Neměli jsme pocit, že vytváříme nějaký průlom, říkával konstruktér John Cooper

Cooper byl vůbec prvním z konstruktérů, který vnesl do seriálu Formule 1 monopost s motorem umístěným vzadu a slavil s tímto revolučním krokem velký úspěch. Do té doby totiž vozy startující v seriálu mistrovství světa jezdily s motorem umístěným před řidičem.

O ČEM SE V ČLÁNKU DOČTETE
Zrození v garáži
Do seriálu Formule 1
Fenomén Mimi
Ze závodění se vytratila zábavaDnešní monoposty Formule 1 už si asi nikdo bez této koncepce ani neumí představit. Cooper byl navíc ještě jedním z tvůrců legendárního automobilu Mini, který se stal v 60. letech kultovním vozítkem stejně jako například Brouk vyráběný německým Volkswagenem.

Narodil se jako John Newton Cooper 17. července 1923 v Surbitonu, v hrabství Surrey. Se svým otcem Charlesem Cooperem založili Cooper Car Company. Charles Cooper provozoval v Surbitonu malou garáž, která se specializovala na údržbu závodních vozů. Jeho syn John opustil školu ve věku 15 let, aby se stal učedníkem nástrojařem a v době II. světové války sloužil u britského Královského letectva Royal Air Force jako výrobce nástrojů. Po válce společně s otcem začali stavět jednoduchá, levná jednomístná závodní auta pro soukromníky, často z přebytečného vojenského materiálu. Vozy byly mimořádně úspěšné a rychle žádané a proto v roce 1948 založili vlastní společnost, aby mohli vyrábět další ve větším měřítku.



V tak trochu britském stylu humoru Cooper podle webu Grand Prix, věnujícímu se závodům Formule 1, vždy zlehčoval příběh o tom, proč se rozhodli umístit motor do zadní části svých závodních vozů. „Určitě jsme neměli pocit, že vytváříme nějaký vědecký průlom… Motor jsme zkrátka dali dozadu, protože nám to připadalo jako velice praktická věc," říkával. S návrhem prvního závodního vozu Cooper s motorem vzadu podle článku na webu Daily Telegraph přišel Owen Maddock, konstruktér Cooper Car Company. Protože auto pro závody tehdejší Formule 500 poháněl motor z motocyklu, dali s Cooperem motor dozadu a převod obstaral řetěz.

Zpočátku John Cooper pravidelně závodil se svými vlastními vozy, ale jak se společnost rozrůstala, měl stále méně času na soutěžení. Začal se také více věnovat závodnímu týmu, se kterým a s monoposty s motorem vzadu vstoupil i do Formule 1.

Na počátku 50. let se zdálo, že každý začínající mladý britský závodní jezdec začínal za volantem Coopera a jeho vozy Formule 1 řídili legendární jezdci té doby – Jack Brabham, Stirling Moss, Maurice Trintignant a Bruce McLaren. Vozy Cooper se vyznačovaly v té době klasickým britským tmavě zeleným nátěrem, doplněným o dva bílé pruhy na přídi.



Poprvé tým startoval v seriálu mistrovství světa Formule 1 při Grand Prix Monaka 1950 a Američan Harry Schell, sedící za volantem Cooperu T12, který se stal prvním vozem F1 s motorem vzadu, ale závod nedokončil. Hned v úvodním kole totiž uvízl v hromadné havárii. Prvního vítězství pro stáj Cooper dosáhl při Velké ceně Argentiny 1958 Stirling Moss, když za sebou nechal taková slavná jména jako Mike Hawthorn (Ferrari) nebo Juan Manuel Fangio (Maserati). Posledního vítězství pro stáj dosáhl při Grand Prix Monaka v roce 1962 Bruce McLaren. Další jezdec Cooperu, Jihoafričan Tony Maggs závod nedokončil.

Jak uvádí web F1 Fansite v průběhu sedmnácti sezon jezdci s vozy Cooper získaly 14 vítězství ve Velké ceně a v padesáti případech stály takzvaně na bedně. Jack Brabham a tým ve dvou sezonách po sobě, v letech 1959 a 1960 vybojoval titul mistra světa. Brabham byl jezdcem týmu od roku 1955. Po zisku titulů světového šampiona přišla slabší sezona, kdy skončil na 11. místě a rozhodl se jít vlastní cestou. Od roku 1962 závodil s vozy vlastní konstrukce, založil vlastní stáj a s vozem Brabham v roce 1966 dosáhl na třetí titul mistra světa. Jack Brabham, rodák z australského Hurstville, podle portálu wikipedie zemřel 19. května 2014 ve věku 88 let, jako nejstarší žijící mistr světa Formule 1.

Cooper T53 – Climax
Vůz Cooper T53 byl monopost Formule 1 postavený pro sezonu v roce 1960. Jezdec Jack Brabham si s ním toho roku dojel pro druhý titul světového šampiona a se svým týmovým kolegou Brucem McLarenem zajistil stáji Cooper druhé vítězství v poháru konstruktérů. Vůz byl poháněn čtyřválcovým 2,5 litrovým motorem Coventry – Climax FPF a portál wikipedie informuje o tom nahradil do té doby používaný typ Cooper T51 – Climax. Protože stáj při stavbě vozu využila zkušeností z předchozích dvou typů,, že nebylo zase až tak velkým překvapením, že T53 se předvedly v ještě lepším světle a po celý rok zcela dominovaly startovnímu poli. Mistr světa Jack Brabham s T53 odjel v roce 1960 deset závodů a připsal si šest vítězství, což představovalo 48 bodů a titul. Jeho stájový kolega Bruce McLaren v roce 1960 skončil druhý.Poslední Grand Prix seriálu F1 tým Cooper absolvoval při Velké ceně Velké Británie 1967. Té se zúčastnilo celkem šest vozů značky Cooper. Pět jich neslo označení Cooper – Maserati a jeden Cooper – Climax. V některých případech byly vozy v té době pojmenovávány podle stáje a pohonné jednotky. Nejlépe si v samotném závodě vedl Mexičan Pedro Rodriguez, který dojel na pátém místě. Brit Alan Riese byl devátý a Silvio Moser, Jochen Rindt, Jo Siffert a Jo Bonnier závod nedokončili.

Během Velké ceny Spojených států 1959 v Sebringu na Floridě se Cooper seznámil s americkým jezdcem Rodgerem Wardem, úřadujícím národním šampionem USAC a vítězem Indianapolis 500. Ward byl ohromen schopnostmi Cooperových aut v zatáčkách na silniční trati a nabídl Cooperovi, že je otestují na Indianapolis Motor Speedway. Měl také Cooperovi říct: „Musíte své auto vyzkoušet na oválu. Indy čeká na vás!“ Cooper tedy vzal jeden ze svých vozů Formule 1 na Speedway na podzim roku 1960. Když Brabham, nováček v Indy, zahájil svá zahřívací kola, nevěděl podle portálu wikipedia (https://en.wikipedia.org/wiki/John_Cooper_(car_maker)) o požadavku postupně zvyšovat rychlost na trati. Když své druhé kolo zajel rychlostí 144,8 mil za hodinu, což bylo dostatečně rychlé na třetí řadu na roštu předchozího závodu, byl Ward tak nadšený, že Cooper musel souhlasit s tím, že ho nechá řídit také. Od té chvíle si představitelé závodů v Indianapolis uvědomili, že dny jejich roadsterů s motorem vpředu byly sečteny. Během několika let byla revoluční koncepce Johna Coopera prosadila i v závodech ve Spojených státech.

John Cooper se společně s britským konstruktérem řeckého původu Alecem Issigonisem podílel na sportovním vývoji auta značky Mini, jehož design podle wikipedie navrhl Leonard Lord jako projekt ADO15 (Amalgamated Drawing Office Project číslo 15) . Portál wikipedie dále píše, že vozidlo bylo uvedeno na trh v roce 1959. Na začátku 60. let 20. století se potom stalo jedním z nejoblíbenějších evropských vozů. Ve verzi Mini Cooper S se automobil stal velice úspěšným v rallye.

Prvním startem byla nizozemská Tulip Rally v roce 1962, kdy s ním zvítězila Pat Moss, sestra Stirlinga Mosse. Do konce roku pak vůz vyhrál dalších 153 soutěží. Na slavné Rallye Monte Carlo 1963 dojel vůz na třetí pozici, když jej řídil Rauno Aaltonen. Na Rallye Monte Carlo 1964 již továrna nasadila 6 vozů a dalších 24 bylo řízeno soukromými jezdci. Za tým tehdy soutěžili Aaltonen, Patrick Hopkirk nebo Timo Mäkinen. O rok později Hopkirk bojoval o vítězství za Ljungfeldtem s vozem Ford Falcon V8. Hopkirk nakonec vybojoval pro Mini první vítězství. Na Rallye Monte Carlo 1965 zvítězil Makinen a na Rallye Monte Carlo 1966 se seřadili Mini na prvních třech pozicích v pořadí Makinen, Aaltonen a Hopkirk. Vozy byly ale vyloučeny kvůli přídavným světlometům. Aaltonen pak ještě zvítězil na Rallye Monte Carlo 1967 a Hopkirk na Acropolis rallye 1967.

Cooper S byl, jak uvádí portál ewrc, věnující se soutěžím rallye, poháněn motorem o objemu 1071 cm3 a dosahoval výkonu 70 koní. Zrychlení z nuly na 100 kilometrů v hodině zvládl za 13 sekund. V roce 1964 byl do vozu dodáván silnější nový motor 1 275 cm3 o výkonu 76 koní.

Mini se podle předpokladů stal prodejním trhákem a vyráběl se až do roku 2000, přičemž se vyrobilo 5 387 862 vozů. Značku Mini nyní vlastní automobilka BMW, která ji koupila společně s Roverem.



John Cooper byl posledním žijícím šéfem týmu Formule 1 z let formování tohoto sportu a na sklonku života často říkal, že ze závodění už dávno není to, co bylo. Že z něj vyprchala zábava. Byl jedním z těch, kteří pomohli upevnit nadvládu Velké Británie v technologii motoristického sportu, která vlastně trvá dodnes. Za své zásluhy o britský motorsport obdržel Řád britského impéria (OBE). Zůstal vedoucím rodinného garážového podniku West Sussex, který měl prodejny pro Mini Cooper ve východním Prestonu a Honda ve Ferringu, až do své smrti. Zemřel 24. prosince 2000, ve věku 77 let.