Čtyřiadvacetihodinovka v Le Mans patří mezi nejslavnější automobilové závody planety. Na letošní ročník, který se jel minulý víkend a ovládla jej Toyota, vyrazil také známý český fotograf Ondřej Kroutil. A vybral pro nás nejlepší snímky, které během závodu pořídil. Kromě toho přidal svůj pohled na Le Mans, legendárního klání se totiž zúčastnil poprvé.
Tento závod jsem si vždy přál vidět naživo, sledoval jsem ho občas i živě na internetu, ale zatím se mi nepodařilo se tam dostat. Až letos. A to dokonce s Toyotou. Ano s tou značkou, která byla sice nejrychlejší v posledních dvou ročnících, ale jejím vozům se nepodařilo dojet do cíle.
Le Mans žije závodem už před startem, večer před zahájením se totiž ve městě koná přehlídka závodníků. A v okolí jsou plné kempy, v nichž najdete zaparkovaná auta od značek Ferrari, Porsche nebo Lamborghini - a jejich majitelům je jedno, že stojí na louce. Prostě to neřeší.
Ve městě byl snad milion lidí. Obsadili hlavně cestu, kudy jely historické vozy, na nichž seděli jezdci, kteří do davu rozhazovali trička, bonbony, podpisové kartičky. Krásná atmosféra přímo pod místní obrovskou katedrálou. Paráda.
15:00. Start!
To hlavní ale přišlo v sobotu 16. června. Už ve dvě hodiny byl otevřen grid se všemi závodními vozy a jezdci. Velká tlačenice a moc moc lidí, ale atmosféra by se dala krájet. Po vyhnání lidí ze startu následoval průlet akrobatické letky, která vytvořila nad startovním roštěm francouzskou trikoloru. Úžasný pohled. Je vidět, že Francouzi berou Le Mans pořád vážně.
A přesně v 15 hodin to vypuklo. Start!
Hned od prvního okamžiku se derou dopředu obě Toyoty, je to hukot a neskutečná rychlost v první zatáčce. Fakt to nechápu. Velký balík aut, ale v první zatáčce se nic nestalo - až v první šikaně před Dunlopem jeden jezdec udělal hodiny, nic velkého z toho ale nebylo. Od té doby to Toyota nepustila, za 24 hodin se před ní nedostal nikdo.
Díky vestě pro fotografa jsem mohl stát během závodu za svodidly, ale tam, kde byla červená zóna (červená čára na svodidlech), jsem se nesměl zastavovat, musel jsem jen rychle projít.
Musím říct, že z blízkosti dvou metrů od závodní tratě, kde auta jezdí přes 250 km/h, je opravdu masakr. Místy jsem k těm svodidlům raději nešel, měl jsem prostě respekt - a to už jsem nějaké závody viděl hodně zblízka. Fakt jsem se občas necítil bezpečně. Ale nějakou fotku jsem tam udělal a pak šel radši dál.
Než se začalo stmívat, zhruba ve 22:30, neboť Le Mans je trochu západněji, jsem si udělal takovou procházku v areálu okruhu. Šel jsem pěšky, protože mě francouzský řidič, který neuměl nebo nechtěl anglicky ani pozdravit, vysadil na úplně jiném místě, než jsem chtěl. Cílem měla být zatáčka Indianapolis, jenže jsem stál někde jinde. Takže následoval asi pětikilometrový pochod lesem, rákosím a přes louky, než jsem došel k Indianapolis.
A tam to bylo úžasné.
Brzdění z rychlosti přes 300km/h do zatáčky. Nejrychlejší auta kategorií LMP1 a LMP2 dokonce brzdila až za zatáčkou, což bylo neskutečné! Vypadalo to, jako by jezdila po kolejích. Musím smeknout před všemi, kdo ty vozy vyvíjí po aerodynamické stránce.
Jinak z pohledu fotografa si myslím, že jsme byl v tom nejlepším místě, co šlo. Sluníčko do protisvětla, v pozadí diváci a hlavně ta zatáčka. Samozřejmě jsem se těšil na rudě rozpálené brzdové kotouče závodních vozů.
A povedlo se. I ten západ slunce byl perfektní. Prostě paráda. Jakmile padla tma, šel jsem si dát asi dvě hodinky spánku. Bylo to potřeba, za první den jsem nachodil nějakých 35 000 kroků.
Ještě v noci jsem ale vstal a vyrazil fotit k ruskému kolu. Co by to bylo za fotky z tohoto závodu a nemít ruské kolo v pozadí? Dost jsem se při tom ale rozčiloval, protože mi to nějak nešlo - asi se projevila únava a nedostatek spánku. Nemohl jsem nic zaostřit, všechny fotky jsem měl "mázlé". Trochu jsem si zanádával, ale nakonec něco se povedlo.
Ráno, když už se rozednělo, bylo na jezdcích poznat, že je to nejhorší možná doba. Několik závodníků totiž udělalo pár školáckých chyb - třeba přetočení a skok do kačírku při nájezdu do boxu nebo netřefení šikany před cílovkou. Pomohla samozřejmě výměna jezdců.
Kolem druhé hodiny mě zaujal souboj borců v Porsche 911 RSR a Fordu GT. Krásná bitva, lehce kontaktní a opravdu ve svižném tempu. Ford byl rychlejší v zatáčkách díky lepšímu přítlaku, ale Porsche zase kralovalo na výjezdech. Boj rozhodla až zastávka v boxech, kterou mechanici Porsche zvládli o chlup rychleji.
15:00. Finiš!
Krátce před cílem závodu jsem si našel místo, odkud uvidím na finiš i na lidi. Chtěl jsem prostě zachytit atmosféru konce dlouhého klání. Jak asi víte, Toyota to dala. A dala to s nejvetším počtem ujetých kol za celou dobu historie Le Mans.
Jen škoda, že v kategorii LMP1 nebyla větší konkurence, že chybí Porsche, Audi nebo třeba Mercedes... Ale myslím si, že letos by si je dala Toyota k snídaní, obědu i večeři. Protože co předváděl Fernando Alonso, to jako klobouk dolů. To je Pan Pilot!
Být přímo na okruhu během čtyřiadvacetihodinovky v Le Mans byl perfektní zážitek. Užil jsem si ho jako nadšenec do aut i jako fotograf. Nasekal jsem ostatně víc než tisíc fotek...
