Lloyd Ruby byl velký závodník, ale i smolař. Nikdy nevyhrál prestižní Indy 500

• Ve Formuli 1 to nebyla žádná sláva

• Největším snem bylo vyhrát Indy 500

• Velké naděje pohřbila tankovací pistole

• Dvojnásobný triumf v Daytoně

• Poprvé to v Le Mans nevyšlo

• V síních slávy amerického motorsportu
Narodil se jako Richard Lloyd Ruby 12. ledna 1928 ve Wichita Falls v americkém státě Texas. Autor Stephen Latham na webu The Forgotten Drivers of F1 uvádí, že když mu bylo sedmnáct let, závodil na motocyklech Harley-Davidson na polních tratích a brzy přestoupil k závodům malých vozů seriálu Midget.

„Jeho první závodní vůz byl podomácku postavený, poháněný plochým motorem Ford V8 a při své první jízdě s Midgetem Offenhauser závod vyhrál,“ píše Latham s tím, že Ruby to komentoval slovy: „Měl jsem štěstí a vyhrál jen náhodou.“

Závodění musel přerušit kvůli povolání k vojenské službě v Koreje. Jenže než narukoval, zlomil si nohu při jedné závodní nehodě a následně pracoval v polní nemocnici. Po skončení služby se vrátil k závodění a poté, co vystřídal několik týmů, závodil s Kurtisem Offenhauserem pro Boba Nowickeho, který provozoval karosárnu v Chicagu.

Závodili téměř každou večer a někdy i dvakrát v neděli. Vyhráli 91 závodů a tři šampionáty. Pro představu o hektickém programu Latham na webu The Forgotten Drivers of F1 píše, že závodil v pátek večer v Indianapolis. Pak auto naložil a přes noc odvezl sám do Chicaga, kde se stihl trochu vyspat v garáži a už se připravoval na další večerní závod. Závodil na tratích z Dallasu do New Yorku.

Poté, co vyhrál tituly na Oklahoma City Fairgrounds v letech 1950, 1955 a 1956, závodil na Floridě, cestoval a sdílel ubytování s A. J. Foytem, pozdějším šampionem Indy 500. „Byli skvělými kamarády. Dokonce si i půjčovali peníze, pokud se jednomu z nich dařilo a druhému ne,“ doplňuje Rubyho biografii Stephen Latham.

V seriálu USAC Championship Car závodil v sezonách 1958 – 1977. Mezi největší úspěchy si v této sérii započítal třetí místo v sezoně 1964, čtvrté místo v roce 1968, kdy odjel všechny závody sezony a páté místo v roce 1971, kdy mu na zisk tohoto umístění stačila v podstatě pouze polovina závodů, než v roce 1964 na čtvrté místo.

V letech 1960 a 1961 to bez výraznějšího úspěchu zkoušel v seriálu mistrovství světa Formule 1. V každém ročníku si připsal po jednom startu. V roce 1960 to bylo 30. května na okruhu v Indianapolis. Do závodu vyjížděl z třetí řady. S monopostem Watson – Offenhauser stáje J C Agajanian si sice dojel pro sedmé místo, takže nebodoval.

V následujícím roce 1961 se podle portálu wikipedia představil za volantem Lotusu 18 Climax stáje J Frank Harrison při Velké ceně USA ve Watkins Glen. Tady už to vůbec nedopadlo. Do závodu se kvalifikoval z posledního 19. místa. V samotné závodě pak jeho vůz vydržel do 76 kol, kdy jej zradilo magneto a musel z poslední 19. pozice odstoupit.

Rubyho největším snem bylo vyhrát prestižní závod 500 mil Indianapolis. Na startovním roštu nechyběl od roku 1960 do roku 1977. Jenže jej provázela nevýslovná smůla. První tři ročníky proměnil v celkem slušná umístění. V roce 1960 byl sedmý a v letech 1961 a 1962 si vždy dojel pro osmé místo.

V roce 1963 závod nedokončil kvůli havárii ve 126. kole. Rok nato si při závodě 1964 dojel pro nejlepší umístění v Indy ve své kariéře, když skončil na třetím místě, portál wikipedia píše, že to bylo za vítězným A. J. Fojtem a druhým Rogere Wardem.

Následovaly tři nedokončené ročníky. V roce 1965 mu shořel motor. V roce 1966 jej po 126 kolech vyřadila porucha na vačkách motoru. V roce 1967 jej zase zradily ventily. A to už ve třetím kole závodu.

Ročník 1968 znamenal další úspěch. Tentokrát v podobě dokončeného závodu na pátém místě. V samotném závodě podle wikipedie od 57. do 89. kola byl vedení, kam se dokázal ještě vrátit mezi 166. a 174. kolem. Pak se do čela dostal Joe Leonard, kterého ve 192. kole předjel Bobby Unser, a ten už si vítězství nenechal vzít.



Následoval závod v roce 1969, při němž si Lloyd Ruby musel svůj kalich hořkosti vypít až do dna. Na portálu wikipedia se lze dočíst, že při samotném závodě byl Ruby jedoucí s monopostem Mongoose Offenhauser hodně rychlý a hlavně trpělivý. Když se blížila polovina závodu, začal se o vedení přetahovat s Mario Andrettim, který jel s monopostem Brawner Ford.

Ruby v 79. kole předjel do té doby vedoucího A. J. Foyta a udržel si první pozici až do 87. kola. Kdy se před něj dostal Andretti. Toho pak ve 103. kole opět vystřídal na špici startovního pole. Dvě kola nato ale musel do boxů a přišla ta největší pohroma.

Ruby přijel do boxů. Sundal z helmy opotřebené brýle, nasadil si nové, dostal kelímek s pitím. Mezi tím mechanici doplňovali do jeho vozu palivo. Když už se zdálo, že je vše nachystané, Ruby udělal manévr, při němž vůz popojel dopředu. Jenže jeden z mechaniků ještě nevyndal tankovací pistoli z hrdla nádrže a její vyvrácení způsobilo v boku monopostu velkou trhlinu, ze které začalo vytékat palivo na zem a rázem bylo po nadějích.

Vítězem závodu se tak stal Mario Andretti. Druhý dojel Dan Gurney a třetí Bobby Unser. Celý počet 200 ujetých kol si ještě připsal čtvrtý jezdec pořadí Mel Kenyon.

Následujících osm ročníků 500 mil Indy už bylo pro Rubyho jen labutí písní. Ani jeden ze závodů se mu totiž nepodařilo dokončit podle představ. Buď byl o několik kol zpět za vítězem nebo do cíle vůbec nedojel, protože jeho vůz provázely technické problémy. V jednom případě, v roce 1974, mu došlo ve 187. kole palivo. Při posledním závodě v roce 1977 jej vyřadila havárie ve 34. kole.



Ne vždycky se Rubymu lepila smůla na paty. Připsal si například dvě vítězství ve vytrvalostních závodech při 24 hodin v Daytoně, a to v letech 1965 a 1966. V obou případech se za volantem Fordu GT, hájícího barvy týmu Shelby – American, střídal s britským závodníkem Kenem Milesem. Tato dvojice také vyhrála v roce 1966 12 hodin v Sebringu a v roce 1966 závod série mistrovství světa sportovních vozů.

Ruby měl řídit Ford GT 40 při závodu 24 hodin Le Mans v roce 1966, ale musel se tohoto postu vzdát poté, co přežil leteckou havárii. Jen pár dní před závodem se malé letadlo, ve kterém Ruby cestoval, zřítilo při startu z letiště v Indianapolis na cestě do Milwaukee. Lloyd si poranil páteř a musel účast v závodě odřeknout. Hulme a Milesem dojeli pro druhé místo za vítěznou australskou dvojicí Bruce McLaren – Chris Amon, která také jela s Fordem GT 40.



O rok později, tedy v roce 1967 už to vyšlo. Vytvořil dvojici s novozélandským jezdcem Denny Hulmem ve Fordu GT 40 Mk IV pro 24 hodin Le Mans. Ruby hrál v polovině 60. let minulého století klíčovou roli ve vývojovém a technickém programu GT40 u společnosti Ford Motor Company. Závod ale posádka Hulme – Ruby nedokončila kvůli havárii po osmi hodinách jízdy v 86. kole. Z vítězství se ale stejně radovala posádka vozu Ford GT40. Tvořili ji Dan Gurney a A. J. Foyt.

V roce 1966 se Rubymu, opět ve dvojici s Milesem, podařilo vyhrát prestižní vytrvalostní závod 12 hodin v Sebringu na Floridě. Opět hájili barvy týmu Shelby – American a jeli s vozem Ford GT 40 X roadster. Odjeli 228 kol. Za sebou nechali další dvě posádky jedoucí s vozem Ford GT 40, a to Donohue – Hangsen a Scott – Revson.

Po skončení závodní kariéry v roce 1978 už jen sledoval motoristické dění z povzdálí. Investoval do několika malých ropných vrtů a hodně pomáhal v místních charitativních záležitostech. Rád si zahrál golf. Dvakrát ještě usedl za volant závodního vozu. Poprvé při Fast Masters v roce 1993, kdy vysloužilí jezdci závodili s Jaguary XJ220, podruhé v roce 2003 při podobné akci v Texasu.

Rubyho závodní kariéra byla oceněna cenou Bruton Smith Legends Award v Texas Motor Sports Hall of Fame ve Fort Worth v roce 2005. V roce 2008 byl uveden do National Midget Auto Racing Hall of Fame. Byl také jmenován spoludržitelem Louis Meyer Award spolu s Héliem Castronevesem na slavnostním uvedení a večeři za zvláštní uznání v Indianapolis. V roce 2015 byl uveden do Motorsport Hall of Fame of America. Lloyd Ruby zemřel v rodném Wichita Falls v Texasu před patnácti lety, 23. března 2009, ve věku 81 let.

Jméno Lloyd Ruby Overpass nese na počest velkého závodníka nadjezd ve městě Wichita Falls. Zasloužili se o to historik závodů Indianapolis Motor Speedway Donald Davidson a velikáni automobilového startovního pole Ameriky Johnny Rutherford, Parnelli Jones a Al a Bobby Unserové.