SERIÁL: Co se stane, až dojde ropa? (2.díl)

Jezdit na cokoli jiného, než jsou ropné produkty, je starší než nám známý automobil se spalovacím motorem. Vždyť první elektromobil vznikl v roce 1835, což je asi třicet let předtím, že pan Nicolaus Otto vůbec sestrojil spalovací motor. O použití páry ani nemluvě.

My se ale dnes budeme zabývat nápady trochu pitoresknějšími. Nápady, které by si zasloužily zařadit do výborů sci-fi, které by dokázaly možná lidstvo zachránit a možná jej také přivést k naprosté zkáze.

TIP: Přečtěte si první díl našeho seriálu ve kterém se snažíme nalézt odpověď na otázku: "kdy dojde ropa?"

Natankujte uran

Padesátá léta minulého století byla v USA vyloženě „hot“. Nikdo si nemyslel, že budoucnost by mohla být černá. Všichni byli optimističtí. Třeba s jadernou energií. Relativně levná, čistá a dosažitelná energie, která navíc ukázala světu, že USA jí dokážou využít. Jaderná energie byla zaklínadlo. Počítalo se, že jaderné reaktory budou pohánět lodě, letadla, jezdící schody i hodinky na ruce. A tak se objevil zákonitě i automobil.

Psal se rok 1958. William Ford ukázal fotografii s velmi podivným modelem auta – Fordem Nucleonem. Vůz, který měl kokpit s dvojicí sedadel vpředu a za nimi pak dlouhou plochou záď s jakýmsi velkým odkládacím prostorem pro nákladní pneumatiku. Ale nebyla to pneumatika. Byl to jaderný reaktor, který měl vyrábět teplo a pára by pak poháněla vůz. Prý by vůz mohl mít dojezd až 5 000 mil (asi 8 000 km), než by se muselo vyměňovat palivo. Perfektní myšlenka, která však nikdy nepřešla (naštěstí?) do fáze větší než 3/8 modelu. Nikdo si tehdy nedokázal zodpovědět otázku, co s bezpečností takového auta?

Pro opravdové nadšence bychom chtěli ještě připomenout, že auto na jaderné palivo bylo představeno dokonce i dřív – Studebaker Astro – auto s jakýmsi jaderným pohonem. Ale nešlo o nic jiného než maketu, která by se spíš hodila do románu sci-fi. Otevřený kabriolet neměl ani zmínku o tom, jak by se tam jaderná energie vyráběla. Spousta blikajících žárovek na středové konzoli to nezachránila.

 O tom, že by se mohl objevit pod kapotou motor s jaderným reaktorem, se v poslední době zase začalo mluvit. Zatím nijak oficiálně. Jde spíš o další nápady bláznů, kteří chtějí na sebe přitáhnout pozornost a pár milionů na „vývoj“.

Nafoukejte vzduch

Jezdit na vzduch je také prastarý fígl. Prostě stačí natlačit vzduch do tlakové nádoby a když ji potřebujete, tak jej opět vypustíte do motoru. Jednoduché, prosté. Bohužel tahle technologie rozhazuje srdeční činnost každému, kdo se alespoň okrajově zabýval fyzikou. Je známé, že stlačování čehokoli je jeden z nejméně efektivních procesů vůbec. Využití nárůstu entropie ve stlačené tekutině je totiž doprovázeno vysokým nárůstem teploty. To znamená únik energie. Při nejlepší vůli bychom v ideálním stroji (ideální = bez jakýchkoli ztrát v dokonalém prostředí) dosáhli účinnosti 52 %. Pokud (opět v ideálním stroji) bude vzduch následně vykonávat práci, dostáváme se lehce nad úroveň spalovacího motoru. Pokud zahrneme ztráty, jsme už lehce pod spalovacím motorem. Pokud tedy narazíte někde na zmínku o voze na vzduch (například AirPod), které jezdí bez emisí, strašně ekonomicky a tiše, vězte, že to je další zajímavý nápad, který by se mohl někdy rozšířit jako jakási doplňková služba lokálního charakteru (dojezd je maximálně 200 km), jako jsou například vozítka na letištích, golfová vozítka apod. Reálné využití je ovšem sporné.

Nalijte tam minerálku

Na planetě Zemi je samozřejmě velká spousta vody. Využít ji je nasnadě. Nemůžeme se tedy divit, že patentů na vodou poháněné auto je na světě nejvíc. S železnou pravidelností se každé cca dva roky objevuje další „velký vynálezce“, který objevil to, že první a druhý termodynamický zákon lze obejít.

O čem to tedy je? Celá technologie se skládá z toho, že se vezme voda a elektrolýzou se rozštěpí na vodík a kyslík. Vodík se následně spálí za přítomnosti kyslíku, nebo se sloučí opět do vody. Jak jistě vidíte, je to zřejmý rozpor s termodynamickými zákony. Rozdělíme hmotu – musíme vložit energii. Sloučíme ji – opět musíme vložit energii. Takže abychom mohli takový stroj provozovat, víc bychom do něj dávali, než bychom z něj dostali.

O tom, jak funguje takový „obchodník s vodou“ ukazuje příklad z roku 2002. Tehdy se vlastník firmy Hydrogen Technology Applications Dennis Klein začal dušovat, že přišel na to, jak pohánět auta vodou. Jeho technologie Aquygen byla prý původně zamýšlena pro speciální svařování. Jenže tento člověk si všiml, že to jde jednoduše aplikovat i v automobilech. Pomocí technologie „magnegases“, která nikdy nebyla přesně vysvětlena, dokáže pohánět auta vodou. Prý už ho vláda USA pověřila tajným úkolem vývoje automobilu na bázi HUMMVEE (vojenská verze vozů Hummer). Sháněl sponzory, aby mohl nároky vlády vyslyšet. Roky uběhly a dnes můžeme vidět, že Dennis Klein svou rétoriku poopravil – jeho Aquygen je prý technologie na zvýšení účinnosti spalovacích motorů na bázi vody.

Pokud se o technologii automobilů poháněných vodou budete zajímat, doporučujeme například princip Stenleyho Meyera, který vymyslel, že vodík rozdělený a vodík sloučený nepotřebuje žádnou energii a auto by tak bylo vlastně perpetum mobile – co by do něj vložil, to by z něj vyšlo, a tak by to mohl používat donekonečna.

A jaké další nápady mají inženýři, vědátoři i naprostí blázni světa? Mohli bychom psát na několik stran, jak vizionáři zvládají vymýšlet nové a nové věci. Tak například znáte knihu Cyrano z Bergeracu od Edmonda Rostanda? Tam Cyrano představuje třináct domnělých cest, jak se může dostat na měsíc. Jedna z nich byla (cituji):

Mohu na mísu si usednouti z kovu, A házet do vzduchu kus magnetu vždy znovu. Ten mísu přitáhne, to jeho vlastnost jest, s magnetem poletím vždy dál, až v říši hvězd!

Tak něco podobného se objevilo v roce 1954 na patentovém úřadu v Paříži. Jeden vynálezce vynalezl stroj, který přibližováním silného magnetu roztáčel kovové lopatky upevněné na hřídeli. Vhodným převodováním by se poháněl automobil. Zrychlování a zpomalování by bylo řešeno oddalováním a přibližováním magnetu. Už tehdy se stal terčem posměchu a pařížské noviny jej tehdy označily za ideálního muže do tehdejší vlády – muže s představivostí schopného všeho.

Tento článek je součástí desetidílného seriálu o palivech. Jednotlivé díly budou zveřejňovány v intervalu dvou týdnů. Již 25.2 se můžete těšit na pokračování, ve kterém se podíváme na plynná paliva i biopaliva.