Před 102 lety jsme museli před všemi křižovatkami troubit

Prašné ulice, nedostatek benzinu ve válkou vyčerpané zemi, vysoké ceny vozidel a také jejich nevalný technický stav - s takovými překážkami se v tehdejší době potýkali řidiči v Československu. Provoz na silnicích byl za první republiky minimální. Samotný automobilismus byl totiž v prvopočátcích vnímán jako nadstandardní zábava boháčů. Běžná veřejnost ho považovala za rozmar. Také úřady se usilovně snažily rozmach automobilismu zpomalit. Jenže postupem času počet aut v ulicích rostl. Spolu s ním vzrůstal i tlak na vznik dopravní legislativy. Jejím cílem bylo především zajistit bezpečnost chodců, koňských povozů a cyklistů.


Počátky dopravních předpisů se ale datují už od roku 1900, kdy bylo vydáno první omezení rychlosti jízdy. Ta se v tehdejší době srovnávala s tempem koně. V obci se smělo jezdit 15 km/h, což odpovídalo rychlosti koně v čerstvém klusu, mimo obec pak až 45 km/h. V mlze, v nepřehledných úsecích, na mostech a v úzkých ulicích nesměla rychlost překročit 6 km/h, tedy tempa koně v kroku.


Chaos na křižovatkách


Nezbytnost sjednotit pravidla silničního provozu vedla v roce 1909 k přijetí Mezinárodní smlouvy o jízdě automobily, která vybraným státům stanovila povinnost označovat nebezpečná místa na silnicích výstražnými dopravními značkami. Výstražné tabulky, jak se v minulosti nazývaly dopravní značky, byly nejdříve jen čtyři. Měly kruhový tvar a označovaly strouhu, zatáčku, přejezd přes železnici a křižovatky. K úpravě pravidel provozu na křižovatkách se váže jeden z prvních kuriózních dopravních předpisů. Ten byl vydán 1. listopadu 1918 v nově vzniklém Československu a nařizoval všem motoristům troubit před každou křižovatkou. To, co je dnes považováno za přestupek, bylo tehdy povinností.


Provoz na nejrušnějších křižovatkách v Praze začali od roku 1919 řídit strážníci. Prosadit pravidla silničního provozu tak, jak je známe dnes, pro ně nebylo vůbec lehké. První dopravní stráž v Československu se objevila v Praze. Na sobě měli helmu a uniformu se štítkem „dopravní stráž“. Mnoho autority ale u motoristů neměli. Řidiči měli totiž ještě dlouho jasno v tom, že přednost má ten, kdo je silnější a rychlejší. První světelná signalizace fungovala v Praze od roku 1927 na křižovatce ulic Hybernská, Dlážděná a Havlíčkova u dnešního Masarykova nádraží. Zpočátku šlo o jeden čtyřboký semafor zavěšený uprostřed nad křižovatkou. Platil pro vozidla přijíždějící ze všech směrů i pro chodce a měl ruční přepínání. V roce 1930 byl v Praze uprostřed Václavského náměstí instalován první automatický světelný semafor.


Řidičák? Ne tak docela...


A jak se tehdejší milovníci aut učili řídit? Vzniku „vůdčích listů, jak se oprávnění řídit auto dříve jmenovalo, předcházelo postupné vydávání různých zákonných předpisů, vyhlášek a nařízení. První počin úřadů spočíval v zavedení povinného poplatku 33,20 Kč za výcvik. Jak měl probíhat? Kdo ho mohl poskytovat? Na to už úřady nemysleli. Výcvik mohl prakticky poskytnout kdokoli, kdekoli a jakkoli.


Vpravo nebo vlevo


V roce 1939 se k jezdění v pravém jízdním pruhu přidalo po velké části Evropy i Československo. Přes všechny přípravy se v Praze zavedla jízda vpravo až o devět dnů později než ve zbytku země. Někteří řidiči, kteří do Prahy přijížděli po pravé straně, se tak ocitali v protisměru. Ještě dlouho po zavedení jízdy vpravo si řidiči na změnu nemohli zvyknout. To znamenalo řadu dopravních komplikací.


Opilý řidič, veselý…


Ještě na počátku dvacátého století byl alkohol při dopravních nehodách polehčující okolnost. Za tu bouračku přece nemůže, když byl opilý! Později už strážníci při prověřování dopravních nehod cíleně prověřovali zápach alkoholu z úst, rozšíření očních panenek, nesouvislost ve výpovědích anebo potácivou chůzi. Pokud byl řidič podezřelý z požití alkoholu, předvedli ho strážníci k lékaři. A pokud lékař podezření potvrdil, čekala řidiče vazba a odebrání vůdčího listu.