Vojenský policista pořádá charitativní srazy amerických aut, aby pomáhal dětem

„Edrianovi se od jeho narození snažíme dopřát co nejlepší dostupnou lékařskou a rehabilitační péči, která mnohdy není hrazena ze zdravotního pojištění, proto jsme byli velmi potěšeni, když nás Jarda oslovil a představil nám svůj projekt. Na Jardovi je úžasné, že si na nic nehraje, nepotřebuje ovace a klepání po ramenou, ale i přesto dělá velké věci. Dokáže se vcítit do situace rodin, které vychovávají dítě s handicapem a nabídnout jim naprosto nezištně pomoc, právě když ji potřebují. Jarda dokazuje, že na světě se ještě najdou dobré duše a jsme vděčni, že jedna z nich je z Táborska,“ uvádí Pavlína, jejíž synovi Jarda věnoval polovinu výtěžku z akce loni a předloni. Celkem šlo o částku asi 250 tisíc korun.

Podobně to vidí i jeho sestra Sandra Němcová (33) z Plané nad Lužnicí, která ho nejen obdivuje, ale i velmi podporuje v bohulibé činnosti. „Bratra za to, co dělá strašně obdivuji. Musím říct, že byl vždycky takový. Od dětství rád pomáhal, potřeboval zábavu a akci v životě. Ať už šlo o turnaje v airsoftu nebo jiné podniky, vždy se nadšeně chopil role organizátora. S těmi auty se dostal k charitě, protože hledal nějaký hlubší smysl toho projektu. Viděl v tom možnost pomoci a když to zkusil jednou a vyšlo to, pochopila jsem to záhy i já, protože mu pomáhám. Jde se vám večer úplně jinak spát, je to skvělý pocit,“ vysvětluje.

I když narazí na nefér lidi, za chvíli to neví, z každého ročníku srazu si bere jen to hezké. „Jarda je prostě takový, nemyslí na sebe a podává pomocnou ruku. Dobročinné akce stále zdokonaluje, zlepšuje, přidává program, i když mu říkáme, že si bere moc velký krajíc, stále do toho jde naplno. Když brácha něco chce, tak to dokáže. Má dost energie a elánu. I když ho občas brzdíme, spíše ho to motivuje. Je neuvěřitelný, má skvělý nápady, ale na všechno nemůže být sám, proto jsme tu my, rodina a kamarádi,“ usmívá se Sandra.

Dobrá duše z Deníku, zdroj: Jiří Bušek

Jaroslav Grepl se narodil 24. září 1986 ve znamení váhy. Vždy měl spoustu energie na rozdávání, rád se věnoval plávání nebo lezeckému sportu nejen ve volném čase ale i jako profesionální instruktor. Dlouhodobě pracuje jako voják z povolání (od roku 2007), nejdříve u 42. mechanizovaného praporu v táborské posádce, později u vojenské policie nejprve u pohotovostního oddělení ve Staré Boleslavi, aktuálně na velitelství vojenské policie v Táboře. Jeho největším koníčkem je nyní rodina, manželka Michaela a jeho dvě malé děti, dcera Izabela a syn Ondřej, kterým věnuje veškerý volný čas. Má rád výzvy. Ačkoliv se bojí výšek, rezonuje v něm řada adrenalinových zážitků, kromě osmiletých zkušeností z lezení na skalách, má za sebou například několik seskoků padákem či slaňování známého 50-timetrového bechyňského mostu Duha. Pro zajímavost největší problém mu dělá mluvit na kameru.Jardo sám máte americký vůz. Kdy jste si ho pořídil?

Amerika to je vysněný auto snad každého kluka. Už od puberty jsem toužil po americké káře, když jsem koukal na filmy Transformers. Říkal jsem si: „Vau, ale třeba v příštím životě. Je nemožné, abych takové auto vlastnil. Jednoho dne jsem to řešil s bývalým švárou, on mě podpořil slovy: „Kdy jindy než teď. Nemáš manželku, ani děti.“ Motivoval mě, a tak jsem do toho šel. Už to bude asi osm let.

Jak vás napadlo pořádat charitativní srazy?

Začal jsem jezdit s autem na myčku za nádraží v Táboře, tam jsem potkal další majitele amerik. Skamarádili jsme se, domluvili se a jezdili na pokec i projížďky. Měli další kontakty na vlastníky aut, a tak mě napadlo, udělat první setkání. Původně to měl být jen sraz, kde se projedeme, seznámíme s ostatními a ukážeme naše auta veřejnosti. Zařídil jsem zábory s tím, že si uděláme jen výlet po jižních Čechách. Tehdy to byl Tábor, Bechyně, Týn nad Vltavou, Soběslav a Planá nad Lužnicí se zastávkami v centru. Předpokládali jsme, že nás bude jen deset maximálně patnáct řidičů. Založil jsem událost na facebooku, kluci to začali sdílet a rozjedlo se to. Před srazem jsme měli 80 potvrzených aut. Začal jsem tedy více organizovat, shánět lidi na parkování, zvukařskou techniku, v tom mi hodně pomohl Čechťa (pozn. red. moderátor Daniel Čechtický), informoval jsem vedení města, že nás bude více. Když to začalo nabývat takový rozměr, řešil jsem provozní náklady, všechny přihlášené jsem proto poprosil o symbolický poplatek 200 korun, abychom se na ně složili. V den srazu ale přijelo 124 aut, když jsem vybral náklady, další peníze jsem odmítal. V roce 2018 vznikla myšlenka, že příští rok výtěžek věnujeme někomu potřebnému a sraz nazveme charitativním.

Jaký je koncept vašeho projektu? Komu už jste pomohl?

Většina charitativních akcí funguje tak, že vyberou peníze, zaplatí náklady a co zbyde předají. Já se snažím nákladní režie poplatit z finančních darů. Díky sponzorům věnujeme všechny dobrovolné příspěvky od řidičů a návštěvníků výhradně na charitativní účely. Všechno nám to ale roste, letos v sobotu 12. října má dorazit přes 200 aut a na 40 motorkářů dokonce, tak potřebuji daleko více donátorů a dobrovolníků pro zajištění hladkého průběhu akce. Už je velice těžko udržitelná myšlenka, tak jsem rád, když se mi hlásí dárci i pomocníci sami.

Popíšete pro představu historii srazů? Měnilo se místo, rozšiřoval doprovodný program i nabídka služeb?

Máme za sebou šest ročníků, jeden byl covidový, kdy šlo jen o projížďku bez účasti stánkařů a veřejnosti. Dvakrát jsme byli v centru Tábora, ale pak už jsme se tam nevešli. Tak teď budeme popáté v areálu centra Komora na Sídlišti nad Lužnicí. Posouváme se nejen v prostoru, ale máme i charitativní jízdy, kdy se mohou lidé svézt s vybranými řidiči, vyráběli jsme i charitativní kalendáře či trička. Také stánkaři u nás nevydělávají sto procent, ale finančně se podílejí na organizaci srazu a odvádí část zisku na dobrou věc, všechny pečlivě vybíráme.

Komu všemu jste zatím pomohli? A kdo je na řade letos?

První byl Domácí hospic Jordán (141 tisíc), pak jsme dvakrát v roce 2021 a 2022 výtěžek věnovali rodině malého Adámka z Tábora (140 a 214 tisíc), který trpí centrální svalovou hyponií a těžkou psychomotorickou retardací. Dva ročníky 2022 a 2023 jsme zasvětili také Edrienovi (140 a 110 tisíc) s hypoxiko-ischemickým postižením mozku, dětskou mozkovou obrnou a autismem a loni jsme přispěli také předčasně narozené Denisce (110 tisíc), která má těžké kombinované postižení, epilepsii a vývojovou vadu mozku. Denisině rodině pomáháme i letos společně ještě s Františkem, který byl prvním klientem táborské Kaňky před 22 lety, ten má kromě dětské obrny i další zdravotní komplikace a je doživotně upoután na vozíček. Každý rok od druhého ročníku vybíráme vždy dva příběhy lidí z regionu, kteří si zaslouží podporu. Hledám rodiny, které to táhnou samy, nemají takovou podporu okolí, bojí se říci si o pomoc, nejsou na ně sbírky a nemají případně ani transparentní účty.

Jaký byl letošní ročník?

S řidiči jsme se sešli v sobotu 12. října v 9.30 hodin na Komoře a v 10.45 vyrazili na spanilou jízdu do Bechyně. Z Bechyně jsme se pak vrátili na Komoru, kde byly následně charitativní jízdy a doprovodný program. Ode 17.30 hodin pak charitativní koncert.

Zajímavý je i dost specifický podzimní termín, proč je tomu tak?

Ten termín vznikl už při prvním ročníku, původně to ale byla neděle, protože s námi jezdil i Honza Toužimský ze skupiny Arakain, který měl většinou v pátek a sobotu nějaký koncert. Vždy byl sraz ale druhý víkend v říjnu, protože první víkend jsou v Táboře veterány (pozn. red. známá třídenní akce Veteráni Čelkovice, noční a orientační jízda, závěrečný závod Jihočeského poháru historických vozidel). Děláme to jako takové uzavření sezony. Jsme mladý sraz a nechtěli jsme narušovat zaběhlým letním akcím termíny. Jediné riziko je počasí, ale spoléhám na to, že v říjnu přichází babí léto. Ze šesti ročníků nám zatím pršelo jen jednou, a to loni (úsměv).

Jak vaše dobročinná akce vypadá v reálu?

Dříve šlo o spanilou jízdu se zastávkami, později jsem to rozvinul v další program, dobročinné jízdy, charitativní koncert, prodej občerstvení, skákací hrady pro děti a podobně, také úderem 17. hodiny předáváme veřejně výtěžek vybraným rodinám. Pro nejmenší jsme pořídili elektrická autíčka, značek Chevrolet Camaro, Ford Mustang Shelby a GT. Letos jsme měli dokonce tři kapely, přijel opět kaskadér na motorkách a akci ukončil slavnostní ohňostroj. Už se z toho stává celodenní záležitost, od rána do půl desáté večer.

Kolik lidí za vámi stojí a kdo všechno pomáhá?

Je to takový rodinný podnik. Hodně mi pomáhá manželka Míša Greplová, sestra Sandra Němcová s přítelem Davidem Lysoňkem, kamarádi, známí, mimo jiného Alča Vacková, Hanka Škodová a spousta dalších, motorkáři (pozn. red. z Chýnova například členové klubu Moto Bizoni Czech), mám několik osvěcených lidí a spoustu dobrovolníků na registraci. Scházíme se dopředu, řešíme situaci koncepčně do detailů. Za letošní ročník jsem nejvíce vděčný hlavnímu sponzorovi Jakubovi Juhovi, který za firmu legalni-konopi.cz daroval značný finanční dar na organizaci srazu.

Jak to máte s podporou?

Pro mě jako fyzickou osobu je čím dál tím těžší získávat finanční podporu, zatím jsem sháněl různé sponzory, vesměs jde ale o známé, občas se ozve někdo sám, ale to je spíše náhoda. Náklady na uspořádání nám ale stále rostou. Proto jsem byl nucen založit oficiální spolek pod názvem Sraz amerických vozů z. s., doufáme, že díky tomu se nám otevřenou dveře k různým dotacím a grantům. Musíme to začít řešit administrativně letos na příští ročník. Stále nám ale chybí nějaký dobrovolníci, kdyby se k nám někdo chtěl přidat.

Prozradíte, jaký je váš nejhezčí zážitek z této činnosti?

Je to osobní a dost emotivní, vlastní žádost o ruku v roce 2021. O tom srazu to točil i Míra Hejda z Prima Cool pro pořad Osobní řidič. Bylo to včetně rozhovoru, jemu se ten nápad s žádostí o ruku moc líbil. Měl jsem celou dobu srazu mikrofon s tím, že Míša o tom nevěděla a až se vrátíme do Tábora, tak se to uskuteční. Tehdy tu měli trénink kluci z amerického fotbalu, schoval jsem si u nich obrovský puget růží. Celý jsem to naplánoval, ale byl jsem tak nervózní, že jsem ji požádal předčasně. Nebyl ani obraz, ani zvuk, Míra Hejda přijel s tím, že jdeme na to, a ono už bylo po. Vůbec mi nedošlo, že jsem měl počkat na kamery (smích). Miška řekla Ano a dneska máme spolu už druhého prcka. Po navlečení prstýnku „zatůrovali“ všichni účastníci srazu navíc svá auta.

Samozřejmě každý ročník zažívám nejkrásnější pocit při uveřejnění vybrané částky a zároveň předání šeku rodinám. Do teď jsem kecal, přiznávám, nejhezčí pocit je, když sraz skončí a já vím, že jsme mohli pomoci, akce se vydařila a všichni byli spokojeni.

A závěr, jak vidíte budoucnost své charitativní činnosti?

Určitě bych nechtěl měnit místo, Komora je rozlehlá a ideální. Chci charitativní myšlenku dále rozvíjet, všechno záleží bohužel na financích, dál hledat podporu na kraji, ve městech, v odborech kultury,… rád bych rozšiřoval doprovodný program, požádal o výjimku z rušení nočního klidu, protáhnul to do 23 hodin, přitáhnout do Tábora nějaké známé tváře a kapely, ale pořád chci zachovat strategii dobrovolnosti příspěvků účastníků srazu i návštěvníků.