Nejrychlejší sanitku dělala na začátku 90. let Tatra. Osud jí ale nepřál

Na konci osmdesátých let u nás stále za nemocnými a zraněnými lidmi vyrážely dýchavičné a poruchové Škody 1203. Zejména stanice Rychlé záchranné pomoci tedy začaly požadovat svižnější vozidla. A protože devizy na nákup odpovídajících vozidel ze západní Evropy nebyly k dispozici, hledala se nějaká česká cesta.

Na to, jak nakonec vypadala sanitní Tatra 613 RZP, se podívejte do přiložené fotogalerie.A tak se zrodil nápad na přestavbu vozu Tatra 613, což byla samozřejmě limuzína používaná hlavně pro přepravu význačných osob. Není asi třeba zdůrazňovat, že vlastně jediným zásadním argumentem pro zkonstruování takové sanitky byl dostatečně výkonný pohonný agregát.

Jenže, ten se v Tatře nacházel vzadu, což samozřejmě znesnadňuje možnost vytvořit za předními sedačkami dostatečný prostor. V tomto případě pro ležícího pacienta a ještě lékaře a zdravotní sestru.

I vnitřek vozu si můžete prohlédnout v následujícím videu:

„Navíc, podvozek tohoto osobního automobilou nebyl rozhodně dimenzován na to, aby unesl vyšší hmotnost. Museli jsme tedy vymyslet řešení, jak nad motor umístit objemnou a poměrně těžkou nástavbu," vzpomíná pro Deník Jiří Drvota, který tehdy pracoval v pražské konstrukční kanceláři automobilky Tatra.

„Nakonec jsem přišel na nápad, že by bylo možné nástavbu zavěsit na konstrukci vycházející z prostředního a zadního sloupku karosérie. Vlastně se to dá přirovnat k portálovému jeřábu," říká konstruktér.

Podle něho se v Praze na takové sanitce pracovalo zhruba tři až čtyři měsíce v průběhu roku 1988. „Měli jsme také řadu schůzek s tehdejším ředitelem pražské záchranky Františkem Ždichyncem. „Potřebovali jsme totiž vědět, jaké vybavení a s jakou hmotností bude nakonec v nástavbě umístěno," uzavírá Drvota.

Další konstrukční práce pak probíhaly také v Kopřivnici, stavbu prototypu dostal na starost brněnský podnik ČSAO. Tam se v dobách socialismu dělaly generální opravy vozů Tatra 603 a 613, a také například po vážných nehodách vyměňovaly karosérie.

Kvůli nutnosti vytvořit dostatečně dlouhý prostor pro ležícího pacienta se musel také prodloužit rozvor vozu. Vzdálenost mezi předními a zadními koly se tedy natáhla o 34 centimetrů na celkových 352. Délka vozu činila 553, výška 211 a šířka 180 centimetrů.

Nástavba měla ocelový skelet pokrytý zvenčí plechem a zevnitř izolačním polystyrenem a plastem ABS (Akrylonitrilbutadienstyren). Vnitřní prostor měl délku 235, šířku 160 a výšku 188 centimetrů. Zdravotníci, pokud tedy nebyli nadprůměrně velkého vzrůstu, tak mohli pomoc pacientovi poskytovat i vstoje.

Do výbavy kromě lehátka s polohovacím stolem patřily třeba rozvody pro dodávku kyslíku, umyvadlo, sedačka pro zdravotníka a ještě jedno sklopné sedátko, kazeta na láhve s infuzí, elektrická instalace 220 Voltů, uzavřený odpadkový koš a uzavíratelné skříňky. Na přání se dodávala také radiostanice, zvlhčovač, resuscitační sada a další vybavení.

Přesto zřejmě zdravotníci neměli tuto sanitku ve zvláštní oblibě. Důvodem je, že kvůli nutnosti umístit pacienta až nad motorový prostor byl práh zadních výklopných dveří až ve výšce 92 centimetrů. Zvedali ho tedy o zhruba čtvrt metru výše, než do dnešních sanitek vytvořených z klasických dodávkových vozů.

Do příslušného zdravotnického zařízení bylo možno pacienta připravovat skutečně rychle. Osmiválcový motor se zdvihovým objemem 3,5 litru byl autu schopen udělit maximální rychlost až 160 kilometrů v hodině. Ovšem vysoká stavba karosérie se samozřejmě podepsala na spotřeba. Údajně se pohybovala kolem 16-20 litrů na sto kilometrů.

První Tatra 613 RZP byla dokončena v květnu roku 1990, tedy půl roku po pádu komunistického režimu. To už pomalu začínalo být jasné, že se do republiky začnou dovážet sanitní vozy s logem Volkswagenu, Fordu či Mercedesu. Přesto se Tatry 613 RZP vyráběly až do roku 1995. Avšak jen ve velmi malých  počtech. Původně se počítalo s tím, že závod v Příboru ročně smontuje kolem padesáti sanitek. Nakonec jich za pět let vzniklo jen třiadvacet.

Další tři sanitky (ovšem s jinou nástavbou, ve které byly zachované i obě zadní dveře), vytvořila tehdy soukromá firma rovněž bývalého konstruktéra Vladimíra Frimla ve východočeském Žamberku. Vnitřní prostor byl také výrazně menší než v případě výše popisované verze.