WRC slaví 50 let. Připomeňte si nejslavnější auta, jezdce i dramatické závody

Prvním zastávkou závodů Mistrovství světa v rallye se 19. ledna 1973 stalo Monte Carlo. Na konci sezóny se prvním vozem seriálu mistrovství světa stal Alpine A110 jezdců Jeana-Claudeho Andrueta, Jeana-Pierreho Nicolase a Jeana-Luca Thériera.



Přestože byla WRC v 70. letech 20. století ještě v plenkách, představovala pro týmy, jezdce i fanoušky dechberoucí podívanou. V této éře jsme viděli některé z nejpůsobivějších rallye vozů všech dob.

Italská značka Lancia zahájila své slavné spojení s rallye nádherným modelem Stratos. Ten byl se svým futuristickým vzhledem a nezaměnitelným rykem šestiválcového motoru v porovnáni s konkurencí unikátní.

Přibližně ve stejně době vstoupil na scénu Ford s modelem Escort RS. Ten se stal jedním z nejúspěšnějších vozů celé soutěže.



V 80. letech minulého století byly vozy s pohonem zadních kol, jako Ford Escort, Fiat 131 a Lancia Stratos, odsunuty stranou, aby uvolnily místo nové éře – Skupina B.

Skupina B přivítala některé z nejúžasnějších rallye vozů, jaké svět kdy viděl. Některé dosahovaly výkonu přes 500 koní a na nezpevněné silnici dokázaly zrychlit z 0-100 km/h za pouhé 2,3 sekundy.

Ačkoli FIA povolila pohon všech kol již v roce 1979, mnoho výrobců předpokládalo, že je tento systém příliš komplikovaný a nebude konkurenceschopný. V roce 1982 však Audi představilo zbrusu nové Quattro, které okamžitě zaznamenalo úspěch.

Dodatečný výkon přeplňovaného motoru v kombinaci s lepší trakcí získané díky pohonu všech kol byly jasnými výhodami. Firma z Ingolstadtu tak mohla slavit tituly výrobců v letech 1982 a 1984 a tituly jezdců v letech 1983 a 1984, které získali Hanou Mikkola a Stig Blomqvist.

V roce 1983 proběhla fantastické bitva mezi zadokolkovou Lancií 037 a výše zmíněným Quattrem. Lancia v čele s Walterem Röhrlem a Marku Allénem slavila konstruktérský titul.

Brzy se koncepce pohonu všech kol chytily i ostatní výrobci. V sezóně 1985 aspiroval na vítězství Ari Vatanen ve svém plameny šlehajícím Peugeotem 205 T16. Během děsivého incidentu v Argentinské rallye si způsobil vážná zranění a z titulu se tak radoval jeho týmový kolega a krajan Timo Salonen.

Bitva pokračovala v roce 1986 a na rychlostních zkouškách po celém světě mezi sebou bojovala spousta skvělých jezdců. O titul se pokoušeli například Röhrl (Audi), Alén, Toivonen (Lancia), Pond (MG), Salonen (Peugeot).

Lancia si na začátku sezóny vybojovala náskok díky dobrým výkonům svých jezdců v Monte Carlu a ve Švédsku. Ve třetím kole v Portugalsku se italská firma opět ukázala jako velmi silná, když po třetí etapě držela místa 1-2-3.

Došlo však ke katastrofě, když Ford RS200 řízený Joaquimem Santosem ztratil během následující rychlostní zkoušky kontrolu nad vozem a srazil se s davem. V důsledku nehody tři lidé zemřeli a více než 30 diváků bylo zraněno.

V Itálii opět slavila Lancia a Toivonen se potvrdil jako favorit na titul. V následujícím kole na Korsice však Toivonen nezvládl svou Deltu S4, která vyjela ze silnice, zřítila se ze svahu a začala hořet. On i jeho spolujezdec Sergio Cresta na místě zahynuli.

Tato nehoda už byla příliš a FIA musela reagovat. Prohlásila vozy ze skupiny B za příliš rychlé pro bezpečné soutěžení. Na konci sezóny byly výsledky z italského podniku prohlášeny za neplatné a tak titul získal Juha Kankkunen se s svým Peugeotem.



Po zákazu skupiny B musela FIA pro sezónu 1987 vymyslet nové regule. Ve skupině A musely všechny závodní vozy vycházet ze svých sériových protějšků. Navíc byl omezen výkon, došlo k navýšení minimální hmotnosti a závodní stroje nedosahovaly takového přítlaku. Tato omezení také pomohla snížit celkové náklady výrobců a podpořila účast soukromých týmů v rallye.

Mezi nejvýznamnější vozy této éry patřily například Lancia Delta Integrace, Mitsubishi Lancer Evolution, Subaru Impreza 555, Ford Escort Cosworth nebo Toyota Celica GT-Four.

První roky patřily automobilce Lancia. Ta úspěšně navázala na výsledky ze skupiny B, které zaznamenala s vozem Delta S4. Nová Delta Intergrale dominovala v bodování výrobců až do roku 1992 a získávala tak tituly šest let v řadě. Juha Kankunnen a Miki Biasion přidali po dvou titulech v šampionátu jezdců.

V devadesátých letech patřil šampionát japonským výrobcům. Carlos Sainz se v letech 1990 a 1992 s Toyotou Celica GT-Four umístil na čele tabulky poháru jezdců. O rok později slavil Juha Kankunnen, který přinesl Toyotě první titul mistra světa výrobců.

Pro sezónu 1992 byl angažován do týmu Subaru nováček Colin McRae, který okamžitě zaujal svým razantním stylem jízdy. Ve své debutové sezóně skončil pátý a na Novém Zélandě si připsal své první vítězství ve WRC. McRae získal světový titul v roce 1995, kdy v napínavém souboji porazil svého týmového kolegu Carlose Sainze.

Poslední sezóně dominovali japonské Subaru a Mitsubishi. V roce 1996 slavil titul Tommi Mäkinen s vozem Mitsubishi Lancer Evolution, zatímco Subaru slavilo titul v poháru konstruktérů.



Mistrovství světa v rallye 1997 přineslo řadu zásadních změn. Automobilky již nemusely vyrábět sériové verze vozů, s nimiž soutěžily. Tato změna usnadnila vstup nových výrobců do seriálu a v následujících letech se zvýšil zájem a účast týmů jako Seat, Citroën, Peugeot a Hyundai. Kromě nových technických předpisů přinesla nové éra také aktualizovaný systém soutěží. Jednotlivé „erzety“ se zkrátily, ale kalendář podniků byl rozšířen na 14 podniků po celém světě.

Nové pravidla nejlépe zvládlo Mitsubishi. Jejich upravený Lancer Evolution z minulé éry přinesl v roce 1998 titul pro výrobce. S Tommi Mäkinennem za volantem přidali do sbírky pohár v šampionátů jezdců tři roky po sobě. V té době jim byl největším soupeřem Colin McRae, který kočíroval Ford Focus.

Následující tři roky kraloval Peugeot s jezdcem Marcusem Gronholem. V roce 2003 vládl tomuto motosportu Petter Solberg se Subaru, ale konstruktérský titul uzmul Citroën díky skvělým výkonům Sainze a mladého Sébastiena Loeba.

Loeb byl neporazitelný na každém povrchu a zajistil Citroënu tři konstruktérské poháry v řadě. Přestože v letech 2006 a 2007 získala titul automobilka Ford, Loeb si dokázal dojet pro tituly jezdců. Spolu se spolujezdcem Danielem Elenou se zapsal do rekordních statistik v rallye, když získal devět titulů mistra světa. K vítězství mu pomohly modely Xsara, C4 a DS3.

Když se Loeb v roce 2012 rozhodl skočit se závoděním na plný úvazek, nahradil ho jeho krajan Sébastien Ogier. Ten se v roce 2011 zaučoval za volantem Citroënu od Loeba a o rok později již získal titul s německou automobilkou Volkswagen.

Ogier ve svém speciálu Polo R WRC vyhrál čtyři tituly v letech 2013 až 2016 jak v pohárů jezdců, tak i poháru konstruktérů. Automobilka z Wolfsburgu na konci roku 2016 oznámila konec působení v šampionátu. S blížícími se novými předpisy musel Ogier hledat nové místo pro sezónu 2017.



V sezóně 2017 se konal jubilejní 45. ročník mistrovství světa v rallye a zahajovacím podnikem bylo opět Monte Carlo. Nová generace vozů WRC se pyšnila zvýšeným výkonem motoru, agresivnější aerodynamikou a elektronicky řízenými diferenciály. Díky silnějším motorům jsou samozřejmě nové speciály mnohem rychlejší než kdy dříve, ale díky lepší aerodynamice a odpružení jsou současné vozy mnohem bezpečnější než jejich předchůdci ze skupiny B z 80. let.

Úřadující mistr světa Sébastien Ogier podepsal novou smlouvu s M-Sport Ford World Rally Teamem. V novém voze Fiesta, tak soutěžil společně s Ottem Tänakem a Elfynem Evansem.

Hyundai i20 Coupe pak šoférovali favorit na titul Thierre Neuvill, spolehlivý Dani Sordo a Hayden Paddon. Po dlouhých osmnácti letech se do šampionátu vrátila Toyota pod hlavičkou týmu Toyota Gazoo Racing, ve kterém závodí Tommi Mäkinen, Jari-Matti Latvala, Jihu Hännine a Esapekk Lappi. Také Citroën se rozhodl pro útok na šampionát a povolal Krise Meekeho, Craiga Breena a Andrease Mikkelsena.

Ogier se spolujezdcem Ingrassiem navázali na své působení u Volkswagenu a získali další titul mistra světa jezdců i konstruktérů. Tänak skončil třetí a v následujícím roce se domluvil na spolupráci s Toyotou.

Ročník 2018 přinesl napínavou podívanou. V závěrečném podniků v Austrálii bojovali o pohár mistrů světa tři jezdci. Ogier, Neuville a Tänak. Neuville ale nezvládl svou Hyundai a po nárazu přišel o kolo. Tänakovu Toyotu postihla smůla, když mu selhala převodovka. To přineslo další pohár pro Ogiera a týmu M-Sport Ford.

V následujícím roce se cesty Fordu a Ogiera rozešly. Francouzského závodníka si zavázala automobilka Citroën s tím, že se jim znovu podaří získat konstruktérský titul. Ogier vyhrál podniky v Monte Carlu, Mexiku a Turecku. Neuville se svým vozem dokázal vyhrát na Korsice, v Argentině a ve Španělku.

Byl to ale Ott Tänak a jeho Toyta Yaris, který byl nedostižný. Během roku získal 73 etapových vítězství a šest celkových výher. Společně s Martinem Järveojou si dojeli pro svůj prémiový titul ve WRC. Neuville skončil druhý a Ogier se musel spokojit s třetím místem na stupních vítězů.

V sezóně 2020 vyhrál opět Ogier s Toyotou před týmovým kolegou Evansem a třetím Tänakem v Hyundai. Tento ročník byl poznamenaný pandemií covid 19 a odjelo se jen 7 podniků. Pandemie Covidu poznamenala i ročník 2021, ve kterém opět zvítězil Ogier v Toyotě a získal svůj osmý titul šampiona.



Pro ročník 2022 přišla nová změna pravidel. V 50. ročníku WRC muselo doplnit přeplňované zážehové šestnáctistovky elektrifikované ústrojí pro plug-in hybridní pohon. Dodává ho společnost Compact Dynamics, která má zkušenost s elektrickými komponenty pro F1, Formuli E nebo vytrvalostní série WEC.

Elektřina pomáhá jak na rychlostních zkouškách, tak i na přejezdech, kde místy musejí jet čistě na elektrický pohon. Během měřených kilometrů mohou jezdci využít elektrickou pomoc opakovaně, ale vždy po dobu maximálně tří sekund.

Ogier se v této sezóně již neobjevuje na všech podnicích a šampionát vyhrává Toyota, kterou řídí talentovaný mladík Kalle Rovanpä před Tänakem a Neuvellem v Hyundaiích.