Páté kolo jako pomoc při parkování. Proč se tenhle půvabný nápad neujal?

Přeneste se do USA padesátých let minulého století a ocitnete se v období rychle stoupající poválečné ekonomiky a raketového vzrůstu automobilového průmyslu, který snad neměl žádné zábrany. Vždyť právě v tuto dobu některé automobilky experimentovaly například s vozy poháněnými proudovými turbínami, v autech se objevovala výbava, o které jsme si mohli v Evropě jenom zdát, a hlavně, vlastnictví stylově vypadajícího auta byl prostě trend.

Tomu se podřídily samozřejmě i automobilky a éra stále vyšperkovanějších vozů s ploutvemi, stylovými světlomety, pastelovými barvami jela naplno. Americká auta se ovšem také pořád zvětšovala jak uvnitř, tak navenek, a v těchto letech začaly po silnicích jezdit stále větší a větší silniční „parníky“.

Pořádné auto si tak mohlo s nadsázkou dovolit stále více lidí, ale ne každý už s ním uměl náležitě manévrovat, hlavně když došlo na parkování. A nepříjemnosti byly o to větší, jakmile přišlo na podélné parkování vašeho chromem obaleného zázraku s dlouhou zádí do řady aut na bulváru.

Vynálezce Brooks Walker tedy možná vycítil správnou chvíli anebo prostě taky nebyl kdovíjakým mistrem v podélném parkování a na začátku 50. let již chystal funkční verzi parkovacího systému, který měl mimochodem už od roku 1932 řádně patentován a připraven na výkresu.

Při zpětném pohledu je samotná myšlenka vskutku jednoduchá. Walker se rozhodl do zádi vozu umístit napříč páté kolo, jež dokázalo autem pohybovat do stran. Díky tomu se řidič nemusel obtěžovat složitým kličkováním u parkovacího místa, ale jednoduše přídí zajel do volného prostoru, tlačítkem či páčkou vysunul poháněné páté kolo, které záď nadzvedlo a vůz krásně zarovnalo ke krajnici. Celý způsob je ostatně ukázán tady na videu:

Po technickém rozebrání patentu zjistíte, že ono páté kolo se na kyvném rameni nachází v kufru auta, případně až za zadním nárazníkem. Kolo lze v případě potřeby použít i jako rezervu. Nicméně při parkování je řidičem spuštěna hydraulická pumpa, která přes rozměrnou pístnici tlačí kolo k silnici, až nakonec zvedne zadní nápravu ze země.  

Pohon mechanismu se pak v rámci několika vyrobených prototypů lišil. U některých bylo páté kolo hnáno řetězovým převodem od kardanu nebo poloosy. U dalších se zase využívalo dřevěného kola, jež bylo opřeno o pravou zadní pneumatiku a přes řemenový převod roztáčelo páté kolo. V každém případě ale systém využíval otáčky od různých členů na zadní nápravě.

Směr otáčení kola se u Walkerova nápadu ovládal v závislosti na zařazené rychlosti převodovky. Při kvaltech pro jízdu vpřed se záď auta otáčela proti směru hodinových ručiček, u zařazené zpátečky zase naopak. Pro zastavení pak stačilo normálně zabrzdit.       

Bohužel, jak to někdy u zdánlivě převratných nápadů bývá, i Walkerův parkovací systém měl jisté nedostatky a jeho používání si vyžádalo docela velký kompromis. Řeč je samozřejmě o prostorové náročnosti celého mechanismu. Dokonce i u normálně obrovských zavazadelníků tehdejších „amerik“ totiž systém zabíral vlastně celý kufr. A to rovněž u prototypů, jež měly samotné kolo umístěné venku mezi nárazníkem a karoserií. Očekávaný zájem od samotných automobilek či zákazníků se tak nedostavil.

Nepomohla ani propagace na několika autosalonech či v tisku. Přišla rovněž myšlenka, že by se systém pod názvem „Park Car“ prodával jako univerzální výbava, kterou si zákazníci jednoduše nechají namontovat do svého vozu. Cena se měla pohybovat okolo 175 dolarů, tedy v dnešní době s přihlédnutím k inflaci za nějakých 1620 dolarů.

Za v přepočtu 36 tisíc korun však o novinku, která by pomohla s parkováním, ale na druhou stranu vozu zaplnila technikou celý kufr, nemělo moc řidičů zájem. Walker se nápad snažil protlačit k úspěchu až do roku 1953, kdy své snažení nakonec přece jen vzdal. Podle všeho ale na zdokonalení systému pracoval až do 70. let. Jak je asi zřejmé, s ničím kloudným vynálezce do té doby nepřišel.

Revoluce v parkování se tak nekonala a v průběhu těchto let vzniklo jen pár prototypů namontovaných do vozů různých značek jako Cadillac, Packard, Ford či Oldsmobile. Na letácích a videích tak byl systémem vybaven třeba Cadillac Series 61. Dále se novinka zabudovala i do Packardu Cavalier, který se po renovaci jako jediný s touto vychytávkou dožil současnosti. Dnes je uložen v soukromé sbírce.