Před čtyřiceti lety vznikal první československý elektromobil. Překvapivě v Brně
Radek Pecák
-
23. 07. 2019
Vůz je ve sbírkách Technického muzea v Brně Radek Pecák
Naše téma
Městské vozítko získalo poetické jméno EMA. Jako obvykle však šlo o zkratku - Elektrický městský automobil.
Rok 2019 je tím, ve kterém Škoda začne prodávat svůj první sériově vyráběný elektromobil. Blízko k tomu, aby vzniklo elektrické vozidlo Made in ČSSR jsme však byli již před čtyřiceti lety.
Státní úkol, který stanovoval zkonstruovat městský osobní elektromobil, nedostala v roce 1968 žádná z existujících automobilek na území republiky, nýbrž brněnský Výzkumný ústav elektrických strojů točivých. Na poměry socialistického státu se ledy začaly hýbat velmi rychle. Již o rok později byl na světě první funkční vzorek zmíněného vozidla EMA. Neměl zatím střechu, ale v zásadě se už jednalo o vozidlo, které v roce 1970 zaujalo odbornou i laickou veřejnost na výstavě Člověk a automobil.
Zajímavé je, že se podařilo vytvořit nadčasově působící samonosnou karosérii, v jejíž spodní části se nacházely akmulátory. Délka vozidla činila pouze 230 centimetrů, byla tedy dokonce ještě o dva decimetry kratší než první generace vozu Smart. Ten přitom nabízel pouze dvě sedačky, zatímco v Emě byly čtyři. Dospělí se však mohli usadit pouze vpředu, ty dvě zadní byly určeny dětským pasažerům. Tyto sedačky, stejně jako místo pro předního spolujezdce bylo ovšem možné z interiéru vymontovat a získat tak solidní prostor pro přepravu nákladu. Výška dosahovala 140 a šířka 160 centimetrů.
Automobil získal troje dveře. Ty přední měly panty uchycené na prostředním sloupku karosérie, vzadu šlo o vzhůru se vyklápějící víko. Pohon byl velmi pokrokový. U každého ze dvou zadních kol byly instalované stejnosměrné motory, přičemž každý měl výkon 2 kilowatty. Klasické automobilové olověné baterie o celkové hmotnosti téměř 280 kilogramů a napětí 96 Voltů bylo možno při zpomalování dobíjet pomocí rekuperace.
Rychlost jen do města
Nejvyšší konstrukční rychlost vozítka činila padesát kilometrů v hodině, přičemž zrychlení z nuly na čtyřicítku trvalo nemalých 11 sekund. Dojezd pak byl vypočítán na 30-50 kilometrů.
Ovládání bylo poměrně jednoduché. Pákou se přepínal směr pohybu - buď dopředu nebo dozadu. Pedály byly k dispozici tři. Kromě klasického akceleračního a brzdy se tím zcela vlevo aktivovala parkovací brzda. Podobně to mívaly řadu let i osobní vozidla značky Mercedes-Benz.
Přístrojových ukazatelů se uvnitř nenacházelo věru mnoho. Titěrný tachometr doplňoval ještě voltmetr hlídající napětí baterií a ampérmetr. Ten zase dával řidiči představu o množství proudu odebíraného elektromotory.
Přestože vozidlo při své prezentaci zaujalo, nakonec se rozhodlo, že do výroby nepůjde. Stejný osud potkal i užitkový elektromobil EMA 2, což byla ale pouze na elektromobil přestavěné malá východoněmecká dodávka Barkas.
Vývoj a výrobu elektromobilů dostalo nakonec v rámci tehdejší Rady vzájemné hospodářské pomoci na starost Bulharsko. Tam však ale projekt zcela vyšuměl.