Ruské Volhy se vyráběly také v Belgii. První se začaly dělat před 65 lety

Jeden z nejuznávanějších automobilů, které kdy vznikly v socialistických zemích, se začal rodit v polovině padesátých let. Šlo o náhradu dosluhujícího modelu Poběda a na starost ho dostali konstruktéři automobilky GAZ v Nižném Novgorodu.

Na podobu první verze i všech následujících, se podívejte do naší fotogalerie.

Stejně jako u předchůdce dostal vůz s délkou 483, šířkou 180 a výškou 162 centimetrů samonosnou karosérii. V prvních dvou letech výroby neměl ještě automobil typickou masku chladiče se svislými žebry. Zdobila ji naopak vodorovná chromovaná lišta, na které byla uprostřed umístěna velká pěticípá hvězda. Na vzhledu sedanu byla na první pohled znát inspirace americkými limuzínami.

Kromě typového označení GAZ-21 se do názvu dostalo také jméno řeky Volha, která se u města Nižnij Novgorod slévá s dalším tokem Oka. Pod kapotou automobilu s klasickou koncepcí pohonu (tedy motorem vpředu a jeho silou roztáčenými zadními koly), se ocitl zbrusu nový agregát. Slo o atmosféricky plněný čtyřválec se zdvihovým objemem 2,5 litru. Blok i hlava byly vyrobeny z hliníkové slitiny. Původně měl výkon 70 koňských sil a ve spojení s třírychlostní manuální převodovkou uděloval sedanu maximální rychlost 130 kilometrů v hodině. Na ujetí stovky kilometrů bylo zapotřebí zhruba třinácti litrů benzínu.

První modernizace přišla již dva roky po zahájení sériové výroby. Příď poté zdobil nový nárazník, nové blikače a hlavně chromovaný panel se šestnácti otvory pro přívod vzduchu k chladiči. V té době již byla přípravena také karosářská varianta kombi, do výroby se však nakonec dostala až v roce 1962.

První a druhá verze Volhy GAZ-21 se dá dobře rozeznat také podle velmi zdařile provedené sošky jelena. Ta ovšem na počátku šedesátých let musela zmizet, neboť při srážce s chodcem parohy kovového zvířete nebožáka doslova pitvaly zaživa.

Volha GAZ-21, která si díky svému majestátnímu vzhledu brzy vysloužila také přezdívku Carevna, se vyvážela nejen do spřátelených socialistických zemí, ale rovněž do západní Evropy a Skandinávie. V belgické továrně na předměstí Anverp dokonce probíhala výroba. U zhruba poloviny z nich, jak uvádí v knize Auta východního bloku její autor Jan Tuček, se pak původní zážehový motor nahrazoval vznětovými čtyřválci. Například se jednalo o agregát z Land Roverů nebo o produkt francouzské firmy Indenor. Dieselové verze si oblíbili zejména taxikáři v zemích Beneluxu, kterým nevadila nižší maximální rychlost.

Vznikla dokonce také speciální belgická verze tohoto modelu. Designéři z italského studia Ghia opatřili její příď pěticí horizontálně vedených chromovaných lišt, které přecházely až do blatníků.

Popularitě vozu Volha nahrával také fakt, že ji propagoval první kosmonaut světa Jurij Gagarin. Jeden exemplář dostal darem hned po svém obletu Země v dubnu roku 1961.

Během 14 let, po kterých vůz vydržel na výrobních linkách, se čas od času vylepšil. Například výkon motoru se díky novému karburátoru zvýšil ve verzích s vyšším stupněm komprese na 80, případně 85 koňských sil. Tato posledně zmiňovaná verze se vozila "na západ" a byla schopna vyvinout tempo až 135 kilometrů v hodině.

To však byla stále zanedbatelná hodnota proti speciální verzi Vohy označované GAZ-23. Do těchto sedanů se totiž montoval osmiválec s objemem 5,2 litru z modelu Čajka. Disponoval výkonem 195 koňských sil. Tento model samozřejmě nebyl určen pro běžné zákazníky - dodával se do vozového parku tajné policie KGB, pár kusů byl také v garážích Kremlu. V letech 1962-70 jich smontovali jen přibližně šest stovek.

Celkem do roku 1970 sjelo z výrobní linky 639 tisíc kusů tohoto modelu. Roční produkce dosáhla nejvyšší úrovně v letech 1968 a 1969. To se přiblížila k hranici 60 tisíc exemplářů.