Citroën stvořil i sérii supersilných vozů BX 4TC. Měly 430 koní a mnoho much

Skupina B byla divácky vůbec nejoblíbenějším seriálem rallye v osmdesátých letech. Kruté závody s ostrými stroji, které si vyžádaly i lidské životy, byly předchůdcem dnešního WRC. Zúčastnit se jich bylo pro každou automobilku ctí. Navíc, čím většího úspěchu dosáhla, tím lepší byly její prodeje běžných sériových aut. S touto vidinou nastoupil do závodů i francouzský Citroën, který nasadil speciál BX 4TC.

Model vycházel z klasického rodinného vozu BX, kterého se mezi lety 1982 až 1994 vyrobilo přes 2,3 milionu kusů a ještě dnes ho můžeme potkat i na českých silnicích. Propracované auto patřilo k vrcholům inženýrství osmdesátých let. Bylo například vybaveno proslulým hydropneumatickým podvozkem, který poskytoval nejen měkké svezení, ale i možnost nastavení světlé výšky. Samozřejmostí byla verze vybavená ABS a objevily se i varianty s pohonem všech kol.

Čtyřkolka byla stálá a nabízela se ve dvou provedeních. Standardně se dodával mezinápravový diferenciál, který šlo elektronicky pomocí tlačítka v kabině uzavřít. Zadní náprava pak měla samosvorný diferenciál. V případě varianty vybavené systémem ABS se dozadu dodával Torsen, který už zvládl sílu rozdělovat mezi kola. Celkový poměr mezi přední a zadní nápravou ale zůstal stejný, tedy 53:47.



Model 4TC měl oproti běžnému BX unikátní karoserii, kterou navrhlo tehdy velmi vytížené studio Heuliez. Snížené auto si překvapivě zachovalo hydropneumatický podvozek, dostalo rozšiřující panely v zadní části, sadu čtyř výkonných světel zasazených mezi světlomety nebo přední kapotou s typickým hrbem, pod který se musel vměstnat motor. Interiér byl samozřejmě spartánský, s novou přístrojovou deskou a bezpečnostním rámem.

Celkem vzniklo 20 kusů určených přímo do soutěže. Poháněl je podélně uložený čtyřválec, který disponoval výkonem mezi 380 až 430 koni. Bohužel, BX 4TC se do soutěže dostal příliš pozdě a zúčastnil se pouze tří závodů, přičemž jeho nejlepším umístěním byla šestá příčka. V roce 1987 byla skupina B pro svou nebezpečnost zrušena a Citroënu zbyly leda tak oči pro pláč.

Dobrou zprávou nicméně bylo, že pravidla soutěže vyžadovala, aby automobilka vyrobila kromě závodních speciálů také standardní vozy pro běžné zákazníky, tedy homologované do provozu. Mělo vzniknout celkem 200 kusů, nakonec jich do roku 1988 spatřilo světlo světa zřejmě jen 88. Existovaly pětidvéřové nebo zkrácené třídveřové karosářské varianty.

Silniční model dostal do vínku motor naladěný na nižší výkon 200 koní. Vzhled i kabina byly samozřejmě také upraveny do použitelnější podoby a zmizela i klec. Auto patřilo ve své době mezi velmi rychlé kousky. Z nuly na 100 km/h dokázalo zrychlit za 7,5 sekundy, maximální rychlost byla 220 km/h. Bylo také vůbec nejdražší z celé nabídky automobilky. Stálo jako pět běžných BX dohromady.



Bohužel se ukázalo, že i přes svou vysokou cenu to bylo velmi poruchové auto. Lidé v Citroënu se zalekli vysokých nákladů, které by přišly s reklamacemi a raději novopečeným majitelům nabídli, že jejich auta odkoupí zpět. Podle všeho se jim to povedlo jen u některých z nich. Odkoupené vozy pak čekal nehezký osud v podobě sešrotování.

Říká se, že do dnešní doby přežilo asi jen 40 kusů Citroënu BX 4TC. Některé je možné sehnat ve velmi dobrém stavu, zejména proto, že se včas dostaly do rukou uvědomělých sběratelů. Problémem je, že se až zas tak často v aukcích nevyskytují. A když už, tak za extrémně vysokou cenu. Jeden velmi pěkný kousek byl v prodeji v roce 2012. S nájezdem pouhých 1000 kilometrů byla odhadovaná cena 40 až 60 tisíc eur. A to není určitě málo za třicet let starý Citroën.