Mnohem rychlejší než reálná Formule 1. I závoděním na autodráze se lze živit

Autodráha. Spousta kluků si právě teď užívá to, že jim Ježíšek pod stromeček nadělil tento vysněný dárek Možná už společně s tatínkem či dědečkem složili plastové díly a odjeli prvních pár desítek koleček.

Takové majitele autodráhy ale asi jen stěží napadne, že se v závodění autodráze pořádají i klání o mistra světa, a že vozítka, s nimiž krouží na domácí dráze, jsou směšně pomalá. Samozřejmě ve srovnání s těmi, které si konstruují a staví špičkoví závodníci.

Na to, co se skrývá v jejich útrobách, se podívejte do naší komentované fotogalerie.

Takových máme v České republice několik a dva doslova vyčnívají. Větší sbírkou titulů mistrů světa se sice pyšní Vladimír Horký, který je dokonce v síni slávy ISRA - Mezinárodní asociace ve Slot racingu (jak se tomuto sportu říká), ale pozoruhodnou sbírkou patnácti titulů světového šampiona se pyšní také Jaroslav Reček z Týna na Vltavou. 

Právě s ním jsem si povídal v českobudějovickém Domě dětí a mládeže, kde je jedna ze zhruba čtyřiceti dřevěných tuzemských autodráh.

"Také já jsem začínal samozřejmě doma na klasické plastové autodráze. Brzy jsme s kamarády dráhy propojovali, až vedla skrze několik místností panelákového bytu a samozřejmě se začali poměřovat, kdo je nejrychlejší. Už tehdy jsem si začal auta upravovat a brzy jsem v těchto domácích soubojích začal vítězit," vzpomíná. O to větší překvapení prý zažil, když svoje tehdy vypiplané auto přinesl na závodní dřevěnou dráhu, která byla ve Žďáru nad Sázavou, kde tehdy s rodiči žil. V porovnání s modely, které tam jezdily, bylo neskutečně pomalé.

Zde je třeba připomenout, že zatímco na domácí autodráze jezdí modely vozů obvykle v měříku 1:32, na těch dřevěných se používají větší - v měřítku 1:24. Hlavní rozdíl je ale v rychlosti. Když se autíčko, které je přibaleno k nějaké domácí autodráze "posadí" na dřevěnou autodráhu, s délkou obvykle kolem padesáti metrů, objede jedno kolo přibližně za 11 sekund. Modely z nejrychlejší kategorie, ve které se vypisují závody, to zvládnou za pouhé dvě sekundy. Tedy více než pětkrát rychleji. Na rovinkách dosahují tempo i 120 km/hod.

První takové speciály si Jaroslav Reček začal v dětském věku stavět ve zmíněném Žďáru nad Sázavou, ovšem pokračuje v tom i nyní v dospělém věku. Dokonce kvůli této disciplíně opustil i svoje původní zaměstnání a dnes ho výroba dílů pro závodní speciály na autodráhy živí. "Zabývám se zejména konstrukcí a výrobou šasi," vypráví.

Obvykle jich za rok vyrobím kolem stovky. Letos je to samozřejmě kvůli koronaviru jinak, takže je to vlastně takový rok prototypů. Nápadů, jak šasi vylepšit má prý stále dost a nevadí mu ani to, že jde o doslova hodinářskou práci. Protože nejmenší díly mají třeba jen dva milimetry. K jejich obrábění si do své domácí dílny musel nakoupit také speciální stroje.

Letos se také zúčastnil jen minimálního množství závodů, přestože obvykle jichkaždý rok objede kolem deseti. Například mistrovství světa ale zabere hned dva týdny. "Jeden týden se trénuje a druhý závodí. Jsou čtyři kategorie. Při jedné z nich se závodí s modely, které se až přímo na místě sestavují z naprosto sériových dílů. Ty si navíc závodníci losují. I v této kategorii Jaroslav Reček dokázal nejednou zvítězit. Příští ročník mistrovství světa by se měl uskutečnit v USA, které jsou pokládány za kolébku tohoho sportu. "Tam jsou leckde dráhy i v barech a každý si může vsadit a závodit. Vítěz pak bere vše, co je v banku," vysvětluje.

Opačným extrémem je kategorie speciálů. "Ty mají skvěle propracovanou aerodynamiku a generují takový přítlak, že jsou schopny jezdit i na dráze, jejíž část vede po stropě. Ano, i taková v Německu existuje," reaguje Jaroslav Reček na můj udivený výraz v obličeji.

Závodění s těmito speciály už ale opravdu není sport pro děti a je třeba do něho investovat statisíce i milióny korun. "Na závody s sebou vozím množství různých typů zadních pneumatik, převodů, podvozků a dalších dílů. Také třeba olověná závažíčka na vyvažování modelů podle jednotlivých typů drah. Všechny jsou samozřejmě odlišné například pro kategorii cestovních aut se zakrytými koly nebo těch formulových," vysvětluje. Má také speciální ovladače, jejichž cena je v řádu mnoha desítek tisíc korun.

"Pokud ale chcete začít závodit na dřevěné autodráze, není třeba hned investovat horentní sumy," uklidňuje. Slušnou práci podle něho odvedou autíčka z obchodů s modelářskými potřebami v cenách od 500 do 2000 Kč. "Jen je třeba si vybrat model od firmy, která dodává i náhradní díly - tedy již zmiňovaná kola, kartáče, převody, pastorky a tak dále," radí. Ovldač pak přijde na další dvě tisícovky.

A přidává také základy techniky jízdy s vozy na autodráze. "Většina lidí dělá chybu v tom, že před zatáčkou pouze povolí ovladač. Je ale třeba ho na vhodném místě zcela pustit, a tím auto fakticky zabrzdí. V samotné zatáčce je pak už třeba hned již od jejího začátku zvolna akcelerovat," vysvětluje.

Aby i domácí autodráha dobře fungovala, je třeba se starat jak o dráhu, tak i autíčka. Na nich je třeba minimálně jednou za rok vyměnit zadní kola, protože směs tvrdne auto pak nedrží na dráze. Je také obyčejným olejem na kola či šicí stroje promazat ložiska motoru i zadní nápravy. "A nezapomeňte na prvavidelné čištění kovových vodičů na dráze technickým benzinem. Pokud jsou zaprášené, tak auto nepojede," vysvětluje.