Ford před sto lety spustil pohyblivou výrobní linku. Inspiroval se na jatkách

Na samém počátku 20. století se způsob výroby automobilu v principu nelišil například od výroby kočáru. Každý vůz byl originálem, který sestavovala skupina řemeslníků třeba několik dní. Auto proto bylo luxusním artiklem, jaký si mohla dovolit pouze úzká skupinka nejbohatších.

Dostat vozy se spalovacím motorem mezi širší společenské vrstvy se pokusil americký konstruktér a podnikatel Henry Ford. V roce 1908 vyjel z bran jeho nevelké detroitské továrny první vůz označovaný jako Model T. Rovněž "plechová Lízinka", jak se autu přezdívalo, přicházela na svět klasickým ručním způsobem, a přijatelná cena byla především důsledkem její konstrukční jednoduchosti.



Rostoucí zájem zákazníků přiměl Forda uvažovat o možnostech zefektivnění produkce. Výsledkem byla jednoduchá, přesto převratná myšlenka: výrobek má jít za dělníkem a ne naopak. Jenže jak tento obecný princip převést do praxe?

Na revoluční nápad údajně přišel Henry Ford (nebo některý z jeho spolupracovníků) na chicagských jatkách. Tam viděl, jak těla usmrcených zvířat putovala prostřednictvím pod stropem zavěšených kolejniček od jednoho pracovníka k druhému a postupně byla zbavována vnitřností.

Cesta k pohyblivé výrobní lince nicméně nebyla úplně přímočará. Ford spolu se svým asistentem Charlesem Sorensenem nejprve zkoušel umístit podvozek budoucího auta na ručně tažený vozík. Jakmile dělníci na rám namontovali příslušnou část, odvezli polotovar na další pracoviště. Tak to šlo dál a dál, až byl automobil zkompletovaný. Tímto způsobem se skutečně podařilo zkrátit čas nutný k výrobě vozu, ale o revoluci ještě nešlo.

S opravdu zásadním vylepšením přišel na jaře 1913 jeden z inženýrů Fordovy automobilky. Práci při sestavování generátorů proudu zreorganizoval tak, že každý dělník prováděl vždy jen jeden z 29 navazujících kroků. Sehraná skupina dokázala tímto způsobem zkompletovat magneto za pět minut. To bylo čtyřikrát rychleji, než když každý pracovník sestavoval generátor sám od začátku až do konce.



Princip, že výrobek musí jít za dělníkem, jenž má zase provádět pouze jeden jednoduchý úkon, stál u zrodu výrobní linky. Ta byla ve Fordově továrně v detroitském Higland Parku spuštěna v říjnu 1913. Na začátku zhruba 45 metrů dlouhé dráhy byl rám budoucího auta zaháknut za lano a pomocí rumpálu tažen po lince. Celkem 140 zaměstnanců na podvozek postupně montovalo jednotlivé díly.

Zatímco původně vyžadovalo sestavení auta přes 12 člověkohodin, při výrobě na pásu stačila necelá polovina a postupně se tato hodnota dále zkracovala. To se projevilo nárůstem počtu vyrobených vozů i snížením jejich ceny. V roce 1912 vyprodukoval Ford 82 388 kusů Modelu T, které prodával po 600 dolarech. O čtyři roky později už produkce činila 585 388 exemplářů,přičemž cena spadla na 360 dolarů za kus.

Výhody pásové produkce byly natolik zřejmé, že se tato metoda zanedlouho přenesla i do dalších průmyslových odvětví. Rutinní, stále dokola se opakující práce, která ve své krajní podobě člověka degraduje na bezduchou bytost, brzy získala své kritiky. Stačí připomenout třeba slavnou scénu z filmu Charlieho Chaplina Moderní doba. Změnu přineslo teprve masovější zavádění robotů do výroby, jež zvýšilo efektivitu výrobních linek na zcela novou úroveň.