Chci rozumět autům - Luxus až na prvním místě

Hodně dní jsem o autech jen četla, pátrala na internetu a ve stažených učebnicích fyziky, než jsem pochopila, že mezi tím, co říká papír, realitou a subjektivním pocitem z auta může být jaksi propastný rozdíl. Nejdřív jsem si začala všímat aut svých známých a sem tam si nějaké projela. Někteří z nich mají v garáži fakt parádní kousky a svým nadšením do aut mě tak nějak dostali. Začalo mě to bavit. A s tou zábavou přišel také zájem o různé vychytávky, které řidiči usnadňují nebo zpříjemňují cestu. Anebo prostě dodávají autu punc luxusu. A tyhle vychytávky, o kterých jsem neměla dřív ani tušení, mě úplně pohltily. Jo, na luxus bych si zvyknout uměla.


Dokud jsem si o vylepšeném infotainmentu jen četla, nechávalo mě to naprosto chladnou. Head-up displej? Zbytečný. Čtyři nebo jedenáct beden s repráky. Není to fuk? Jenže když do té přízemní teorie vstoupilo zábavné testování a porovnávání, bylo rázem všechno jinak. Soudnost a střídmost ustoupily silnější chtivosti. Zachovat si chladnou hlavu při výběru primárně praktického a úsporného auta, bylo pro mě čím dál těžší.


Takže motor lepší, výbavu lepší, bezpečnost je přeci základ… A rozpočet je najednou na všechny požadavky krátký. Napadlo mě, že život je podstatně snazší, když člověk ani neví, jaké všechny možnosti má.


Zpátky na zem!


Při „osekávání“ nároků na výbavu vozu mě šokovalo zjištění, že se prodávají auta bez mlhovek. To jako vážně? Vývoj bezpečnostních asistentů přesahuje do neurologie, v autech už vozíme pomalu víc reflexních vest než lidí, máme EET, místo rumu Tuzemák, regulace všeho možného i nemožného kvete každým směrem, ale auta se vyrábí bez předních mlhovek jako v devadesátkách? Nejsem fanatický mlhovkář. Oslnění mlhovkou není nic příjemného. Ale stalo se mi nejednou, že jsem přejížděla v horách sedla, ve kterých se držel takový opar, že projet to s mlhovkami bylo o život… bez nich nemožné… Zas tak ošizené auto nepotřebuji. Zůstala jsem u takového lepšího praktického základu. Jeden dřívější požadavek na vyhřívané čelní sklo dokonce ubyl. V době, kdy jsem parkovala venku před panelákem, jsem za jedné ranní vánice zabalená a zaváta jako Marfuša škrábala z posledních sil prokřehlými prsty čelní sklo a zapřísáhla jsem se, že TOHLE už prostě NIKDY dělat nebudu. Stěhování a garáž tenhle problém vyřešila. Nebo jsem si to aspoň myslela…