Rallye v krvi. Východočech Jiří Hladík vzpomíná na začátky i nové výzvy

Cesta Jiřího Hladíka k závodnímu autu nebyla jednoduchá. I přes finanční překážky a neúspěšné pokusy se nevzdal a postupně se vypracoval mezi špičku nižších tříd české scény. Nyní se připravuje na novou sezonu se zbrusu novým vozem  Renault Clio Rally5 Phase II.

Jiří Hladík na trati:

Závodní speciály padesátiletý hrdý Východočech chystá v dílně nedaleko Hradce Králové. 

Bylo od mala jasné, že budete jezdit rallye?

Do toho prostředí jsem se narodil. Táta byl od nějakých šedesátých let na postu technického komisaře a bral nás s bratrem na závody. Byl jsem tam opravdu od malička. Ještě jsem neuměl ani chodit a byl jsem na prvních závodech. Tenkrát to navíc bylo tak, že byly skoro každý víkend, čili jsme byli pořád někde. V sobotu se jelo třeba na autokros a v neděli jsme jeli na silniční motorky. Dneska už je to úplně jinak. Každý technický komisař má svoje sdružené disciplíny. Dřív se jezdilo s odpuštěním v každé prdelce. Mělo to svoje kouzlo a bylo z čeho vybírat.

Pravda, motorsport je jiný než dřív…

Vzpomínám si, že dřív jsme k závodníkům vzhlíželi a měli je ve velké úctě. Dnes se člověk pomalu stydí někde říct, že jezdí rallye, aby nedostal zelenou sprchu. Přitom tohle auto (ukazuje na nový Renault Clio Rally5 Phase II) přesně odpovídá aktuálním předpisům FIA. Každý rok musí na STK, měření emisí. Má to plně funkční katalyzátor. Všechno to musí splňovat podmínky jako klasické auto. Že něco znečišťujeme, naprosto není pravda. Chodím často do lesa a tam vidím, co dokáže těžká technika a co z ní kolikrát vyteče.

Jaká závodní disciplína vás jako kluka nejvíce bavila?

Spíš jsem tíhl k autům. Motorka samozřejmě ano, protože jsem byl mladý a na auto jsem v tu dobu mohl zapomenout. Ale vzpomínám si, že jsem byl hotový z motokár. Poprvé jsem je viděl v Havlíčkově Brodě, kde se jezdilo na autobusovém nádraží. Až mě zaskočilo, co motokára umí, hned jsem toho byl unesený. Přitom jsem v nich nikdy nezávodil, ale možnost řídit jsem ji měl a bylo to nádherné.

Co následovalo?

Jak jsem povyrostl, sledoval jsem auta. Závody do vrchu, autokros, okruhy, rallye. Hned jsem věděl, že to chci dělat a je to pro mě. Každý den jsem myslel na to, jak začít závodit.

V čem byl problém?

Sice jsem na závodech vyrůstal, ale cestičku do auta jsem rozhodně neměl vyšlapanou a umetenou. Doma na to prostě nebyly peníze a ještě k tomu jsem byl kluk ze sídliště.



Jak jste se tedy k autu dostal?

Protože jsem nedal pokoj a doma pořád otravoval. Otec mi tenkrát řekl větu: „Je mnoho povolaných, ale málo vyvolených.“ Pochopil jsem ji, až když jsem byl mnohem starší. Ale jak viděl, že jsem pro to zapálený a nenechám si to vzít a odstrčit, dojednal mi pronájem auta v Hradci u Pepy Jírovce, se kterým se znal ze Svazarmu. Ten závodil s Wartburgem 311, který pak odstavil a pomocí kamarádů koupil dvoulitrový Nissan Sunny GTI. A toho Wartburga mi půjčil. To mi bylo jednadvacet let a poprvé jsem si sedl za volant závodního auta. Dřív se to prostě nepovedlo. Od Pepíka jsem si ho vždy pronajímal, tenkrát za komické peníze.

Jaký to byl pocit sedět v závodním autě?

Uhranulo mě to. Ono to auto tedy moc nejelo, ale když se s ním člověk dostal do zatáčky, bylo to něco šíleného a zároveň kouzelného. Pamatuji si na jednu historku. Bavili jsme se tenkrát s Pepou a klukama z historiků, jaké má ten Wartburg jízdní vlastnosti. A on říká žádné. Všechny to pobavilo. Celkem drsné závodění, jak auto nestíhalo, člověk to musel dohánět rukama, ale já jsem byl šťastný, že jsem mohl závodit. A když jsem se vrátil z mistrovství Evropy ze Šternberka, kde jsem byl ve své třídě dvakrát třetí, přivezl jsem si i první poháry. (ukazuje na poličku v dílně)

Kde jste začínal?

Na kopcích, protože je to nejlevnější disciplína (pozn. autora: závody do vrchu). Tam jedeš sám bez navigátora. Trénuje se do zblbnutí. Musíš mít trať dokonale naučenou. Prostě jet po paměti.

Kdy přišlo vaše první auto?

Wartburg už fakt nestíhal a já se rozhodl, že si postavím tisícovku embéčko, protože ty auta třídu tehdy vyhrávaly a kromě Mini Coopera na ně nikdo neměl. Stavěl jsem ho v pronajaté garáži asi dva roky, ale vyplatilo se. Jel jsem s tím první závod, hned jsem vyhrál. Poté se jelo v Kohoutovicích, což býval úsek brněnské Velké ceny. V sobotu jsem vyhrál a druhý den jsem si říkal, že čas ještě zkusím stlačit. Jenže z jednoho auta přede mnou tam po celé legendární Farinově zatáčce vytekl olej, já jsem o tom věděl, protože to už bylo zasypané vapexem. Ale o přestávce, při předváděcí jízdě tahačů se skvrna rozjezdila po celé ploše. Ta zatáčka se jezdila naplno, v mírném smyku, jak malinko ubereš, ztratíš. Takže jsem tam nalítl, aby si to i lidi užili, jenže pak jsem viděl, že je to roztažený všude, říkám si, že bych měl ubrat, ale neubral, to se odehrává v mžiku. Dostal jsem se hrozně blízko krajnice a tam byl patník nebo kámen. Zadním kolem jsem o to zakopl a letěl jsem přes boudu, hrozný rány. Auto bylo úplně na šrot, prostě na odpis.

Vy jste byl v pohodě?

Jo, vylezl jsem zdravý, nic se mi nestalo. Rám byl ohnutý a obroušený skrz střechu. Vzpomínám si, že v té Farinově zatáčce stála Tatra 613 se záchranným systémem Narex. Kluci přiběhli, ptali se, jestli jsem v pořádku. Odpovídám, že jsem a jestli mi dají cigáro. Ten borec, co mi ho dával, měl tvrdý Sparty, to si budu pamatovat vždycky. Takhle skončilo moje první auto.

Změnilo se po té nehodě něco ve vaší hlavě?

Byla to moje největší rána v životě, ale závodit jsem chtěl pořád, tam se nic nezměnilo. To auto šlo smykem, narazilo v plné palbě na překážku a prostě šlo do vzduchu. Já už pak viděl jenom stromy, nebe, stromy, nebe, strašný rány a skončil jsem na kolech. Jenže všechno bylo pryč. Neměl jsem žádné sponzory, auto jsem si stavěl sám, občas mi pomohlo pár kamarádu. Vždycky jsem většinu z výplaty dal do něj, aby se něco udělalo, teď bylo po autě i penězích. Ale já si hned řekl, že potřebuju jezdit dál.



Co jste udělal?

Vzpomněl jsem si, že jsem kdysi viděl v novinách fotku Tomáše Mezery. Kluka, který se narodil v Děčíně a pak utekl do Austrálie, kde odstartoval kariéru okruhového jezdce. Australané okruhy milují, mají jich spoustu a jemu se podařilo závodit i v Anglii, Japonsku, na Le Mans atd. s Ediiem Darwinem a podobnými borci. Tady jsem neviděl žádnou budoucnost, neměl jsem peníze, tak jsem si řekl, že to zkusím ve světě. Byla to sice naivní a šílená představa, ale jak je tím motorsportem člověk nasáklý, nebyla pro mě jiná cesta. S Tomášem jsem se spojil, že bych přijel, něco bych o něm napsal a jestli bych tam chvíli mohl být. Souhlasil. Bylo úžasné Tomáše poslouchat, když vyprávěl o svých zážitcích ze závodění, zaznívala jména jako Eddie Irvine, Derek Bell, Steve Soper, Alan Menu nebo Tony Longhurst. Bohužel jsem zjistil, že závodění je o penězích všude, ne jen u nás. Člověk může být dobrý jak chce, ale je úplně jedno, kde je. Vždycky ty peníze musíš mít. Vzpomínám si, že jsem se tam živil, jak se dalo. Čistil jsem sošky ve starožitnictví, chodil uklízet nebo sázel stromy u dálnice. U protinožců jsem strávil necelý rok, byl s Tomášem i na závodech a hrozně moc jsem se od něj naučil. Hlavně jak udělat rozpočet na závodní sezonu a jak řídit tým. Tomáše považuji za jednoho z nejlepších z motorsportu, které jsem kdy potkal. Patří mu můj velký obdiv a dík, nikdy na něj nezapomenu.

Pokračujte.

I když se mi v Austrálii začít závodit nepodařilo, domů jsem se vracel se zkušenostmi. Po návratu jsem vyjednával s jedním velkým týmem pozici testovacího jezdce, ale i z toho bohužel sešlo. Už jsem nevěděl co se sebou. Ale protože jsem se musel nějak živit, našel jsem si v novinách inzerát na obchoďáka, protože jsem jako člověk potřeboval být za volantem. Vždycky jsem hledal práci se služebním autem. Teď už je to promlčené, ale musím se přiznat, že jsem těm autům dával hrozně zabrat. (směje se)

Kde jste tedy práci našel?

V Hradci u Libora Pavlaty. Když si ho teď vygooglíte, najdete ho jako zpěváka, má i kapelu. Tehdy hledal někoho, kdo by mu pomáhal shánět reklamu do jeho dvou časopisů. Říkám, to bych mohl dát, prostě abych pro začátek něco měl. Jenže on si pak přečetl můj životopis a hned mi volal, jestli bych pro něj nechtěl spíš pracovat u rallye. On měl totiž svůj tým a navíc pořádal Labskou rallye. Hned jsem odpověděl, že by mě to bavilo. Byl jsem s ním na několika závodech. Tehdy všichni kupovali Mitsubishi, ale on koupil Ford Escort RS Cosworth sk. A. Byl to nesmysl, strašně drahé na finance a servis. Já mu to vymlouval, ale nedal si říct. Měl svoji hlavu a koupil ho. Utopil v tom velké peníze, přitom to auto nefungovalo. Ovšem tenkrát jsem se seznámil s Martinem Vejrem. Dělal jsem při Labské Rally svoz výsledků, on začal jezdit se mnou a strašně se mu to zalíbilo.

Sehnali jste vůz?

Pronajali jsme si Peugota 106 skupiny N a jeli jsme první rallye. Přitom jsme vůbec nevěděli do čeho jdeme. Akorát nás do toho trochu zasvětil Luděk Hartmann, jak máme napsat rozpis a tak dále. Hned první závod se jel v Okříškách, kde nasněžilo. Takže gumy s hroty, já na tom nikdy nejel. Ale my překvapili úplně všechny, protože jsme dojeli třetí, přitom ta třída byla tehdy strašně nabitá. První závod v rallye kariéry a hned bedna, to bylo něco. Už tehdy jsem ale věděl, že auto je pomalé a není dobře připravené, proto jsme byli nuceni vypovědět smlouvu.

Znovu jste byli bez auta…

Ano, ale už jsme nějaké peníze měli. Koupili jsme enkového Swifta. Martin byl sice svéráz, ale dokázal sehnat potřebné finance. Co jsem já uměl za volantem, on uměl v roli manažera. Po dvou letech se naše cesty rozešly. Auto jsem musel koncem sezony prodat a paradoxem je, že jsem si ho pak pronajal od toho borce, kterému jsem ho prodal. (směje se) Skončil jsem v té sezoně jako vicemistr.

Proč to nevyšlo na titul?

Před námi byl kluk, který měl dostatek finančních zdrojů, a my už jeli finančně totálně na doraz. Nám přitom stačilo dojet před ním a byli bychom mistři. Jelo se ve Vsetíně. Já si pořídil zimní gumy, ale řekl jsem si, že hroty nebudu dávat, že to nemá cenu, protože chumelit nebude. Samozřejmě přišla sněhová bouře jako prase a my nebyli schopni vyjet ani kopeček. Hrozná bezmoc a celkově jsme tedy byli druzí.

Zase jste byl na začátku?

Auto prodané, ale už jsem nějaké sponzory měl, takže jsem sháněl další pronájem aut. Od Tondy Tlusťáka jsem si půjčil Hondu a s tou jsme hned udělali v roce 2007 titul. Můj první mistrovský. Pak přišel velký zlom. Další rok jsme jeli s Marcelou Dolečkovou s Felicií Kit Car, což byl můj sen, protože to bylo tovární auto a jezdili s ní velcí střelci. Navíc jsme se znali s Petrem Šimurdou, díky kterému jsme mohli tenkrát absolvovat celou sezonu. Pak už to jelo celkem dobře, my s tím autem brali další titul. Jenom byl problém, že v roce 2008 přišla krize. Začalo to skřípat. Nějaké peníze se dali sehnat, ale nic moc. I tak jsme v roce 2009 dali další titul s Kitem, vyhráli jsme Českomoravský pohár, to už mi navigovala Péťa Veselá.

Následoval velký úspěch na setkání mistrů v Sosnové.

To bylo v roce 2010, kdy už tři roky běžel náš úspěšný charitativní projekt Drive to help pro Centrum Paraple, který bych rád znovu oživil. Tenkrát jsme si půjčili od Tondy Tlusťáka Citroen C2 Super 1600, pro nás absolutní dělo, prostě něco úžasného. Jel jsem s ním úplně poprvé a vyhráli jsme v kategorii A6. Všem spadla brada a já si myslel, že se nám sponzoři jen pohrnou. Naneštěstí tomu tak vůbec nebylo. Další rok jsme se bohužel museli vrátit do Hondy a bylo to takové zoufalé plácání se na starých gumách, s minimálním rozpočtem.

Následovala další sezona s kitem, že?

Ano. S Kit carem jsme jezdili mistrák a ještě k tomu jsme jeli i mezinárodní mistrovství s vozem Škoda Fabia R2. Ale celý projekt stál takzvaně na hliněných nohou a skončil neslavně.



Potom přišla opět Suzuki?

Přesně tak. Rozhodl jsem se přejít do kategorie historiků a postavit Suzuki Swift 1.3 Gti, ale už do skupiny A, což bylo to nejvíc, co se dalo dle předpisů z tohoto vozu dostat. Na tu dobu strašně rád vzpomínám. Hlavní podíl na stavbě auta měl tenkrát Míra Maňas a ten závoďák se opravdu vydařil. Hned v první sezoně jsme s ním dokázali zvítězit v naší třídě a poráželi jsme i daleko silnější vozy. K tomu se nám na závěr sezony povedlo znovu zvítězit na setkání mistrů, tentokrát však už v kategorii historických vozů do dvou litrů, když jsme ve finálové jízdě porazili Jardu Vančíka. Následující ročník byl zase úžasný. S Ondrou Krajčou jsme vybojovali vítězství ve třídě, ale především absolutní titul v součtu všech pohárových tříd. To byl opravdu velký úspěch. Možná ještě větší, než titul z roku 2008.

Pak ve výsledcích vidím jeden závod se Subaru Impreza.

V roce 2015 mi říká Véna Kopáček, ať se na to už vy*eru a koupím konečně něco ještě rychlejšího. Nějaké peníze jsem měl, tak jsme za velice slušné peníze přivezli Imprezu z Itálie. Jeden závod jsme s tím odjeli a drželi jsme se dobrých borců. Bylo to celkem dobře rozběhnutý, jenomže to auto bylo hrozně finančně náročné na provoz. Pak jsme měli slíbené další sponzorské peníze, ale ta firma nás podrazila v půlce sezony a auto jsem musel prodat. Pak tam byla nějaká další auta na jeden dva závody, ale nic velkého. Jezdili jsme si dál pro tituly se Swiftem. V roce 2020 byl covid, my jsme odjeli vítězně dva závody a pořadatelé řekli, že mistra vyhlašovat pochopitelně nebudou.

Pak už přišel Renault Clio Rally5 i sponzor Atyko, jak k tomu došlo?

Zajímavý příběh. Dal jsem inzerát na čelní okno pro tohle Porsche (ukazuje třetí auto v dílně), protože jsem koupil nové, ale pak jsem tam nakonec nechal původní. A volá mi pán, že by se přijel podívat, protože koupil manželce 912ku, což je stejné jako na 911. Přijel s manželkou v obřím Land Roveru, fungl nový. Já na to koukal, ale pak říkám, že bych mu udělal nějakou fakt zajímavou VIP nabídku na sponzoring, on na to kývl a postupem času se z nás stali přátelé. Na konci sezony jsem za ním byl, že by se nový Renault dal pořídit za rozumné peníze. A on znovu souhlasil.

Přitom jste se předtím vůbec neznali, než přijel mrknout na okýnko pro Porsche manželky?

Vůbec. Byla to opravdová náhoda. První rok jsme s Cliem jeli třídu RC5, kterou jsme vyhráli. Druhý rok znovu a další sezónu jsme zakončili titulem vicemistrů. Takže jsme dali tři roky a já řekl, že bychom ho ještě za dobrý peníze měli prodat. Dal jsem inzerát, ale nikdo se neozýval. Chtěl jsem ho nechat v inzerci do konce roku, pořád nic. Už jsem to celkem pustil z hlavy a na konci ledna volá kluk ze Slovenska, jestli ho ještě mám. Přijeli a rovnou si ho odvezli.

A teď už se dostáváme k tomuhle fungl novému Cliu?

Je to tak. Měli jsme víc možností, jaké auto pořídíme, ale nakonec padlo rozhodnutí jít znovu do Clia, ale už do nové verze. Sondoval jsem, jestli nám ve Francii v Alpine postaví tohle auto. Je to úplně to nové, co teď jede z fabriky. Podobné jako původní Clio Rally5, ale druhá fáze. Jiné poloosy, motor s převodovkou jsou stejné, má to jinou spojku. Prostě to auto je zmodernizované a mělo by to fungovat malinko lépe. Ovšem Alpine nám dvakrát změnil termín dodání a auto jsme dostali velice pozdě. Málokdo ví, že i když pořídíte nové závodní auto přímo z fabriky, je na něm ještě hodně práce. Sezona byla v plném proudu a já nechtěl v přípravě nic uspěchat nebo podcenit, tím pádem padlo rozhodnutí soustředit se na příští rok a být připraveni, co nejlépe to půjde.

Jak to vypadá s příští sezonou?

Na příští rok máme velké plány. Budeme představovat nový vůz. Pracujeme i na nové webové prezentaci. Závodní vůz Renault Clio Rally5 PhaseII bude mít v České republice premiéru, a to je vždy velice mediálně sledovaná a zajímavá událost. Na autě už zbývá dodělat jen pár drobností a závodní design. S tím úzce souvisí i loga a přání sponzorů. Jestliže platí, že ve fotbale, hokeji nebo v ostatních sportech to bez peněz nejde, tak v našem sportu to platí desetinásobně. Samozřejmě, že rádi přivítáme partnery z kteréhokoli koutu republiky, ale jako historicky nejúspěšnější Rallye Team z Hradce Králové nás hodně mrzí, že v současné době nemáme žádného partnera z našeho města, potažmo z východních Čech. Rádi bychom oslovili potenciální partnery s nabídkou spolupráce. Jelikož máme za sebou i tvorbu a realizaci reklamních kampaní v motorsportu nejenom pro nadnárodní společnosti, věřím, že každý, kdo projeví zájem o spolupráci s naším týmem, bude spokojen. Mohu se osobně zaručit, že každému zájemci a jeho přáním, či požadavkům vyjdeme maximálně vstříc – jsme otevřeni každému serióznímu jednání.

Závěrem bych rád poděkoval našim stávajícím partnerům za dosavadní spolupráci a pevně doufám Závěrem bych rád poděkoval našim stávajícím partnerům za dosavadní spolupráci a pevně doufám, že v následující sezóně budeme moci přivítat i ty nové.