Randál, vedro a těžkej volant. Taková je jízda s vojenskou Tatrou 128

• Na silnici ji předjel jen Tatraplan
  
• Tlak vedl k uspěchanému vývoji
  
• S vozy armáda spokojena nebyla
  
• Tatry 128 sloužily u letectva a protivzdušné obrany

Pouť v městě Osek u Duchcova na Teplicku je velkou tradicí. Tradicí už se stal i vojenský kemp, který návštěvníci našli v prostoru Na Lukách.

„Přijeli jsme už popáté, poprvé jsme vystavovali v roce 2019,“ prozradil za organizátory Jaroslav Komínek, člen Klub přátel vojenské techniky a Uazklubu Kalbostřelci s tím, že dorazilo na šedesát vozidel. Komínek také prozradil, že každý rok se pořadatelé snaží výstavu vojenské techniky a vozidel směrovat k nějakému tématu. Tím letošním byla Studená válka po současnost.

Mezi vystavovanými vojenským vozidly bylo nejvíce aut značky UAZ 469 a UAZ 452. Nechyběly Jeepy Willis, Dodge, GAZy náklaďáky Praga V3S, Tatra nebo ZIL. K vidění byl i Volkswagen Iltis nebo motocykly Jawa, Ural a DKW. Také „Ótéčko“ tedy lehký kolový obrněný transportér OT65.



Perlou mezi vojenskými historickými vozidly byla nádherně zrestaurovaná a pojízdná Tatra 128. Její majitel František Zimmermann z Křemýže, obce na Teplicku, je na ni patřičně hrdý. Přiznal, že o ni asi dvacet let věděl. „Měl jsem GAZa, syn to jako vojenské auto bavilo, já ho spíše využíval na ježdění kolem baráku. Nikdy mně nenapadlo, že budu kupovat takhle velké auto,“ svěřil se s tím, že předchozím majitelem byl bývalý starosta Teplic.

V roce 1989 k němu se synem zajeli a zeptal se, jestli by mu Tatru 128, která už nebyla zrovna v nejlepší kondici, prodal. Slovo dalo slovo a nakonec náklaďák změnil majitele. Následovalo několik let usilovné práce na renovaci, která nakonec přinesla své ovoce. Tatra je v původním vojenském kabátě a v nádherném pojízdném stavu.

Vystavovaný vůz má za sebou bohatou historii. Vyroben byl v roce 1952. Jako všechny Tatry 128 začínal v armádě. Nejdříve sloužil v Pardubicích na letišti a potom v Plzni. Od armády ho v roce 1961 odkoupil Místní národní výbor Rynholec. Odtud Tatra 128 putovala ke stavební firmě do Mostu a od ní ji koupil bývalý starosta města Teplice Karel Feix.

„Měl jsem možnost se potkat i s člověkem, který Tatru 128 v roce 1951 zajížděl na Doupově a ten říkal, že na silnici mu ujel jedině Tatraplan. Má pět rychlostí a na tu pětku to zkrátka jede,“ uzavřel majitel nákladního vozu František Zimmermann.

Zimmermann se pochlubil ještě jednou zajímavostí na zrestaurovaném voze Tatra 128. „Ještě neměla blinkry, ale výklopné směrovky, které se nám podařilo sehnat a rozchodit,“ prozradil a prakticky také ukázal. Směrovky se ovládaly pomocí elektromagnetů. A jízda v Tatře 128? „Parádní, trochu randál a vedro,“ řekl Zimmermann. „A těžkej volant,“ dodal jeden z návtšvníků kempu.

Tatra 128 byl třítunový vojenský nákladní automobil se znakem náprav 4×4, vyráběný podnikem Tatra, národní podnik v Kopřivnici. Vůz byl navržený jako vlastní projekt kopřivnické automobilky pro Československou armádu. Využíval řadu komponent z většího typu Tatra 111. Kvůli své vysoké hmotnosti a technické koncepci se však standardním středním nákladním vozem Československé armády nestal a jeho produkce trvala jen krátce, mezi lety 1951–1952. Během této doby vzniklo 4 062 vozů, které následně sloužily v armádě a po vyřazení dožívaly v civilním provozu.



V roce 1947 vydal generální štáb Československé armády požadavky na nové typy vozidel, které měly nahradit nevyhovující a typově roztříštěný vozový park armády. Základem se měl stát střední terénní nákladní automobil o nosnosti 3 tuny v terénu a 5 tun na silnici. Podmínkou bylo použití žebřinového rámu s tuhými nápravami a vzduchem chlazeného motoru.

Tlak armády a ministerstev na co nejrychlejší uvedení dvounápravového vozu V3T a odvozeného třínápravového V4,5T do výroby vedl k uspěchanému vývoji a řadě problémů s prototypy.

Vůz se měl podle rámcového plánu začít vyrábět koncem léta 1950, tento termín však nebylo možné splnit. Finální montáž měla zajišťovat Auto-Praga, n. p., ministerské orgány však rozhodly o přesunu výroby do Tatry Kopřivnice. Vedení Tatry se postavilo tomuto rozhodnutí na odpor, především z důvodu technologické nekompatibility se stávající výrobou a také z přesvědčení o nevhodnosti koncepce typu a nevyzrálosti samotného prototypu V3T.



Tatra se rozhodla podle portálu wikipedia navrhnout vůz vlastní, který by typ V3T předčil a tak mohl být vyráběn místo něj. Kvůli časové tísni byl nový vůz s označením Tatra 128 navržen s využitím mnoha celků vyráběné desetituny Tatra 111.

Podle portálu Automobilrevue byl převzat zkrácený podvozek s upravenými nápravami. Z prototypu autobusu Tatra 500 HB se použil motor T 108, vidlicový osmiválec vzniklý zkrácením dvanáctiválce T111. Nová byla celokovová kabina s negativním sklonem předního okna. Základní návrh vozu vznikl koncem října 1950, údajně přes noc, stavba prototypu trvala pouhých 72 dní.

Předplatné pátečního Deníku 2 krát zdarma, zdroj: Deník

V srpnu 1951 následovalo zahájení sériové výroby. Nespolehlivost zhotovených vozů daná uspěchaným vývojem vedla armádu k dalším úvahám o zastavení produkce. To však nebylo schůdné z politických i ekonomických důvodů. Problém zapadání vozu, který byl velice těžký na přední nápravě, se výrobce snažil řešit verzí Tatra 128 N, vybavené navijákem, který měl posloužit k vyprošťování.

Začalo se také pracovat na nových prototypech Tatra 130 a Tatra 131. Tyto snahy se však nesetkaly s úspěchem. Dne 31. prosince 1952 byl dokončen poslední vůz Tatra 128. Dva roky trvající výroba dala vzniknout vozům převážně v provedení valník, ale také cisterna (Tatra 128 C) a skříňový.

Kvůli problematickým vlastnostem v neúnosném terénu zařazovala armáda vozy převážně k jednotkám, kde nebyla vyžadována vysoká průchodivost, například letectva nebo protivzdušné obrany státu (PVOS). V armádní službě Tatru 128 nahradil nesmrtelný typ Praga V3S.

Po svém vyřazení dožívaly vozy Tatra 128 v civilním provozu. Vzhledem ke svým terénním schopnostem a robustnosti se často přestavovaly na sklápěčky pro stavebnictví.