyvinout rychlost 131 km/h, což bylo o 20 km/h více než u dyny.

V automobilce však vznikly nakonec jen dva kompletní exempláře, třetí nebyl nikdy sestaven. Jeden skončil ve firemním muzeu, druhý byl prodán do Švýcarska, kde svému majiteli dlouhá léta sloužil, než jeho existenci ukončila havárie.

Alfa Romeo Disco Volante

V letech 1952 a 1953 vzniklo několik speciálních vozů na základech Alfy 1900. Díky aerodynamickému tvaru karosérie vozy dostaly přízvisko Disco Volante, typové označení znělo 1900 C52. Jak již bylo řečeno, technický základ pocházel z Alfy Romeo 1900, pod kapotou Disco Volante se tak ukrýval upravený řadový čtyřválec o objemu 2 l a výkonu 118 kW. Tvar karosérie byl testován v aerodynamickém tunelu a maximální rychlost byla vypočítána na hodnotu 220 km/h. Disco Volante postavili u Alfy ve třech provedeních – dvě verze kupé a otevřený spider. Pro tehdy továrního pilota Juana Manuela Fangia dokonce vznikl i vůz s řadovým šestiválcem o objemu 3,5 l. Ten je dnes v národním automobilovém muzeu v Turíně, dva vozy se čtyřválcovými dvoulitry pak mají ve firemním muzeu v Arese.

Alfa Romeo BAT

Disco Volante byl spíše koncepčním vozem, ovšem záhy po jeho vzniku se u Alfy Romeo začali aerodynamikou zabývat mnohem seriózněji. K testům posloužily během 50. let hned tři vozy pojmenované Berlinetta Aerodinamica Tecnica, zkráceně BAT. Jako technický základ opět posloužil model Alfa Romeo 1900. Jejich podobu vytvořilo karosářské studio Bertone. První vůz BAT 5 z roku 1953 vypadal jako vozidlo pro Batmana, ostatně na netopýry zkratka BAT mimoděk odkazovala. Součinitel odporu u „pětky“ činil Cx 0,23 a vůz se s motorem o výkonu 74 kW dokázal rozjet na rychlost kolem 200 km/h při hmotnosti 1,1 tuny.

BAT 7 byl dokončen o rok později, přičemž aerodynamická čistota byla ještě na vyšší úrovni, což vyjadřovala i úctyhodná hodnota Cx 0,19. Vůz sloužil především jako mustr pro zkoušky v aerodynamickém tunelu. Poslední z netopýrů BAT 9 vznikl v roce 1955 a měl nejblíže k produkčnímu automobilu. Na něm se ověřovaly aerodynamické prvky v běžném provozu. Nicméně všechny tři exempláře zůstaly jen ve stádiu experimentálních demonstrátorů a do výroby se nedostaly. Dnes jsou roztroušeny po různých sbírkách ve Spojených státech.

Panhard 24 CT

Naopak aerodynamické kupé Panhard 24 CT se výroby dočkalo a mezi lety 1964 až 1967 se ho vyrobilo téměř 30 tisíc kusů. Ovšem bylo také labutí písní civilní produkce Panhardu, který tehdy již patřil pod křídla Citroënu. Po roce 1967 už je značka Panhard spojována jen s vojenskými vozidly. Jako základ pro elegantní kupé použili sériový sedan Dyna, včetně vpředu uloženého vzduchem chlazeného dvouválce, jenž poháněl přední nápravu. Pohonná jednotka už něco pamatovala, vždyť ve své původní podobě pocházela ze 40. let, takže moderní exteriér karosérie kontrastoval se zastaralou technikou. Panhard 24 CT žádného nástupce nedostal a nedošlo ani na plánovanou čtyřdveřovou variantu. Nicméně jeho ideovým pokračovatelem se stal komerčně úspěšný model Citroën GS.

Pininfarina BMC-1800 Berlina Aerodinamica

Zajímavý aerodynamický koncepční vůz vznikl i ve Velké Británii. Tedy abychom byli přesnější, šlo o italský výtvor na britském základě. Vůz BMC 1800 Berlina Aerodinamica vytvořil ve studiu Pininfarina designér Leonardo Fioravanti. Premiéru měl na turínském autosalonu v roce 1967 a vznikl z popudu britské automobilky BMC. Jako základ posloužila platforma a motorizace z modelu Austin 1800. Nicméně zůstalo jen u stylistického konceptu. K výrobě nikdy nedošlo. A je to o to zajímavější, že BMC 1800 Berlina Aerodinamica svým pojetím silně připomínal prodejně velmi úspěšný Citroën CX, který vznikl až o sedm let později.

Ford Ghia Probe

V 70. a 80. letech Ford ve spolupráci s designovým studiem Ghia postavil celou sérii aerodynamických experimentálních vozů Probe. Hned první z roku 1979 měl výrazný klínovitý tvar karosérie s koeficientem aerodynamického odporu Cx 0,2. Pod kapotou se nacházel motor z mustanga o objemu 2,3 l a výkonu 127 kW a charakteristickými se staly výklopné světlomety a zakrytá zadní kola. Rok na to vznikl Probe II, což byl konvenčněji vypadající čtyřdveřový vůz se splývavou zádí. O další rok později přišel na svět Probe III, který byl předobrazem sériového Fordu Sierra a některé jeho stylistické prvky byly použity i u modelu Taurus.

V roce 1982 Ghia s Fordem představily mnohem odvážnější Probe IV, který se pyšnil součinitelem aerodynamického odporu Cx 0,152. Vyvrcholením série experimentálních vozů byl Probe V z roku 1984. Poprvé se veřejnosti představil na tokijském autosalonu o rok později. U „pětky“ designéři od karosárny Ghia dosáhly na dlouhou dobu nejlepší hodnotu součinitele aerodynamického odporu Cx 0,137.