„Létající Skot“ Jackie Stewart oslavil 85. narozeniny. Zavzpomínejte na legendu

• Úspěšný sportovní střelec

• Ten kluk je dobrý, měl bys ho angažovat

• Ve startovní poli F1

• Rok 1969 byl rokem šampióna

• Byl rozhodnut, že skončí

• Proti dyslexii, demenci a rakovině
Je nejstarším žijícím mistrem světa F1 a to dokonce trojnásobným. Šampiónem se stal v letech 1969, 1971 a 1973. Celkem za dobu své kariéry v letech 1965 – 1973 ve Formuli 1 odjel 99 velkých cen. K jubilejnímu 100. závodu nenastoupil kvůli tragické havárii svého přítele a nástupce ve stáji Tyrrell, francouzského jezdce Francoise Ceverta.

Se svým synem Paulem založili tým F1 Stewart Grand Prix v němž v letech 1997 až 1999 působili jako jezdci Rubens Barricello, Jan Magnussen, Jos Verstappen a John Paul Herbert. Největšími úspěchy této stáje bylo vítězství Herberta při European Grand Prix 1999, druhé místo Barricella při Grand Prix Monaca 1997 a tři třetí místa stejného jezdce v roce 1999 při Velké ceně San Marina v Imole, Velké ceně Francie na okruhu v Magny-Cours a European Grand Prix na německém Nürburgringu.

Jackie Stewart se narodil jako John Young Stewart 11. června 1939 v Miltonu ve Skotsku. Jeho rodná obec se nachází patnáct mil západně od Glasgow. Stewartův otec byl prodejcem aut značky Austin a později Jaguar. Byl také amatérským motocyklovým závodníkem. Píše o tom v knize Stewart: The Flying Scot autor Mike Kettewell (Orbis Publishing London, 1974), na straně 19.

Bratr Jimmy byl závodním automobilovým jezdcem s celkem dobrou regionální reputací. Jezdil podle webu Garáž.cz za Ecurie Ecosse a závodil v roce 1953 při britské Grand Prix v Silverstone.

Základní školu Jackie navštěvoval v Hartfieldu. Ve věku 12 let přešel na Dumbarton Academy, kde měl ale problémy s učením, kvůli v té době nediagnostikované dyslexii a kvůli stavu, který v té době nebyl pochopen nebo dokonce ani široce známým. Od učitelů i vrstevníků se dočkal ponižování, a tak se v 16 letech rozhodl ukončit studium a začal pracovat v garáži svého otce jako mechanik.



Dyslexie byla Stewartovi diagnostikována až v roce 1980, kdy byl zjištěna u jeho nejstaršího syna Marka. Když se Stewart dozvěděl, že dyslexii lze předat geneticky a když u svého syna viděl velmi podobné příznaky, které sám zažil jako dítě, nechal se otestovat. Porucha byla zjištěna i u něj, v době, kdy mu bylo 41 let. Stewart o tom otevřeně hovořil na videu pro The Journey to Excellence v lednu 2016.

Stewart byl v mládí úspěšným sportovním střelcem. Ve 13 letech vyhrál soutěž ve střelbě na hliněné holuby a poté se stal členem skotského střeleckého týmu. Vyhrál britské, irské, velšské a skotské mistrovství ve střelbě-skeetu a dvakrát vyhrál mistrovství Evropy Coupe de Nations. Pro letní olympijské hry 1960 bojoval o místo v britském olympijském týmu střelby v trapu, ale skončil až třetí a nekvalifikoval se.

První auto, které si Jackie Stewart pořídil, byl světle zelený Austin A30. To si koupil krátce před svými sedmnáctými narozeninami za 375 liber. Našetřil si na něj z dýšek, která dostával za práci v rodinné garáži. Poté dostal nabídku od Barryho Filera, což byl jeden ze zákazníků rodinného podniku, vyzkoušet si na okruhu v Oulton Parku závody automobilů. V roce 1961 mu poskytl Marcos Engineering k závodění vůz Aston DB4GT, se který zaznamenal čtyři vítězství.

Fotosoutěž Dovolená s autem 2024., zdroj: Deník

V roce 1962, kdy začal přemýšlet o tom, že by se stal profesionálním závodníkem, testoval v Oulton Parku Jaguar E-type. Jeho časy odpovídaly časům Roye Salvadoriho, ten spolu se Stirlingem Mossem, Mikem Hawthornem a Tonym Brooksem patřil do zlaté generace britských jezdců 50. a 60. let, kterých dosáhl v podobném voze o rok dříve.

Stewart s Jaguarem potom vyhrál dva závody a David Murray z Ecurie Ecosse mu nabídl svezení v Tojeiro EE Mk2 a Cooper T49, se kterými zvítězil v Goodwoodu. Stewart si v roce 1963 připsal čtrnáct vítězství v závodech.



Pro následující rok 1964 Stewart podepsal smlouvu s Ecurie Ecosse. O mladém Skotovi se od traťového manažera v Goodwoodu doslechl Ken Tyrrell. Přes staršího bratra Jimmyho se domluvili, že si Jackie vyzkouší novou a velmi konkurenceschopnou Formuli 3 T72-BMC, kterou tehdy testoval Bruce McLaren. Stewart při svých jízdách postupně vylepšoval časy McLarena, což způsobilo, že se McLaren rozhodl vrátit na trať, aby zajel několik rychlejších kol. Jenže Stewart byl opět rychlejší.

„Ten kluk je dobrý, měl bys ho angažovat!“ řekl podle portálu Auto.cz Tyrrelovi John Cooper, který už měl tehdy stáj ve Formuli 1 a dvakrát vyhrál titul v hodnocení týmů. „Poslechl jsem Johna a bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí v mém životě,“ vzpomínal svého času Tyrrell. A tak nabídl Stewartovi místo v týmu. V ten moment se vlastně začala psát velice slavná historie dvojice Stewart – Tyrrell.

V roce 1964 začal Stewart jezdit ve Formuli 3 za Tyrrell. Dostal nabídku svézt se v F1 Cooper. Ale odmítl, raději sbíral zkušenosti pod Tyrrellem. Nicméně, později si F1 vyzkoušel, a sice Lotus 33-Climax, ve kterém udělal dojem na nejen na šéfa stáje Colina Chapmana, ale i jezdce Jima Clarka. Následoval start v týmu Lotus Formula 2. Při svém první závodě ve Formuli 2 dojel druhý na obtížném okruhu Clermont-Ferrand s vozem Lotus 32-Cosworth.

Stewart pro rok 1965 podepsal smlouvu s BRM po boku Grahama Hilla, čímž vstoupil do dění Formule 1. Kontakt mu zajistil 4 000 liber. Ovšem první závod F1 nejel v kokpitu BRM , jak by se mohlo zdát, ale v Lotusu, jako záskok za zraněného Jima Clarka při nemistrovské Grand Prix Rand v jihoafrické Kyalami v prosinci 1964.

V ostrém závodě mistrovství světa F1 se poprvé představil s vozem stáje BRM v Jižní Africe v lednu 1965 a dojel si na okruhu Prince George Circuit v East Londonu pro šesté místo.

Jeho první velké vítězství v seriálu mistrovství světa F1 se dočkal v Monze při Velké ceně Itálie 12. září 1965. Zde bojoval takzvaně kolo na kolo s týmovým kolegou Grahamem Hillem. Stewart zakončil nováčkovskou sezónu vynikajícím třetím místem v mistrovství světa jezdců. Ve stejném roce pilotoval neúspěšný Tyrrellův F2 Cooper T75-BRM a řídil revoluční turbínový vůz Rover Company při 24 hodin Le Mans po boku Grahama Hilla.

Rok 1966 byl pro Stewarta špatným rokem. Jako jezdec se ve většině závodů potýkal s nespolehlivostí vozu BRM. Jednou se mu ale podařilo vyhrát, a to Velkou cenu Monaka. Nejvýznamnější událostí roku tak byla jeho nehoda ve třetím kole Velké ceny Belgie ve Spa-Francorchamps, která podnítila jeho kampaň za zlepšení bezpečnosti ve Formuli 1 a způsobila, že vynechal Velkou cenu Francie.

Neúspěch v F1 si Stewart vynahradil v jiných závodech. Vyhrál Rothmans 12 Hour International Race a téměř při svém vůbec prvním pokusu vyhrál Indianapolis 500. S vozem Johna Mecoma Lola T90-Ford osm kol před koncem vedl o jedno kolo, ale závada na čerpadle jej ze závodu vyřadila. Nicméně, jak píše portál wikipedia,výkon mu vynesl ocenění Nováček roku, přestože vítěz, kterým se stal Graham Hill, byl rovněž nováčkem v Indianapolis. Stewart se 3. dubna 1966 objevil na testovacím dnu 24 hodin Le Mans s vozem Ford GT40 Mk II verze Holman & Moody a Fordem GT40 vlastněným týmem Alan Mann Racing.

V roce 1967 problémy v BRM pokračovaly a Stewart se připravoval k odchodu jinam. V Formuli 2 vyhrál závody v Karlskoga, Enna, Oulton Park a Albi s vozem Matra MS5 a MS7, v týmu, do kterého vstoupil Ken Tyrrell. Byl druhý za volantem továrního Ferrari, které jel s Chrisem Amonem na BOAC 6 Hours v Brands Hatch, v té době desátém kole mistrovství světa sportovních vozů. Stewart se také pokusil o účast v americkém National 500 NASCAR, ale nekvalifikoval se do závodu.

V roce 1968 přišlo Stewartovo angažmá v týmu Tyrrell's Matra International, kde usedal za volant vozu Matra MS10-Cosworth. Prvního vítězství v novém týmu v sezoně se dočkal za hustého deště v Zandvoortu. Následovalo další vítězství v dešti a mlze na Nürburgringu. Vyhrál také ve Watkins Glen, ale nedojel závod v Mexico City a přišel o titul mistra světa, kterým se stal Graham Hill.

Následující rok 1969 byl pro Stewarta rokem šampióna. Poprvé se stal mistrem světa F1. Většině závodů sezony dominoval. Až do roku 2005, jak uvádí portál wikipedia, byl jediným jezdcem, který vyhrál šampionát s vozem vyrobeným francouzským konstruktérem a vyrobeným ve Francii a také s vozem přihlášeným soukromým týmem.



Po zisku mistrovského titulu Matra trvala pro následující rok 1970 na používání svých vlastních motorů V12, zatímco Tyrrell a Stewart chtěli pokračovat s Cosworthem a udržovat tak spojení s Fordem, což bylo proti dohodě Matry s Chryslerem.

Tyrrell se proto rozhodl postavit vlastní auto. Koupil podvozek od March Engineering a Stewart dovedl monopost March 701-Cosworth k vítězství v Daily Mail Race of Champions a v Jaramě. Vývoj vozu se ale zastavil a brzy ho překonal nový Lotus 72. Nový Tyrrell 001-Cosworth se objevil v srpnu, měl problémy, ale ukázal se být slibným. Tyrrell byl nadále sponzorován francouzskou palivovou společností Elf a Stewart po mnoho let závodil v autě lakovaném barvou French Racing Blue.

Stewart také nadále sporadicky závodil ve Formuli 2. Při 24 hodin Le Mans měl spolu s hercem Stevem McQueenem řídit 4,5litrové Porsche 917K, ale z projektu nakonec sešlo. Jednou se objevil v závodu v Can-Am. V revolučním Chaparral 2J se kvalifikoval jako třetí, ale závod předčasně ukončil pro poruchu brzd.

V roce 1971 Stewart jezdil s Tyrrellem 003- Cosworth a opět vyhrál mistrovství světa F1. Vítězství slavil ve Španělsku, Monaku, ve Francii, Velké Británii, Německu a v Kanadě. Absolvoval také celou sezonu v Can-Am, kde řídil vůz Lola T260-Chevrolet Carla Haase. Během sezóny 1971 byl Stewart jediným jezdcem, který dokázal porazit tehdy hodně silné McLareny, které řídili Denny Hulme a Peter Revson.

Stres ze závodění po celý rok a na několika kontinentech nakonec způsobil Stewartovi zdravotní problémy. Vyhrál mistrovství světa, přestože měl mononukleózu a 186krát, podle podcastu na webu Formula1.com z října roku 2018, překonal Atlantický oceán kvůli mediálním závazkům ve Spojených státech.



Během sezóny 1972 vynechal Grand Prix Belgie na Nivelles kvůli zánětu žaludku a musel zrušit plány řídit McLaren při závodech Can-Am. Vyhrál Velkou cenu Argentiny, Francie, USA a Kanady a v hodnocení jezdců skončil na druhém místě za Emersonem Fittipaldim.

Závodil také s Fordem Capri RS2600 v evropském šampionátu cestovních vozů s týmovým kolegou F1 Francoisem Cevertem a dalšími piloty F1, v době, kdy konkurence mezi Fordem a BMW byla na vrcholu. Jejich nejlepší výsledek byl při závodu 6 hodin Paul Ricard, kde skončili druzí.

V roce 1972 Stewart od britské královny Alžběty II. obdržel řád Britského Impéria – OBE.

Ještě před vstupem do sezony 1973 byl Stewart rozhodnut, že z F1 odejde. „Bylo to v Indianapolis a začínal jsem být v depresi z tempa mého života, z limitu být doma, měl jsem dva malé kluky a samozřejmě Helen. Z enormního cestování. V době, o které mluvíme, a v mé době jako závodního jezdce, jsme nevydělávali takové peníze, které se vydělávají dnes, a abyste vydělali pořádné peníze, museli jste odjet spoustu závodů. Nikdo tenkrát nedělal jen Formuli 1, takže jsem jezdil ještě Can-Am, Indianapolis, Touring Cars, GT Cars... Všechno, na co si vzpomenete a většina mých přátel při závodech umírala. Manželka jich napočítala 57. Myslím, že to všechno na mě dolehlo. Říkal jsem si, proč to dělám? Vydělal jsem celkem dobré peníze, tak je čas skončit," vzpomínal v roce 2023 v podcastu Beyond the Grid.

Jeho poslední a tehdy rekordní 27. vítězství přišlo na Nürburgringu. Přišla Velké cena USA ve Watkins Glen a s ní fatální havárie týmového kolegy Francoise Ceverta. To Stewarta definitivně zlomilo. Už dva závody předtím měl třetí titul mistra světa v kapse, a tak ukončil kariéru dřív, než plánoval. Odmítl do závodu nastoupit ve shodě s týme Tyrrell, a svou jubilejní, v pořadí již 100. velkou cenu, nikdy neabsolvoval.

Jackie Stewart podle portálu wikipedia držel rekord v počtu vítězství pilota F1 v počtu 27 po dobu 14 let, dokud Alain Prost nevyhrál Velkou cenu Portugalska v roce 1987, a rekord v počtu vítězství britského pilota F1 po dobu 19 let, dokud Nigel Mansell nevyhrál Velkou cenu Británie v roce 1992. Do roku 2015 byl Stewart jediným britským jezdcem, který vyhrál tři šampionáty. Tento rekord překonal Lewis Hamilton, když se stal sedminásobným mistre světa. Když v březnu 2017 zemřel John Surtees, stal se Stewart posledním žijícím mistrem světa F1 z 60. let. Stal se také nejstarším žijícím vítězem F1 poté, co v roce 2022 zemřel šestinásobný vítěz závodu Tony Brooks, který závodil v 50. letech.Po skončení závodní kariéry se stal sportovním komentátorem. Pracoval nejen pro rozhlasové stanice, ale i televizní společnosti.

Jak již bylo zmíněno v roce 1997 vstoupil do F1 s vlastním týmem, se kterým vydržel v seriálu mistrovství světa tři sezony. Tým později koupil Ford a v roce 2000 se z něj stal Jaguar Racing, z kterého se následně v roce 2005 stal Red Bull Racing. Stewart byl také hlavním sportovním konzultantem a patronem Royal Bank of Scotland. V březnu 2009 se vzdal ročního poplatku v reakci na ztrátu banky 24 miliard liber v předchozím roce.



Už v době, kdy jezdil F1, bojoval za větší bezpečnost jezdců a tratí. Poté, co pověsil helmu na hřebík, stal se také bojovníkem nejen s dyslexií a demencí, které jej obě zasáhly, ale také rakovinou. Sám Jackie Stewart měl rakovinu podle webu GPF1 dvakrát, jeho manželka Helen jednou, stejně jako mladší syn Paul. To Jackieho Stewarta donutilo nechat členy své rodiny poctivě zkontrolovat každý rok.

Při jednom z takových vyšetření v roce 2016 byla Helen zjištěna demence. V červnu roku 2019 tým českých digitálních umělců Automobilist v exkluzivní spolupráci s Jackiem Stewartem představil sérii digitálních posterů a printů. Výtěžek z prodeje těchto artiklů mířil na konto nadace Závod proti demenci.

Dva roky nato zase umělci dali do aukce licencovaný a hlavně podepsaný exemplář zobrazující scénu jednoho z nejbláznivějších finišů v historii Formule 1. Výdělek z aukce zamířil do Stewartovy nadace Race Against Dementia.