Holky na gumách. Dvě kamarádky projely roadtrip Gumbalkan ve staré felicii

Gumbalkan je poloorientační nezávodní roadtrip, kdy posádky projíždí balkánskými zeměmi. Start je v České republice a posádky vozidel dostanou od organizátorů seznam orientačních bodů, kterými musí postupně projet a dostat se v určeném čase úspěšně do cíle. Ten je pár desítek kilometrů za rumunskými hranicemi, v české vesničce Eibenhal.

„Očekávat se prý mají různé krizové situace a s těmi si máme poradit. Tak to se podařilo. Bylo jich nepočítaně,“ řehtá se Kateřina Misíková.

• Kamarádky z Plzně musely ve Felici zdolávat náročný terén, jak je vidět na tomto videu:
Vše začalo obyčejným hecem dvou věčně zaneprázdněných ženských, které v běžném životě mají tak málo volného času, že se pomalu ani nevidí. Paradoxem je, že řidičský průkaz vlastní jen Kateřina, takže řízení bylo celou dobu pouze na ní. Silva se ujala role navigátorky.

„Původně jsme měly vyrazit s twingem, ale to se asi cesty bálo a týden před odjezdem se rozhodlo nespolupracovat,“ vypráví řidička Kateřina. V nouzi poznáš přítele, i když se jedná o naprostou bláznivinu, nad kterou možná leckteří kroutí hlavou. Katčin syn Matyáš nakonec dokázal sehnat starou felicii, která však byla bez jakýchkoliv úprav, bez posilovače, ale pojízdná.

Za dalšími posádkami vyrazily obě ženy s téměř 11hodinovým zpožděním, protože Kateřina odmítla zrušit vystoupení hudební skupiny, se kterou zpívá. Doprovodné vozidlo jim dělala dvojice mladíků, Kateřinin syn Matyáš Pešek s kamarádem Tomášem Šimandlem.

„Máma si to nedala vymluvit, copak jsem ji v tom mohl nechat?“ usmívá se Matyáš. „Když si něco vezme do hlavy, nikdo s ní nehne. Takže jsem jen očekával, co nás bude čekat,“ dodává s nenápadným mrknutím oka. Ač se to zdá neskutečné, ostatní posádky dohnaly Kateřina se Silvou již ve Slovinsku. Při jeho průjezdu si daly rychlé kafe v kempu, skutečně krátkého šlofíka a upalovaly dále k Chorvatsku.

„Terén se rychle měnil, z pohodových silnic jsme projížděli lesními cestami, šotolinou, cesty byly plné obrovských děr, k tomu to úmorné vedro. Že se něco stane, bylo víc než zřejmé,“ vypráví Matyáš. Ženy ve „feldě“ v jejich jízdě zastavil první defekt v podobě prasklého třmenu na předním kole. „Mákli jsme si, ale zvládli jsme to a ženské mohly upalovat dál,“ vypráví druhý z mechaniků Tomáš.

„Spaly jsme v autě. Přikryté jen dekou či spacákem. Ráno byla vždy rychlá kávička na dřívkovém vařiči, něco jídla do sebe naházet, aby žaludek neřval, a jelo se dál,“ pokračuje ve vyprávění dobrodružství Silva Maciarzová. Přestože cesta byla náročná, obě cestovatelky ji pojaly stylem, že se budou kochat nádherami okolní přírody stůj co stůj. Ani téměř nepostřehly, že překročily hranice s Bosnou. Ta je do slova a do písmene ohromila.

• Další úsek jízdy na akci Gumbalkan můžete vidět na tomto videu:
„Silnice se vlnila jako zmije, vedro bylo takové, že by pečení holubi mohli rovnou létat do pusy, ale tolik zeleně, tolik obrovských lesů a ty výhledy!“ rozplývá se zpětně Kateřina, která celou dobu kroutila volantem a snažila se felicii udržet na silnici. Směsice potu a prachu zanechala na jindy upravené vizáži obou žen výrazné stopy.

„Nám to nevadilo, ten úžasný opojný pocit, to se dá těžko popsat,“ shodují se obě. „Joooo, byly nadšené, my s nimi, ale kdesi v pozadí jsem tušil, že přijde zase nějaká jobovka,“ doplňuje vyprávění Matyáš. Přichází šero, cesta samý šutr, prach a písek. Matyášovo tušení se potvrdilo. Přestala fungovat ruční brzda a zadní pravé kolo bylo zadřené.

„Dámy se kochaly a my makali jak mourovatí, aby mohly pokračovat,“ durdí se naoko Tomáš. Oprava se protáhla do tmy, nicméně posádka se vydala dál na cestu. Bohužel špatně značená odbočka do kempu způsobila vjetí na cestu, ze které vlastními silami nebylo návratu. „Matyáš měl naštěstí i v tuto pozdní dobu poměrně rychlé reakce a do kempu zaběhl po svých. Tam sehnal pomoc v podobě jiného, těžšího a většího auta, které naši felinku vytáhlo na laně,“ vypráví Kateřina.

V dalším dni následoval přejezd do Srbska. Plán držet se po skupinkách z důvodu opatrnosti a bezpečnosti nevyšel. Udržet s již trochu unavenou felicií tempo s ostatními posádkami se ukázalo jako nereálné a zdržovat je nebylo fér. Z tváří oběma kamarádkám rychle mizí úsměv, občas se do očí derou slzičky. Nefunguje navigace, chybí signál.

„A nejhorší bylo, že všude je vše psáno azbukou. Ta by tak nevadila, díky svým létům si ještě i něco ze školy pamatujeme, avšak v noci, na cestách, kde i centimetr vedle znamená skoro smrt pro auto, to prostě není úplně světový jazyk pro orientaci. A do toho se tam snad každá druhá vesnice jmenuje Kostolač,“ líčí strasti předposledního dne závodu.

Poslední noc doráží strávit v kempu kolem půl druhé v noci. „Jak jsme zastavily, daly jsme si panáka, možná dva, tři, no… a pak jsme usnuly, ani jsme si nezvládly položit sedačky,“ vzpomínají na zážitky ze Srbska s odstupem.

• Že jízda přes Balkán dá zabrat, ale nabízí i krásné výhledy, potvrzuje i toto video:
Přichází poslední den náročné výpravy. Přejezd do Rumunska zvládají Kateřina se Silvou bez problémů a doráží do vytouženého cíle. Vzájemně si opětovně padají do náručí a štěstí a radost neznají mezí. „My jsme si padly poprvé do náruče už po šťastném nalezení se v Srbsku, kdy jsme skutečně jako poslední dorazily do vesnice Česko Selo,“ upřesňuje Katka.

Jenomže cíl je cíl. A holky jím skutečně projely. Vše tam bylo organizátory akce skvěle připravené. „Cítíte se jako hvězda, jak projíždíte tou nafouklou bránou. Dmete se pýchou a pak si slavnostně nalepíte na přední kapotu nálepku FINISHER!! Můžete zůstat a popít a pojíst s ostatními, oslavy, muzika, tanec… to vše jde až do rána. My se však vydaly rovnou směr Plzeň,“ ukončují vyprávění Kateřina se Silvou.

Zadařila se i závěrečná část expedice, a sice dojet ve zdraví zpět domů. „Že jsme bláznivky? No a co? My jsme si to užily, vrátily jsme se skutečně odreagované,“ shodují se při návratu do běžného života pracující matky a ženy.