Není Spitfire jako Spitfire! Britský roadster měl jméno jako legendární stíhačka

• Projekt Bomba od návrháře Michelottiho
  
• Veřejnosti byl vůz představen při Motor Show 1962
  
• Poslední Spitfire byl žlutý a šel rovnou do muzea
  
• Vítězství v Le Mans a start na Rallye Monte Carlo
  
• Triumph Spitfire ve filmech a seriálech

Stejně, jako u celé řady dalších zajímavých nebo úspěšných aut, cesta vozu Triumph Spitfire, který byl ve své době velice populárním roadsterem, za jeho uživateli nebyla zrovna jednoduchá.

Firma Standard – Triumph od roku 1956 pracovala na výrobě nového vozu, který se dostal na trh o tři roky později po názvem Herald. Protože měl oddělenou karosérií od podvozku, umožnilo to firmě vyrábět bez vysokých nákladů a bez nutnosti změn na výrobní lince různé varianty karoserie na společném základě.

V roce 1958 se na trh dostal konkurenční malý sportovní roadster Austin-Healey Sprite navržený Donaldem Healeym, který okamžitě vzbudil zájem, což samozřejmě neuniklo obchodníkům Triumphu. Firma tedy začala s vývojem nového otevřeného sportovního vozu, který měl být lepší než Sprite.

První prototyp na základě Heraldu byl pojmenován „Bomba“ a vytvořil jej v roce 1958 italský návrhář Giovanni Michelotti. Na jaře roku 1960 ale šly prodeje na domácím trhu dramaticky dolů a v listopadu se zjistilo, že se firma dostala do červených čísel.

V té době se výrobce nákladních vozů a autobusů Leyland poohlížel po možnosti expanze na automobilovém trhu a ekonomicky slabá společnost Standard - Triumph se tak stala poměrně snadným cílem. Ještě v prosinci Leyland firmu ovládl a v průběhu dubna 1961 nad ní převzal plnou kontrolu.

V průběhu převzetí byl projekt „Bomba“ zastaven a prototyp skončil kdesi v koutě konstrukční kanceláře, kde jej někdy v polovině roku 1961 objevil ředitel Leylandu. Tomu se zalíbil a dal projektu okamžitě opět zelenou. Píše o tom například australský měsíčník TRaction.

Triumph Spitfire, jak byl vůz nakonec pojmenován, byl zkonstruován na zkráceném podvozku Triumphu Herald bez bočních členů. To umožnilo návrhářům vůz značně snížit a posadit sedačky zcela na kraj podvozku. Vzhledem k chybějícím bočním členům musely být zesíleny prahy. Konstruktéři také zohlednili výtky k nedostatečné tuhosti šroubované karosérie Heraldu a Spitfire dostal karosérii svařovanou, připevněnou k podvozku dvanácti šrouby.

Praktická vlastnost kapoty Heraldu, která se otevírala vpřed i s blatníky a poskytovala tak skvělý přístup k motoru a přední nápravě, zůstala zachována i u Spitfiru.

Veřejnosti byl vůz představen v říjnu 1962 na londýnské Motor Show a zde bylo také poukázáno na to, že jméno Spitfire si vypůjčil od legendární stíhačky Supermarine Spitfire navržené ve třicátých letech.



Cena prvního modelu Spitfire 4, číslo 4 bylo odvozeno od čtyřválcového motoru, byla stanovena 641 liber, což bylo o 54 více než u konkurenčnho Spritu. Jenže byl to na svou dobu dobře vybavený lehký a hbitý sportovní vůz a prodával se poměrně dobře nejen v Evropě, ale i ve Spojených státech. První se vyrobylo 45 tisíc kusů.

V roce 1964 představil konkurenční BMC nový Austin Healey Sprite a MG Midget a jako odpověď na úspěšný Spitfire je vybavil stahovacími okny a kufrem.

V březnu 1965 Triumph odpověděl inovovaným Spitfirem Mk2 s výkonnějším motorem a ventilovým rozvodem. Na podlaze v kabině se místo gumového potahu objevily koberce a odkrytý plech na vnitřní straně dveří zakrylo nové obložení. Typu Mk2 bylo vyrobeno 37 tisíc kusů.

Od roku 1966 se pod názvem Triumph GT6 začala vyrábět i od Spitfiru odvozená verze s pevnou střechou, jež byla vybavena silnějším dvoulitrovým šestiválcem.

V dalších letech přišly další vylepšené varianty vozu. V roce 1970 byla výrazně upravena karosérie Spitfiru. Kapota nového modelu MkIV byla vyčištěna od ozdobných lišt a chromovaných obrouček kolem světel. Dále dostala černou plastovou mřížku a spodek nárazníku. Na dveřích se objevily modernější kliky, zvětšilo se zaoblení oblouků nad zadními koly, o 5 centimetrů se zvýšilo přední okno, jehož rám se stal součástí konstrukce a nebylo jej možno již demontovat.

Zadní nárazník byl jednodílný namísto děleného jako u předchozích typů. Sluneční clony, bezpečnostní pásy a topení se již nenabízely jako volitelná výbava, ale byly standardní. Dva roky před ukončením výroby modelu MkIV byl uveden pro americký trh ještě vůz s motorem o obsahu 1493 kubických centimetrů a s karburátorem Zenith Stromberg.



Do velkých akcí se již British Leyland s modelem Spitfire ale nepouštěl. Původně se počítalo s tím, že by se vůz udržel ve výrobě do roku 1982, ale kalifornské emisní limity a skutečnost, že se nadpoloviční většina produkce prodávala právě v Kalifornii, způsobily konec Spitfiru už v roce 1980.

Poslední vyrobený Triumph Spitfire ve žluté barvě ze srpna roku 1980 nešel vůbec do prodeje, ale byl rovnou převezen do muzea British Motor Heritage v Gaydonu.

Spitfiry byly oblíbené jako závodní při pouličních a rally podnicích. Mají na svém kontě řadu trofejí z národních mistrovství sportovních vozů SCCA.

V roce 1964 se holandsko - britská posádka Rob Slotemaker – Terry Hunter s Triumph Spitfire zúčastnila rally Tour de France a skončila na celkovém 15. místě a na desáté pozici ve třídě GT.

Vůz Spitfire vyhrál ve své třídě rallye v Ženevě v roce 1964 a celkově posádka britsko – švýcarská posádka Terry Hunter a Patrick Lier skončila na druhém místě. Druhá posádka jedoucí s vozem Triumph Spitfire, kterou tvořili Švýcaři Jean Jacques Thuner a John Gretener, dojela celkově pátá a ve své třídě obsadila druhé místo. V roce 1965 vyhrál Spitfire svou třídu při Alpské rally.

Spitfire má na kontě i vítězství ze závodu 24 hodin Le Mans ve své třídě 1.15 v roce 1965. Zasloužila se o to švýcarsko – finská posádka Jean Jacques Thuner a Simo Lampinen, která skončila celkově třináctá. Hned za ní na celkovém čtrnáctém místě a pro druhé místo ve stejné třídě si dojela belgicko – francouzská dvojice Claude Dubois a Jean – Francois Piot.



Ve stejném roce byli Boby Slotemaker s Alanem Taylorem čtrnáctí při Rallye Monte Carlo. Simo Lampinen s Jirky Ahavaou skončil na 24. místě. Třetí posádka na Triumphu Spitfire, kterou tvořili Jean Jacques Thuner a John Gretener dojela na celkovém 28. místě.

Automobil Triumph Spitfire si zahrál nebo se objevil v celé řadě filmů a televizních seriálů. Ať už více či méně známých. Ostatně obrázek o tom, kde všude se objevil přináší portál Internet Movie Cars Database . Podívejte se s námi na některé z těch známějších.

Vůz červené barvy Triumph Spirtifre Mk2 si zahrál v roce 1966 v televizní sci-fi sérii Doctor Who, která se natáčela v letech 1963 až 1989. Bílý roadster Spitfire Mk3 z roku 1967 si zase zahrál v seriálu Monty Python´s Flying Cirkus z let 1969 až 1974, v epizodě dvanáct.



Triumph Spitfire Mk3 z roku 1967 by použit v jedné z italských komedií o úředníkovi Fantozzim, konkrétně vy filmu z roku 1976 Druhý tragický Fantozzi s Paolem Villaggiem v hlavní roli.

Spitfire Mk3 z roku 1969 v úpravě Bermuda Hardtop zase dostal malou roli v populárním seriálu britském Profesionálové, a to ve čtvrtém dílu třetí série. Žlutě zbarvený Triumph Spitfire Mk IV z roku 1972 se s blondýnou za volantem zase objevil v prvním dílu páté řady.

Triumph Spitfire Mk3 z roku 1970 si zahrál v 57. dílu německého seriálu Der Kommisar nebo v americkém seriálu Magnum, kde byl bílý vůz k vidění v druhé sérii, v dílu číslo 20. Nebo v německém seriálu Kobra 11, ve 39. díle čtvrté řady.

Vůz Triumph Spitfire měl také svou roli v německém filmu Únos aut, v originálu Car-napping – bestellt – geklaut – geliefert, z roku 1980. Kriminální komedie režiséra Wigberta Wickera vychází z tradičního motivu lupiče-gentlemana. Děj se odehrává v Paříži, Salcburku a na Sicílii a ve filmu účinkují i další tehdejší populární automobily jako Porsche 911 nebo Isdera CW311. Českou premiéru měl film v roce 1987, hlavní postavu daboval Jiří Schmitzer.

Za 18 let, tedy v období od roku 1962 do roku 1980, co se vůz Triumph Spitfire vyráběl, bylo v pěti základních sériích vyrobeno přibližně 315 tisíc kusů. Uvádí to portál Triumph Spitfire 1500.