Jezdí jako Širón! Louis Chiron byl ale spíš kliďas. A v Brně má i svou ulici

• Opravdovou kariéru začal Chiron po setkání s Hoffmanem
  
• Konec pro údajné pletky s manželkou šéfa
  
• VIDEO: Legenda F1 Louis Chiron
• S novým modelem pro vítězství na domácím okruhu
  
• Chiron na Masarykově okruhu v Brně
  
• Tři roky u Mercedesu
  
• Varzi mu zemřel v náručí

Narodil se jako Louis Alexandre Chiron 3. srpna 1899 v Monte Carlu, v monackém knížectví. Byl jedním z nejlepších meziválečných automobilových závodníků. Zúčastnil se mnoha významných závodů a reprezentoval nejslavnější značky, od Bugatti přes Mercedes a Delage až po Alfu Romeo. Byl po něm pojmenován i koncepční vůz Bugatti 18/3 Chiron z roku 1999 a nový model Bugatti Chiron z roku 2016.

Na jeho počest vzniklo i okřídlené rčení „Jezdí jako Širón!“ Děje se tak dodnes pro styl jízdy, jímž jsou označování riskantně a rychle jezdící šoféři, kteří překračují nejvyšší povolenou rychlost na silnici.

I když popravdě řečeno, se tento slogan nezakládá na pravdě. To totiž vůbec nebyl Chironův styl. Spíše naopak. Byl znám profesorsky vybroušenou, matematicky přesnou a klidnou jízdou. Chiron, kavalír za volantem, se stal nejenom v Československu ideálem automobilového závodníka. Louis Chiron prožil neobyčejně dlouhou sportovní kariéru. Ještě na Grand Prix Monaka 1955, kde slavil své 56. narozeniny, s vozem Lancia D50 vybojoval šesté místo.

Dokázal zvítězit na domácí Grand Prix Monaka 1931, kde se na startovním roštu sešla taková esa jako Italové Achille Varzi a Tazio Nuvolari nebo Němci Rudolf Caracciola a Bernd Rosemeyer. V letech 1931 až 1933 třikrát za sebou zvítězil na 2., 3. a 4. závodu na Masarykově okruhu, s vozy Bugatti Type 51 (1931 a 1932) a Alfa Romeo Tipo B/P3 (1933).

Na jeho počest je v Brně také pojmenována ulice Chironova, po níž Masarykův okruh po jistou dobu vedl. Za Chironových dob ale ne. Při Velké ceně Československa 1949 při nemistrovském závodě F1 odstoupil z prvního místa pro poruchu na svém Maserati 4CLT/48.

Se závoděním začal Louis Chiron v roce 1923, kdy se účastnil závodů do vrchu konaných v oblasti Nice. Jeho opravdová závodní kariéra ale začala až v roce 1926, kdy se seznámil se švýcarským průmyslníkem Alfredem Hoffmanem, který ho finančně podporoval a založil i závodní tým. Jeho start v závodě na okruhu Miramas je spjat s vozem Bugatti 35. Tehdy nestačil jen na Marcela Lehouxe, který měl ovšem plnou tovární podporu Bugatti. Na své první vítězství si Chiron musel počkat do San Gaudens. V roce 1927 už byl v zorném poli Ettore Bugattiho a netrvalo dlouho a objevil se v jeho týmu, prozatím jako jezdec na záskok.



V roce 1928 Louis Chiron definitivně opustil Hoffmanův tým, údajně pro pletky s jeho manželkou, a stal se továrním jezdcem Bugatti. Ve Velkou cenu Německa 1928, kterou poznamenala tragická nehoda českého závodníka Čeňka Junka, přes problémy s brzdami obsadil 6. místo. Již při další Grand Prix San Sebastian bylo jasné, že Chiron se definitivně zařadil mezi piloty nejvyšší úrovně.

V královském parku v Monze řídil Chiron své Bugatti 35C a zvítězil poté, co Williams odstoupil. Porázil tak domácí jezdce Varziho na Alfě i Nuvolariho na dalším Bugatti. Závod měl opět tragickou dohru, Materassiho Talbot přistál mezi diváky a 22 jich zabil. Dne 14. července v Nürburgringu při Velké Ceně Německa zvítězil před vozy Mercedes, Alfy Romeo, Maserati, Fiat, Renault, Talbot, prakticky ve stylu start–cíl. V tomto závodě Chiron překonal traťový rekord.

V roce 1930 je Bugatti stále konkurenceschopné a také Louis Chiron zůstal loajální k značce z Molsheimu. V tomto roce mu na trati vyrostl nový soupeř mladý a nadějný René Dreyfus, který jezdil na soukromém Bugatti 35 B a byl mu nejvážnějším soupeřem na Grand Prix Monaka 1931.

Pro tuto událost a pod nátlakem svého syna Jeana, Ettore Bugatti vyrobil nový typ 51. Z 23 vozů na startu bylo 16 vozů Bugatti, proto Velká Cena Monaka 1931 dostala přízvisko „závod jedné značky“. Ettore Bugatti nasadil novou 51 jen pro čtyři jezdce, Louise Chirona, Achille Varziho, Guy Bouriata a Alberta Diva. Zbytek startovního pole obsadila značka Maserati s vozem 8C řízeným Luigi Fagiolim a Clemente Biondettim.

Závodu se zúčastnil i Rudolf Caracciola se svým mohutným Mercedesem SSKL. O prvenství se střetly modré vozy z Molsheimu a červené vozy z Modeny. Chiron nebyl na začátku téměř vidět a probojovával se dopředu ze zadních pozic. Svojí jízdou překonal traťový rekord, který o několik kol později překonal Fagioli a právě tito dva piloti a jejich souboje byly ozdobou Velké ceny Monaka. Nakonec byl úspěšnější Chiron, který za velkých ovací zvítězil.

V roce 1931 se poprvé zúčastnil závodu 2. Masarykův okruh. Zde zvítězil v čase 4:12:07,5 hodiny a v průměrné rychlosti 117,9 kilometrů v hodině. Zaznamenal i nejrychlejší kolo závodu časem 14:24,8 minuty v průměrné rychlosti 121,3 kilometrů v hodině, což byl rekord tratě. Uvádí to v článku Masarykův okruh v magazínu Auto z roku 1931 autor V. Ronovský. O rok později toto vítězství v Brně na 3. ročníku zopakoval.

Rok 1933 byl rokem velkých změn. Louis Chiron odešel k Alfě Romeo respektive do stáje Scuderia Ferrari. Vyhrál s vozem Alfa Romeo Tipo B/P3 II. Grand Prix Marseille (27. dubna), IV. Masarykův okruh v Brně (17. září) a VIII. Grand Prix Španělska na okruhu Circuito de Lasarte - San Sebastian (24. září).



V následujícím roce 1934 vyhrál Velkou cenu Maroka v Casablance, která se jela 20. května. Na závěr sezony vyhrál 17. září potřetí závod na Masarykově okruhu v Brně na 495,4 kilometru. Louis Chiron zvítězil v čase 4:50:22,8 hodiny v průměrné rychlosti 102,37 kilometru v hodině. Získal cenu prezidenta republiky, prémii 80 000 československých korun a zlatou plaketu ČAMS. Vítězný brněnský hattrick 1931 – 1933 mu zajistil nejenom na Brněnsku ale i v českých zemích nesmrtelnost.

Alfa Romeo vyrobila pro rok 1934 novou, výkonnější 2,9 litrovou verzi svého vozu Tipo B/P3 Monoposto. Vozy Alfy Tipo B/P3 zaznamenaly triumfální úspěch ve Francii. Ten rok se Velká cena Francie konala 1. července na okruhu v Montlhery a závod byl dlouhý 500 kilometrů. V ně zvítězil Chiron před Varzim a Trossim s Mollem, který po čtvrtině závodu vystřídal Trossiho (všichni jeli s B/P3).

Trojnásobné vítězství B/P3 bylo zopakováno ještě na okruhu Reims-Gueux při Velké ceně Marny (8. července) v pořadí Chiron, Moll a Varzi s Marinonim. V roce 1935 se také vrátil do Brna na Velkou cenu Masarykovu. To byl jeho poslední závod s vozem Alfa Romeo Tipo B/P3 a jeho poslední předválečný závod na této trati. Obsadil 3. místo necelé 4 vteřiny za Nuvolarim.

Pro rok 1936 se Chiron upsal Mercedesu až do roku 1939, kdy byl propuštěn jako neněmecký řidič. Na Mercedusu-Benz W25 obsadil dvakrát 6. místo, a to při 7. Grand Prix de Penya Rhin na Montjuicu a na 14: ADAC Eifelrennen na Nürburgringu.



Na tomto okruhu se při Grand Prix Německa 1936 Chiron vážně zranil, když jeho Mercedes nezvládl zatáčku. Dokázal se během roku 1937 vrátit, ale jeho výsledky nebyly tak přesvědčivé. Ještě než vypukla II. světová válka, zvítězil na Talbotu T150C v Grand Prix Francie 1937 sportovních vozů.

Poválečné období nepatří mezi nejlepší z Chironovy kariéry. Ale závodění pro něj znamenalo příliš mnoho, než aby ho pustil z hlavy, stejně jak to udělal René Dreyfus. A tak spolu s kamarádem a soupeřem Achille Varzim stál znovu na startu Grand Prix, tentokrát ve Švýcarsku 1948.

Během tréninkových jízd na okruh Bremgarten ve švýcarském Bernu začalo pršet. „Varziho Alfa Romeo 158 Alfetta dostala v rychlosti asi 180 km/h na mokrém povrchu smyk, v zatáčce Jordenrampe se několikrát otočila, pak se převrátila a rozdrtila jezdce pod sebou. Achille Varzi utrpěl zranění neslučitelná se životem. První u něho byl Chiron. Varzi zemřel v jeho v náručí,“ popsal událost v knize Dějiny automobilových závodů (Olympia Praha, 1973) autor Miloš Skořepa.



Smrt jeho předválečného soupeře Chironem hluboce otřásla a připomněla všechna dobrodružství a vítězství, které spolu s Achillem prožili. Varzi jako jediný dokázal uspět na všech evropských tratích.

V roce 1949 oslavil Chiron padesátku, přesto dokázal ještě vyhrávat. Zvítězil na okruhu Reims-Gueux a porazil Whiteheada na Ferrari a Biru na Maserati. Bylo to jeho poslední vítězství.

V roce 1949 se zúčastnil první Velké ceny Československa 1949 v Brně. Po startu ze 4. pozice na roštu se postupně prodíral vpřed. Vedení v 5.kole, bouřlivě pozdravován diváky, převzal 50letý Chiron na Maserati 4CLT/48, dlouho však v čele nevydržel. V 7. kole se propadl na 7. místo a v 8. pro poruchu převodovky závod vzdal. Zajel ale nejrychlejší kolo závodu v čase 8:06 minuty.

V roce 1969 Louis Chiron navštívil naposledy Brno. Společně s Eliškou Junkovou byl čestným hostem brněnských pořadatelů. V programu Evropského poháru cestovních vozů (pozdější Mistrovství Evropy cestovních automobilů) v Brně byl vložen i závod vozů Formule 3. Tento závod odstartoval Louis Chiron. V závodě zvítězil Švéd Freddy Kottulinsky, pozdější vítěz Rally Dakar 1980, na Lotusu 59.

Louis Chiron na portrétní fotografii z 1931., zdroj: Wikimedia Commons, Georges Devrd, volné dílo

Legendární závodník Louis Chiron odešel do závodnického nebe ve věku 79 let 22. června 1979 ve svém domě v Monte Carlu. V jedné ze zatáček zdejšího závodního okruhu stojí jeho busta. Chiron byl podle portálu wikipedia předsedou monackého autoklubu, čelným členem francouzského autoklubu, členem sportovní komise FIA, ředitelem světoznámé Rallye Monte Carlo, ředitelem a startérem Grand Prix Monaka F1 a také prezidentem Klubu bývalých jezdců Grand Prix.