Ilustrační snímek - měřič vrstvy laku DaFelsko
Nabídka
Vozy k pronájmu a leasingu
Nejoblíbenější hledání
Vozy k pronájmu a leasingu
Měření laku aneb Jak odhalit opravy karoserie při koupi ojetiny
Dominik Valášek
-
12. 09. 2023
Naše téma
Jedním z největších strašáků při koupi ojetiny je nebezpečí, že si nevědomky koupíme vůz opravovaný po velké havárii. Jedním ze způsobů, jak takové auto odhalit, je ověřit originálnost a stav jeho laku. Právě k tomu slouží velmi populární elektronické měřiče laku, jejichž koupě se může vyplatit i člověku, který shání auto sám pro sebe.
Odhalit opravované a přelakované karosářské díly může i zkušené oko, pokud k tomu má dobré podmínky a ví kam koukat. Je-li auto čisté a stojí-li na dobrém světle, lze si všimnout i miniaturních rozdílů v odstínech jednotlivých dílů, ale i v textuře laku jako takového či v odrazivosti světla. Lze sledovat také přítomnost vlasových škrábanců, které vznikají typicky v kartáčových myčkách, a které budou u staršího auta s originálním lakem konstantní.
U dílů přelakovaných amatérsky se lze orientovat i podle hran, známek po rozstřiku, či podle přítomnosti laku na těsnění či plastových dílech. U hůře provedených oprav, při kterých byl použit karosářský tmel, si lze všímat také nerovností, které se projeví ve formě „vln“ v odrazech světla.
Všechny tyto metody, zakládající na zkušenostech pozorovatele, však snadno překoná exaktní měření vrstvy laku, které provádíme nejčastěji elektronickými měřiči. Dnešní měřiče pracují přesně, rychle, umí si zapamatovat výsledky měření, případně je i zapsat do externích aplikací, a hlavně umí měřit vrstvu laku na feromagnetických (ocel) i neferomagnetických (hliník) kovech.
V případě feromagnetických kovů se používá sonda, která měřením magnetického toku přesně určí vzdálenost od magnetického povrchu. Pro neferomagnetické kovy se pak používá sonda na bázi vířivého proudu. Moderní měřiče umí přepínat princip měření automaticky, takže stejným způsobem změří vrstvu laku na hliníkové kapotě i na ocelovém blatníku hned vedle.
Dodnes se dají sehnat i jednoduší, ryze mechanické měřiče, fungující na principu odtahování magnetu od povrchu. Magnet přichytíme k povrchu dílu karoserie (ten musí být ocelový) a pomalu odtahujeme proti síle pružiny, která je za magnet zachycená. Při tom na měřicí stupnici odečítáme přibližnou vrstvu laku mezi magnetem a magnetickým povrchem. Čím dříve se magnet „pustí“, tím je vrstva silnější. V principu jednoduchý mechanický měřič se dnes takřka nepoužívá a slouží jen pro orientační měření, jeho výhodou je však nízká cena a provoz bez baterií.
• Na to, jak pracuje mechanický magnetický měřič, se můžete podívat na následujícím videu:
Realisticky se však setkáte hlavně s měřičem elektronickým, jehož obsluha je velmi snadná. Stačí jen přikládat sondu na povrch jednotlivých dílů. Čím více měření na více místech provedeme, tím přesnější získáme přehled o vrstvě laku, která jednotlivé díly pokrývá. Je třeba dát jen pozor, aby byl lak v měřeném místě čistý, bez vrstvy prachu nebo jiných nečistot.
• Podívejte se na práci s měřičem laku na videu:
Většina přístrojů určených k měření tloušťky automobilových laků zobrazuje hodnoty s přesností na jednotky či desítky mikrometrů (jednotka má symbol µm a často se používá též výraz mikron). A co která hodnota znamená? Moderní automobily jsou z výroby lakovány vrstvou, jejíž tloušťka může sahat od nějakých 80 po zhruba 160 mikrometrů. Některé laky mohou být z výroby i tenčí – mimořádně tenkými laky je známá třeba Mazda, která má na některých dílech vrstvu silnou i 60 mikrometrů. Výjimečně se mohou naopak vyskytnout i silnější tovární laky.
Obecně se však dá říci, že cokoliv nad cca 180 mikrometrů značí druhou vrstvu laku, a jakmile se začnou na měřiči objevovat hodnoty přes 400 mikrometrů, znamená to, že je pod lakem i vrstva karosářského tmelu, nebo chcete-li kitu. Malé oblasti na dveřích nebo blatnících mohou značit jen opravu hlubšího škrábance nebo promáčkliny, pokud ale silné vrstvy naměříme na střeše nebo nosných dílech – tedy typicky na sloupcích či prazích dveřních rámů – měli bychom zpozornět, protože se může jednat o opravu po větší nehodě.
Vrstvu laku můžeme změřit také na nepohledových dílech – vedle zmíněných prahů dveří třeba na uložení předních tlumičů pod kapotou nebo na podlaze kufru. Je však potřeba počítat s tím, že původní hodnota oproti pohledovým karosářským dílům je většinou nižší.
Vedle samotné tloušťky nám hodně napoví také její konzistentnost. Hodnoty v rámci jednoho dílu se mohou lišit i o 10 či 20 mikrometrů, ale pokud na třech dveřích naměříme v průměru 120 mikrometrů a na čtvrtých třeba 80, pravděpodobně půjde o vyměněný díl. Třeba na střeše, která je po životnost auta nejvíce exponovaná slunečnímu záření, se také může vrstva laku zmenšit vlivem vyšisování. U aut s vyššími nájezdy je pak naprosto běžné lakování přední části kapoty osekané od kamínků, kde se objeví vrstva naopak výrazně silnější.
Tloušťka vrstvy laku na různých dílech, ale i její konzistentnost mezi díly, může o historii auta vypovědět mnohé. Lze takto odhalit celkem neškodné opravy škrábanců a promáčklin, ale i pozůstatky velkých havárií v podobě vrstev tmelu na nosných dílech. Správně provedeným měřením se tedy dá předejít nejednomu nepříjemnému zjištění, ke kterému bychom jinak dospěli až po koupi auta. V nejhorším případě třeba při havárii, během které by nás neodborně opravený vůz neochránil tak jak by měl.
Pořízení měřiče tloušťky vrstvy laku (též tester laku nebo tloušťkoměr) není navíc přehnaně drahou záležitostí. Nejjednodušší mechanické typy pro velmi orientační měření stojí kolem 200 korun, skutečně doporučeníhodné jsou však elektronické měřiče, které začínají od 700 či 800 korun za základní modely, většinou s nepříliš velkou přesností. I kvalitní měřiče s pokročilými funkcemi, schopné měřit lak jak na feromagnetických, tak neferomagnetických kovech, se ale vejdou do 2 tisíc korun.
U dílů přelakovaných amatérsky se lze orientovat i podle hran, známek po rozstřiku, či podle přítomnosti laku na těsnění či plastových dílech. U hůře provedených oprav, při kterých byl použit karosářský tmel, si lze všímat také nerovností, které se projeví ve formě „vln“ v odrazech světla.
Všechny tyto metody, zakládající na zkušenostech pozorovatele, však snadno překoná exaktní měření vrstvy laku, které provádíme nejčastěji elektronickými měřiči. Dnešní měřiče pracují přesně, rychle, umí si zapamatovat výsledky měření, případně je i zapsat do externích aplikací, a hlavně umí měřit vrstvu laku na feromagnetických (ocel) i neferomagnetických (hliník) kovech.
V případě feromagnetických kovů se používá sonda, která měřením magnetického toku přesně určí vzdálenost od magnetického povrchu. Pro neferomagnetické kovy se pak používá sonda na bázi vířivého proudu. Moderní měřiče umí přepínat princip měření automaticky, takže stejným způsobem změří vrstvu laku na hliníkové kapotě i na ocelovém blatníku hned vedle.
Dodnes se dají sehnat i jednoduší, ryze mechanické měřiče, fungující na principu odtahování magnetu od povrchu. Magnet přichytíme k povrchu dílu karoserie (ten musí být ocelový) a pomalu odtahujeme proti síle pružiny, která je za magnet zachycená. Při tom na měřicí stupnici odečítáme přibližnou vrstvu laku mezi magnetem a magnetickým povrchem. Čím dříve se magnet „pustí“, tím je vrstva silnější. V principu jednoduchý mechanický měřič se dnes takřka nepoužívá a slouží jen pro orientační měření, jeho výhodou je však nízká cena a provoz bez baterií.
• Na to, jak pracuje mechanický magnetický měřič, se můžete podívat na následujícím videu:
Realisticky se však setkáte hlavně s měřičem elektronickým, jehož obsluha je velmi snadná. Stačí jen přikládat sondu na povrch jednotlivých dílů. Čím více měření na více místech provedeme, tím přesnější získáme přehled o vrstvě laku, která jednotlivé díly pokrývá. Je třeba dát jen pozor, aby byl lak v měřeném místě čistý, bez vrstvy prachu nebo jiných nečistot.
• Podívejte se na práci s měřičem laku na videu:
Většina přístrojů určených k měření tloušťky automobilových laků zobrazuje hodnoty s přesností na jednotky či desítky mikrometrů (jednotka má symbol µm a často se používá též výraz mikron). A co která hodnota znamená? Moderní automobily jsou z výroby lakovány vrstvou, jejíž tloušťka může sahat od nějakých 80 po zhruba 160 mikrometrů. Některé laky mohou být z výroby i tenčí – mimořádně tenkými laky je známá třeba Mazda, která má na některých dílech vrstvu silnou i 60 mikrometrů. Výjimečně se mohou naopak vyskytnout i silnější tovární laky.
Obecně se však dá říci, že cokoliv nad cca 180 mikrometrů značí druhou vrstvu laku, a jakmile se začnou na měřiči objevovat hodnoty přes 400 mikrometrů, znamená to, že je pod lakem i vrstva karosářského tmelu, nebo chcete-li kitu. Malé oblasti na dveřích nebo blatnících mohou značit jen opravu hlubšího škrábance nebo promáčkliny, pokud ale silné vrstvy naměříme na střeše nebo nosných dílech – tedy typicky na sloupcích či prazích dveřních rámů – měli bychom zpozornět, protože se může jednat o opravu po větší nehodě.
Vrstvu laku můžeme změřit také na nepohledových dílech – vedle zmíněných prahů dveří třeba na uložení předních tlumičů pod kapotou nebo na podlaze kufru. Je však potřeba počítat s tím, že původní hodnota oproti pohledovým karosářským dílům je většinou nižší.
Vedle samotné tloušťky nám hodně napoví také její konzistentnost. Hodnoty v rámci jednoho dílu se mohou lišit i o 10 či 20 mikrometrů, ale pokud na třech dveřích naměříme v průměru 120 mikrometrů a na čtvrtých třeba 80, pravděpodobně půjde o vyměněný díl. Třeba na střeše, která je po životnost auta nejvíce exponovaná slunečnímu záření, se také může vrstva laku zmenšit vlivem vyšisování. U aut s vyššími nájezdy je pak naprosto běžné lakování přední části kapoty osekané od kamínků, kde se objeví vrstva naopak výrazně silnější.
Tloušťka vrstvy laku na různých dílech, ale i její konzistentnost mezi díly, může o historii auta vypovědět mnohé. Lze takto odhalit celkem neškodné opravy škrábanců a promáčklin, ale i pozůstatky velkých havárií v podobě vrstev tmelu na nosných dílech. Správně provedeným měřením se tedy dá předejít nejednomu nepříjemnému zjištění, ke kterému bychom jinak dospěli až po koupi auta. V nejhorším případě třeba při havárii, během které by nás neodborně opravený vůz neochránil tak jak by měl.
Pořízení měřiče tloušťky vrstvy laku (též tester laku nebo tloušťkoměr) není navíc přehnaně drahou záležitostí. Nejjednodušší mechanické typy pro velmi orientační měření stojí kolem 200 korun, skutečně doporučeníhodné jsou však elektronické měřiče, které začínají od 700 či 800 korun za základní modely, většinou s nepříliš velkou přesností. I kvalitní měřiče s pokročilými funkcemi, schopné měřit lak jak na feromagnetických, tak neferomagnetických kovech, se ale vejdou do 2 tisíc korun.