Hybridní kolos měl před 80 lety zdolat Antarktidu. Ztratil se pod sněhem

Byl to zázrak moderní techniky. Obr se čtyřmi otočnými koly obutými do pneumatik, které byly vyšší než člověk. Uvnitř prostor pro pětičlennou posádku, badatelské vybavení a vše potřebné k přežití v arktických oblastech po dobu jednoho roku. Když ho ale dopravili na místo, zjistili, že je naprosto nepoužitelný. Příběh stroje přezdívaného Tučňák je jedním velkým zklamáním.

Milovníci dobrodružné literatury znají jméno dobyvatele Antarktidy Richarda E. Byrda, který napsal knihu Sám a sám. Námořník, letec a průzkumník arktických oblastí hledal na konci třicátých let minulého století cestu, jak co nejlépe prozkoumat rozsáhlé a nebezpečné území nejjižnějšího kontinentu. Spolu s kolegou Thomasem Poultrem přišli s nápadem na obrovská polární vozidlo, které bude pojízdnou základnou se schopností překonat sníh i nebezpečné trhliny v něm.

Muži na stroji pracovali dva roky. V dubnu 1939 zanesl Poulter jeho nákresy do Illinoisského technologického institutu ve Washingtonu D.C. Potřeboval peníze nejen na výrobu obřího vozu, ale i na jeho převoz lodí z USA až na Antarktidu. To se povedlo a tak práce mohly začít. Konstruktéři postavili auto v neobvykle rychlém čase. Práce začaly v srpnu a za 11 týdnů bylo hotovo. Téměř na den přesně před 80 lety se poprvé nastartovaly motory stroje, který dostal poměrně jasné jméno: Antarctic Snow Cruiser. Veřejnost ho ale překřtila na Tučňáka.


Dobová kresba ukazuje vnitřek vozu, výměnu kol i způsob, jakým měl překonávat trhliny v ledu.

A že si jméno opravdu zasloužil! Stroj byl dlouhý 17 metrů a měřil přes šest metrů na šířku. Vysoký byl 3,7 až 4,9 metru podle nastavení kol. Obr vážící 34 tun byl naftový hybrid. Poháněla ho kombinace dvou šestiválcových dieselů, dvou generátorů a čtyř elektromotorů. Každý ze spalovacích motorů měl masivní objem 11 litrů, ale výkon jen 150 koní. Dva motory tedy obstaraly celkem 300 koní. Dalších 300 koní dodaly čtyři elektrické jednotky.

Hodně síly bylo zapotřebí. Auto muselo uvézt pět lidí a veškerou zásobu pro roční arktickou výpravu. Kromě toho mělo na palubě 9500 litrů paliva. Na střeše mu pak sedělo letadlo, jež mělo sloužit pro letecký průzkum širšího okolí. Pro něj bylo připraveno dalších 3800 litrů. Celková cena na výrobu? Údaje se liší, ale pohybují se okolo 300 tisíc dolarů. Při započtení inflace a aktuálního kurzu dolaru vůči koruně to byl ekvivalent dnešních téměř 124 milionů korun.

Tučňáka postavili v Chicagu, kde s velkou slávou podstoupil řadu testů. Zkoušel manévrování pomocí otáčení všech kol, testovaly se jeho nezvykle hladké pneumatiky Goodyear o velikosti 3 x 1,7 metru na jemném písku, který měl simulovat sníh. Z těchto testů existují dobové záběry.

Problém byl, že expedice vyrážela z Bostonu, který je od Chicaga vzdálen přes 1600 kilometrů. Auto se proto vydalo po vlastní ose do přístavu. Po cestě ho doprovázely nadšené davy i fotografové. A ti zachytili první průšvih – vozu se v Ohiu zaseklo řízení a skončil v potoce. Ač byl určen do nejdrsnějších podmínek, ze šlamastyky se sám nevyhrabal. Tahali ho ven tři dny. Nakonec ale mohl 15. listopadu 1939 vyrazit na lodi North Star směrem k Antarktidě.

Ostuda zachycená na kameře. The Snow Cruiser skončil v potoce.

Na začátku roku 1940 se skutečně dostal do cíle. Loď přijela na tehdejší základnu Little America, která sídlila na Rossově šelfovém ledovci jižně od Zátoky velryb. První problém nastal hned při vylodění. Mužstvo muselo postavit masivní dřevěnou rampu, po které by auto sjelo na pevninu. Jedno kolo ovšem prkny propadlo a auto se nebezpečně naklonilo. Málem došlo ke katastrofě a možná i k těžkým zraněním – na střeše vozu v té chvíli totiž mávali lehkomyslní polárnicí do kamery a málem spadli.

Tučňák ještě za jásotu přihlížejících mužů popojel pár metrů dopředu. Pak vypnuli kameru a vůz se měl znovu rozjet. To se ale nepovedlo. Ukázalo se, že obří pneumatiky bez jediného vzorku, které byly původně navržené pro vozidlo překonávající bažiny, jsou na sněhu absolutně nepoužitelné. Auto jen stálo na místě a kola pod ním klouzala. Dodnes mnozí nechápou, jak mohli konstruktéři udělat takovou fatální chybu.

Polárníci se ještě pokusili věc zachránit tím, že dvě rezervní pneumatiky nasadili dopředu a vyrobili tak dvojitá kola. Dozadu dali řetěz. To prakticky nepomohlo. Nakonec se ukázalo, že vůz přece jen jede, ale pouze v případě, že couvá. Tučňák tak mohl vyrazit na svou jedinou, ale velmi krátkou expediční cestu. Po povrchu Antarktidy ujel celkem 148 kilometrů. Celou dobu jel pozadu.

Teď už bylo jasné, že vůz za miliony dolarů je naprosto k ničemu. Polárníci ho tedy odstavili a posloužil jim jen jako další obytná část základny. Už 24. ledna 1940 Poulter odjel zpět do USA. Na místě zanechal jen část výpravy, která vůz později opustila. Příchod druhé světové války a absolutní zklamání z projektu znamenalo jeho konec.

Kolorované záběry zachycují nalodění vozu v Bostonu a nešťastné vylodění v Antarktidě.

Po válce se Američané opět vydali do Antarktidy. V roce 1946 vůz v prakticky neporušeném stavu objevili členové výpravy Operation Highjump. Podle jejich poznámek by stačilo provést základní servis a byl by pojízdný. Auto ale nechali na místě. O 12 let později jej znovu vypátrali členové mezinárodní expedice a částečně ho odkryli buldozerem. Uvnitř našli vše na svém místě tak, jak to posádka zanechala. Ani tato expedice ale projekt neoživila.

Od té doby Tučňáka nikdo neviděl. O jeho osudu se dá spekulovat. V polovině šedesátých let se totiž utrhla obrovská ledová kra a dala se do pohybu po moři. Puklina procházela místem, kde byla základna Little America. Není jasné, na jaké straně pukliny se v tu chvíli Tučňák nacházel a tedy jestli je na místě a nebo se dal na věčnou ledovou cestu kolem Antartktidy.

Unikátní stroj na dobových fotografiích si ovšem můžete prohlédnout v komentované fotogalerii.