Moped Stadion přežil jízdu na Balkán i dalších 42 let provozu. Nyní bude v muzeu

Hnědo-bílý exemplář mopedu Stadion S 11 upoutá mezi ostatními stroji stejné rakovnické značky z kolekce českobudějovického sběratele Petra Hošťálka na první pohled. Na nádrži jsou totiž vyjmenována města, jimiž stroj i jeho jezdec projížděl na sklonku léta roku 1958.

Tehdy se totiž uskutečnila dálková jízda na Balkán, jejímž účelem bylo propagování nového dopravního prostředku z Československa.

Na to, jak původní Stadion účastnící se této jízdy, i následné modely vypadaly, se můžete podívat do fotogalerie.

„Začalo to tím, že se v roce 1957, tedy v době zahájení produkce tohoto mopedu v Rakovníku, dělal průzkum s cílem zjistit případná vhodná zahraniční odbytiště,“ vzpomínal v pořadu České televize Zašlapané projekty tehdejší pracovník českobudějovického národního podniku Motor Zdeněk Knot.Továrna Stadion tehdy byla součástí tohoto podniku.

Z toho průzkumu vyplynulo, že zájem by mohl být v balkánských zemích. S nápadem uskutečnit dálkovou propagační jízdu pak přišli motorističtí novináři, mezi nimi i Milan Jozíf, který pak byl dlouhá léta členem poroty volící evropské auto roku v anketě Car of the Year.

„Bylo to skutečně náročné, protože cesta vedle z drtivé většiny jen po rozbitých nezpevněných cestách a navíc na stroji, který neměl odpružení,“ vzpomínal v televizním dokumentu Knot. Pokud si tedy odmyslíme pružiny pod sedlem a zvláštně konstruovanou přední vidlici. V ní rázy přicházející od povrchu pod kolem tlumily speciální zkrutné pryžové bloky.

I na tuto jízdu vzpomínají účastníci v dokumentu, který můžete vidět zde:

Naštěstí jezdce nepostihla na cestě stejná nehoda jako mnohé jiné vlastníky Stadionu S 11 s takto konstruovanou přední vidlicí. Namáhané pryžové boky totiž časem praskaly, což mohlo mít za následek velmi ošklivou havárii. Však také byli konstruktéři tohoto mopedu velmi záhy nuceni přijít s jiným řešením.

Následně už měly Stadiony na vidlici vahadla odpružené tlačnými pružinami. Vlastníci strojů s původním řešením si mohli vidlici nechat bezplatně vyměnit.



Jízda startovala v Bratislavě a během srpna a září postupně posádky zavítaly do řady maďarských rumunských, bulharských a pochopitelně slovenských a českých měst. Horké počasí přineslo úpal jednoho z jedců, následný celodenní déšť zase znamenal nutnou výměnu zapalování u dvou ze tří mopedů.

Čtyři tisíce kilometrů dlouhá cesta pak skončila v Praze.

Přesný itinerář je dodnes zaznamenán na nádrži stroje pana Knota. Na levé straně cesta tam, na druhé popis zpáteční trasy. Ona nádrž byla v porovnání se sériově vyráběnými stroji zvětšena. Denně totiž jezdci tehdy absolvovali etapy dlouhé někdy i více než tři sta kilometrů.

Po dojetí do cíle pan Knot stroj používal až do roku 2000, tedy dalších 42 let. Následně skončil u sběratele Petra Hošťálka, jehož stroje se nyní z velké části přestěhovaly do připraveného plzeňského muzea Depo Motoart.

Dost možná i tato jízda přispěla k oblibě hbitého, lehkého a úsporného dopravního prostředku. Během pouhých tří let s jich vyrobilo téměř sto padesát tisíc kusů. V posledním období výroby již ale zájem o S11 upadal, takže cena šla dokonce dolů.



Obdobný příběh zprvu nadšeného přijetí a pak ochladnutí zájmu zažil následný typ 22, který se poprvé představil v roce 1960. Ten již měl odpružené i zadní kolo, pevnější rám a výkonnější motor. Posledním rakovnickým mopedem byl Stadion S23. Byl ale určen z drtivé většiny na vývoz.

Nakonec krátká kapitola rakovnických motorových dopravních prostředků skončila v roce 1964. Maloobjemové jednostopé stroje už od té doby dělali pouze na Slovensku.