Myšlenka létajícího auta je dodnes stále živá a možná jsme naplnění této představy i blízko. Čas ukáže, jestli se nakonec dočkáme. Málokdo ale ví, že se tímto konceptem dopravy silně zabývali Američané už od konce 50. let minulého století. A občas nešlo o pouhé myšlenky.
Jedny z prvních nápadů, že by auto vlastně nepotřebovalo kola, se rodily trochu předvídatelně ve společenství leteckých průkopníků i samotných automobilek. Vcelku přesvědčivé nákresy létajících automobilů lákaly Američany ve vědecko-technických časopisech již někdy okolo roku 1958.
Punc uvěřitelnosti tomuto sci-fi dodávali i jeho autoři, za ilustracemi vozidel nazvaných Glideair totiž stál samotný Ford a tehdejší eso leteckých motorů Walter Hammond Righter. Jejich nakreslená budoucnost představovala osobní vozy i hromadnou dopravu fungující na principu, který dnes můžeme znát například z japonských rychlovlaků.
Vozidla se tak měla vznášet na polštáři magnetického pole, vytvářeného soustavou supravodivých magnetů, zabudovaných v silnici i ve voze. Auta by tak vlastně „plula“ vzduchem nad magnetickou silnicí. Pohyb dopředu i pohon magnetů by pak zajišťovaly turbínové motory.
Ačkoliv však obrázky převratného pokroku v dopravě vypadaly jako dosažitelná budoucnost a Ford zmiňoval jen několik let, než se této novinky lidé dočkají, nakonec zůstalo jen u pouhých ilustrací a projekt snad ani reálně nezapočal.
Od armády k civilu
V době snění u Fordu se však snažily i jiné společnosti a pojem „levitující auto“ či „létající auto“ dovedli přímo do reality. Po druhé světové válce měla americká armáda velký zájem dále vyvíjet nové technologie, které by mohla využít na bitevních polích v případě dalšího konfliktu.
Částečně z tohoto důvodu tak vznikl i Curtiss-Wright Model 2500 Air Car, jehož vývoj započal někdy kolem roku 1959 a skončil v roce 1961, a ačkoliv byste tento výtvor asi nazvali nepříliš pokročilým vznášedlem (což je zcela fér) musíte vzít v potaz, že tato technologie byla v 60. letech mezi normálními lidmi zcela neznámou.
Curtiss-Wright byla společnost, která se v minulosti zabývala letectvím a obrannými systémy, takže možnost vývoje techniky pro armádu dává docela smysl. Jejich pokus vytvořit ze vznášedla i osobní vůz byl však trochu krokem do neznáma, když zjistíte, že celý projekt stál na myšlence vylepšit schopnosti obojživelných vozidel pro vojáky.
V roce 1960 byly vytvořeny dva prototypy Modelu 2500, jež snad mohly o nějakých 17 let později připomínat zavalitější a zastřešenou verzi vznášedla Luka Skywalkera z Hvězdných válek. Fakt se totiž jednalo o pořádné monstrum, vozidlo bez jakýchkoliv kol měřilo na délku 6,4 metru, na šířku 2,4 metru a na výšku 1,5 metru.
Základem vozidla byl trubkový rám, v jehož spodní části sídlily dva rozměrné větráky s vertikálními odvody vzduchu. Jeden byl vepředu v místě, kde byste normálně našli motor a kapotu, a další zase vzadu v místě kufru. Už zde je vidět, že Air Car moc praktičnosti nepobral.
O pohon vrtulí se staraly dva letecké motory o výkonu 180 koní (132 kW), které při plném výkonu dokázaly vozidlo vznést přibližně 40 centimetrů nad zem a na tomto vzduchovém polštáři s ním dále pohybovat. K zatáčení a pohybu vpřed i vzad byl pak vzduch směrován do průduchů s klapkami, které dle potřeby určovaly směr jeho proudění. Užitečné zatížení vozu bylo 453 kg a celá konstrukce byla na svou dobu celkem lehká, vážila 1256 kg.
Interiér byl dvoumístný a na první pohled vypadal velice normálně. Uvnitř se nacházel klasický volant, jen místo řadicí páky se na středovém panelu objevila páka podobná jako u člunů, která určovala sílu tahu motorů. Pohyblivé klapky na karoserii jste pak ovládali volantem ve dvou úrovních a zasunutý či vysunutý volant určoval, kterou částí klapek zrovna hýbete.
Nutno říct, že celé ovládání vozu muselo být opravdu záludné, jelikož jste mohli s vozem normálně zatáčet a samozřejmě i rotovat kolem jeho osy. Curtiss-Wright udával maximální rychlost svého vznášedla až 61 km/h. Bylo navíc jedno, zda jedete po silnici nebo po hladině jezera. Prostě jste se vznášeli. Znělo to jako sen.
Co se týče designu, proti původním nákresům Model 2500 Air Car trochu ztratil na pohlednosti, i když vycházel ze stylu tehdejších amerických automobilů a jejich prvků. Vzhled tak lehce ustoupil technice a její funkčnosti, ale pořád se našlo místo pro dvojité světlomety, chromované nárazníky a dokonce sundavací střechu.
Zprvu to vypadalo, že se společnosti Curtiss-Wright zadařilo, protože oba prototypy vážně zakoupilo výzkumné velitelství armádní dopravy, aby vozy po vlastním otestovalo a zvážilo přínos jejich technologie. Po několika měsících zkoušení ale došlo k závěru, že na rovných plochách je vznášedlo fajn. Když však došlo na lehčí terén nebo nutnost stoupání do kopců, Air Car měl s jízdou na tomto povrchu vážné problémy.
Armáda se tak nerozhodla do projektu dále investovat a vzájemný kontrakt s firmou zrušila. V Curtiss-Wright nicméně nápad zcela neopustili a měli v plánu původní koncept ještě zpřístupnit a vylepšit jej pro stále zamýšlené civilní využití. V rámci toho se později objevily nákresy nové verze nazvané „Bee“ (včela). Novinka vypadala velmi lákavě, a to nejen pro nadšence převratného způsobu dopravy, avšak produkční verze se nikdy nedočkala reality a po chvíli byl projekt už nadobro mrtev.
Alespoň jeden kus ambiciózní vznášedla pro veřejnost se naštěstí dochoval a dodnes udivuje návštěvníky muzea armádní dopravy ve Virginii. I když ho může někdo zcela pop právu nazvat „pouze vznášedlem“, pro tehdejší generaci představoval blízkou budoucnost osobní dopravy.
Další záchvěv od Fordu
Ford nezahálel a v době představení vznášedla od Curtiss-Wright se pokusil myšlenku vznášení uchopit jiným způsobem. A jelikož byli v 60. letech všichni posedlí raketovým inženýrstvím, musel jejich pokus o „osobní létající auto“ vypadat alespoň trochu jako raketa.
Malinkatá kapsle Levacar Mach I se objevila jako prototyp v roce 1959. Vzhledem nebyla daleko od doslovného posazení se na raketu, protože karoserie v podstatě kopírovala polohu sedícího člověka, pod nímž byla ona převratná technika. Odlepení od země měla zajistit trojice vzduchových trysek, jež by auto pár centimetrů nad povrchem udržovaly pouze tlakem vzduchu proudícím pod speciálně tvořenou podlahu vozu. Pohyb dopředu pak spadl - jak jinak - do role malého proudového motoru.
Že se bohužel jednalo o další nesplnitelný plán, dokazovaly i slibované fantastické schopnosti Levacaru. Uvádělo se, že malá kapsle pro jednoho nebo i praktičtější vícemístná verze mohla upalovat až 500 km/h! Při opětovném pohledu je nasnadě otázka, kdo by byl ochoten do miniaturní raketky s jedním sedadlem, jednobodovým bezpečnostním pásem a absencí jakékoliv deformační zóny vůbec nastoupit.
Jediným funkčním, i když ne dokonalým, krokem do světa létajících automobilů byl tedy v 60. letech Model 2500 Air Car od společnosti Curtiss-Wrigth. Dnes už jsme sice svědky pokusů o rozjetí produkce létajících vozů a například slovenská firma Aeromobil je k tomuto kroku hodně blízko. Její představa však stále vypadá příliš jako pojízdné letadlo než jako tradiční osobní auto schopné letu. Více jsme o Aeromobilu psali
třeba tady.
Na vznášedla jako z Hvězdných válek nebo přímo na létající automobily podobné těm z filmu Pátý element si tedy určitě nějaké ty roky ještě počkáme. Jestli budou koneckonců využívat jakýsi antigravitační pohon nebo jinou sci-fi technologii, o tom můžeme zatím nadále pouze snít.
