Bohatou kariéru zahájil Derek Bell před 60 lety. Startoval i při Grand Prix Brna

• Ve Formuli 1 to nebyla žádná sláva

• V Le Mans zaznamenal pětkrát triumf

• Dvakrát světovým šampionem sportovních vozů

• S Jaguarem na Grand Prix Brna 1977

• Na startu byli také naši jezdci 
Derek Bell, rodák z britského Pinneru v hrabství Middlesex, se narodil 31. října 1941 a platil podle portálu Porsche Classic Club Česká republika ve své době za jednoho z nejuniverzálnějších a nejoblíbenějších jezdců.

Vyrůstal na farmě poblíž přístavu Pagham, kde pomáhal s provozem hostince. Od mládí měl blízko k motorům a chtěl závodit. Před šedesáti lety, tedy v roce 1964, jej povzbudil jeho nevlastní otec Bernard Hender, když ho přesvědčil o tom, že když se chce stát závodníkem, tak musí mít nějaké lepší auto. Ideálním, že by byl Lotus Seven. Tehdy dvaadvacetiletý Derek dal na jeho slova, pořídil si Lotus a vydal se do světa vůně spáleného benzinu a rychlých kol.

Svůj vůbec první závod s Lotusem podle wikipedie absolvoval více než úspěšně v březnu téhož roku v Goodwoodu, protože jej jasně vyhrál.

V následujícím roce už startoval ve Formuli 3 a závodil s Lotusem 31. V roce 1966 přešel na Lotus 41 a zaznamenal s ním své první vítězství ve Formuli 3 a opět se tak stalo v Goodwoodu. V roce 1967 se radoval ze sedmi výher.

Logickým dalším krokem byl start ve Formuli 2, kam vstoupil na voze Brabham BT23 C nasazený týmem svého nevlastního otce Church Farm Racing a po několika slibných výkonech, které mimochodem zaujaly Enza Ferrariho, debutoval ve Formuli 1 za stáj Ferrari v Monze v roce 1968, kde dojel na osmém místě. Zvítězil John Surtees na Hondě. Bell startoval ve Formuli 1 i v roce 1969, kdy jezdil u McLarenu.

Bez větších úspěchů pak působil ve Formuli 1 do roku 1972, aby se do seriálu vrátil ještě v sezoně 1974 do stáje Surtees, kdy bylo jeho nejlepším výsledkem jedenácté místo v Grand Prix Německa. Poslední Velkou cenou, kterou Derek Bell jel, byl závod Grand Prix Kanady 22. září 1974 na okruhu Mosport.

Bellovo jméno se objevilo na startovní listině i dalších sérií. Například Tasman Series v 2.4 Dino a byl druhý na Lakeside za Amonem a Rindtem na Warwick Farm. V roce 1969 závodil s McLarenem M9A s pohonem všech kol v jeho jediném závodě na britské Grand Prix v Silverstone.

Daleko výraznějších úspěchů Derek Bell dosáhl v závodech sportovních prototypů a vytrvalostních podnicích. Těch největších se dočkal při prestižním vytrvalostním závodě 24 hodin Le Mans.

Poprvé zde startoval v roce 1970 s parťákem Ronnie Petersonem s Ferrari 512S. Závod ale nedokončili, protože po 39. kole museli ze závodu odstoupit. Startoval i v následujících letech, když se nejvýše dostal na čtvrté místo s Mike Hailwoodem na Gulf GR7-Ford Cosworth. Zlom přišel v roce 1975.

Derek Bell sedlal společně s Jacky Ickxem vůz Mirage GR8-Ford Cosworth a dokázali jej dovézt vítězně do cíle, když odkroužili 336 kol. Další dvě vítězství Bell vybojoval opět s Ickxem, a to v letech 1981 a 1982. Nejdříve s Porsche 936 a pak s Porsche 956.



Dvakrát pak triumfoval s Porsche 962, a to v letech 1986 a 1987, tentokrát se za volantem střídal s dvěma spolujezdci. Těmi byli Hans – Joachim Stuck a Al Holbert.

K pěti vítězství v Le Mans lze ještě Bellovi ještě přičíst k dobru dvě druhá místa (1983 a 1988) a dvě třetí místa v letech 1985 a 1995. Celkem se Bell představil při dvaceti šesti ročnících 24 hodin Le Mans.

Dlouholetým parťákem mu při čtyřiadvacetihodinovce býval někdejší pilot F1, Němec Hans – Joachim Stuck. Ten v rozhovoru pro web AUSringers.com řekl, že mezi jeho nejoblíbenější jezdce patřili Brit Derek Bell a Američan Boris Said.

Ve dvou případech se Derek Bell na 24 hodin Le Mans představil v jednom týmu se svým synem Justinem. Stalo se tak v roce 1992, kdy jeli spolu s Tiffem Needelem na Porsche 962. Po absolvování 284 kol si dojeli pro celkové 12. místo a 5. místo ve své třídě.



V roce 1995 si závod zopakovali, a to spolu s Andy Wallacem, kdy tvořili smíšený tým Harrods Mach One Racing - David Price Racing. S McLarenem F1 GTR si dojeli pro třetí místo v celkové klasifikaci a pro druhou příčku ve třídě GT1. Vůbec poprvé se otec a syn Bellové spolu v jednom týmu představili při závodě 24 hodin Daytona v roce 1991.

Bell měl podle wikipedie ještě v roce 2008 závodit v 24hodinovém závodě Daytona se synem Justinem, ale vůz ze závodu předčasně vypadl a Derek se tak do závodu nedostal.

Bell také vyhrál dvakrát titul mistra světa sportovních vozů v letech 1985 a 1986 a 24 hodin Daytona třikrát v letech 1986, 1987 a 1989. V roce 1973 vyhrál Silverstone RAC Tourist Trophy s vozem BMW 3.0CSL a s Haraldem Ertlem, parťákem za volantem.

V roce 1984 vyhrál Nürburgring 1 000 kilometrů se Stefanem Bellofem, když jeli s Porsche 956. Upozornil na sebe také čtvrtým místem v roce 1974 na Nürburgringu 1 000 km na Gulf GR7 s Jamesem Huntem na delším 22,8 kilometru dlouhém okruhu.

Jeho první vítězství ve Spa na 1 000 kilometrů  přišlo v roce 1974, kdy závodil s Mirage M6 s Mikem Hailwoodem a vyhrál i v letech 1975 a 1984. S Henri Pescarolem v roce 1975, na dominantní Alfě Romeo Tipo 33 TT na staré 14kilometrové trati, a se Stefanem Bellofem v dominantním Porsche 956 z roku 1984 na kratším okruhu používaném Formulí 1. Je také jedním ze dvou jezdců, kteří vyhráli šestihodinovku ve Spa - Francorchamps 1 000 kilometrů na původním i současném okruhu. Druhým je Jacky Ickx.

Za své nejoblíbenější závodní auto na portálu dailysportcar.com jednoznačně označil Porsche 962.

„Znamenalo pro mě hodně, protože jsem s ním dokázal vyhrál 37 závodů mistrovství světa a Ameriky, navíc spolu s několika úžasnými jezdci, jako Jacky Ickxem, Stefanem Bellofem a Hansem Joachimem Stuckem. Dvakrát jsme s Alem Holbertem s ním vyhráli Daytonu, pak Le Mans, pak Daytonu a znovu Le Mans. To si myslím, že se nikomu nepovedlo. Takže 962 je pro mě to nejlepší, s čím jsem mohl závodit,“ svěřil se.

V červnu 1977, konkrétně 5. června, měli možnost motorističtí příznivci vidět Dereka Bella v akci při Grand Prix Brna, která byla zařazena jako pátý podnik do mistrovství Evropy cestovních vozů. Bell se zde představil za volantem Jaguaru XJ12 C, kde se střídal s Andy Rousem. Zatímco kvalifikace se jim parádně povedla, po dosaženém čase 3:34,59 minuty do závodu startovali z pole position, závod samotný pro posádku stáje British Leyland v Divizi 5 skončil neslavně. Musela odstoupit pro závadu na převodovce.

Druhá dvojice stáje Leyland John Fitzpatrick – Tim Schenken, si se svým Jaguarem XJ12C dojela pro 16. místo. Závod vyhrálo italské duo Facetti – Finotto na BMW 3.0 CSL z týmu Jolly Club UFO.

Podobně skončily pro britskou dvojici i další tři podniky (Zandvoort, Tourist Trophy a Zolder). Pouze na Nürburgringu Bell s Rousem vybojovali pro Leyland druhé místo.

Připomeňme ještě, že při Grand Prix Brna 1977 se představili také naši jezdci. Nejúspěšnější posádkou podle portálu touringcarracing.net byla dvojice Horsák – Bobek se Škodou 130 RS, která dojela na 13. místě. S dalšími škodovkami 130 pak jeli Fesárek – Pipek, Jirotka – Velkoborský a Zapadlo - Kvaizar, s Renaultem R12 Gordini dvojice Hák – Šmíd, s Fiatem 128 Coupé Ondrejík – Bervid. se škodovkami 110 R trojice Nedbálek – Šenkýř – Michl a dvojice ze Slovenska Molnár – Schätzel.Bell se zúčastnil v roce 1970 natáčení filmu Le Mans se Stevem McQueenem v hlavní roli. Při jedné ze scén zažil i horké chvilky, protože Ferrari 512, které při natáčení řídil, začalo náhle hořet, když se dostal do pozice pro záběr. Z auta se mu naštěstí podařilo dostat ven těsně předtím, než ho zachvátily plameny a utrpěl jen lehké popáleniny. Přestože byl vůz těžce poškozen, byl později přestavěn a dodnes závodí na historických srazech.

V roce 2014 vyšla o jeho závodní kariéře kniha s názvem Derek Bell: My Racing Life. Autorem knihy je Henry Alan, publikaci o 272 stranách vydalo nakladatelství Race Point Pub. Dá se u nás pořídit za 869 korun.

Po skončení aktivní kariéry zájem o motorsport u Dereka Bella stále trvá. Věnoval se mimo jiné komentování závodů a zúčastňuje se srazů historických vozidel. Je patronem charitativních organizací Demence Support, Hope for Tomorrow, Mission Motorsport a Henry Surtees Foundation. Je také velvyslancem pro Fly Navy Heritage Trust.



V současnosti je prezidentem nejstaršího závodu kočárků na světě - Pagham Pram Race, který začal už v roce 1946 a jede se každoročně v 11 hodin na Boxing Day. Bylo mu uděleno čestné doživotní členství v Automobile Association (AA) jako uznání jeho 50 let v motoristickém sportu. Obdržel z rukou Lorda Marche plaketu od Moving Motorshow během Goodwood Festival of Speed v roce 2014, za přítomnosti Chrise Jansena, generálního ředitele AA , a Edmunda Kinga, prezidenta AA.

Bell byl hlavním maršálem v roce 2014 při Šestihodinovce v Silverstone, Dvanáctihodinovce v Sebringu v roce 2010 a v roce 2021 při 24 hodin Le Mans. V roce 1986 Derek Bell obdržel Řád britského impéria (MBE) za zásluhy o motorsport.

Kompletní přehled velice bohaté závodní kariéry Dereka Bella je možné vysledovat v přehledu na webu Racing Sport Cars.