Tahle auta mají motor s poměrně překvapivým původem

Konkurenční boje mezi automobilkami sice probíhají neustále, ale pravdou je, že samotný automobilový průmysl je propletený nejrůznějšími spolupracemi, aliancemi, dohodami a nakonec dochází k širokému sdílení techniky i mezi značkami, které by si třeba takzvaně „lezly do zelí“.

Sdílení a využívání motorů napříč výrobci tak není vůbec neobvyklé, nicméně u některých automobilů byste možná vůbec nečekali, že agregát pod kapotou původně nepochází ani vzdáleně od značky, která je na kapotě uvedena. Níže jsou ty nejzajímavější případy…



V druhé polovině 90. let nabízelo jihoafrické zastoupení Land Roveru model Defender rovněž s 2,8litrovým řadovým šestiválcem BMW M52, který jste normálně našli v trojkové, pětkové i sedmičkové řadě a sporťáku Z3.

BMW tehdy samozřejmě Land Rover (respektive celou společnost Rover) vlastnilo a šestiválec pod kapotou měl být benzinovou náhradou za zastaralý osmiválec na trhu v JAR. Land Rover se ani původ motoru nesnažil nijak skrýt, a tak bylo pod kapotou na motoru opravdu logo BMW.



Druhá generace Focusu ST z roku 2005 sice měla pod kapotou 2,5litrový řadový pětiválec s marketingovým označením Duratec, ale znalci budou vědět, že tento motor měli původně na svědomí inženýři z Volva.

Tahle výpůjčka samozřejmě pochází z tehdejšího vlastnictví značky Volvo koncernem Ford. Aby toho nebylo málo, samotná platforma této generace Focusu byla dále sdílena právě u Volva S40, V50 a dalším partnerstvím s Mazdou dokonce u hatchbacku Mazda 3.

Ve Focusu RS se už motor mnoha díly podstatně lišil.



Pro docela neznámý původ motorů dnešních McLarenů musíme jít daleko do minulosti a navíc směrem, který byste zřejmě nečekali. Vlastně celá řada současných 3,8litrových, dvakrát přeplňovaných osmiválců od McLarenu pochází v určité formě z dávných dob Nissanu.

Přesněji McLaren využil konstrukce 3,5litrového twin-turbo osmiválce, který Nissan ve spolupráci s týmem TWR (Tom Walkinshaw Racing) vytvořil v druhé polovině 90. let pro závodní placku třídy GT1 Nissan R390. Právě na tento motor britská značka o několik let později zakoupila konstrukční práva a následně jej rozsáhle modifikovala do dnešní 3,8litrové podoby. Japonskou jiskru tak vlastně najdete ve všech modelech McLarenu od starého 12C, 650S, 675LT, hypersportu P1 až po dnešní 570S.

 



Tato spolupráce není tolik ojedinělá a mnozí o ní určitě vědí. Trojice rodinných MPV Volkswagen Sharan, Seat Alhambra a Ford Galaxy vznikla na základě stejné techniky v rámci projektu koncernu VW v polovině 90. let. Není tedy divu, že vozy nakonec využívaly stejné motorizace.

Možná trochu nečekaně si ale pod kapotu rodinného Fordu našel cestu také ikonický šestiválec VR6 o objemu 2,8 litru z rychlých Volkswagenů. Využití motoru pokračovalo dokonce i v druhé generaci Galaxy.



Malý a hbitý Exige s motorem uprostřed se může zdát jako pořádná exotika, ale zrovna v případě jeho strojovny budete daleko od pravdy. Není totiž tajemstvím, že Lotus dnes do svých lehkých sporťáků dává motory od Toyoty. Přesněji 3,5litrové šestiválce, které najdete třeba v americkém sedanu Camry a také rodinném MPV Sienna.

Stejnou jednotku najdete i v Lotusu Evora, přičemž britská automobilka motory samozřejmě upravuje ke svým potřebám. V poslední speciální edici Exige Cup 430 je motor přeplňován kompresorem a produkuje 430 koní (316 kW). V otevřeném Elise pak Lotus používá od Toyoty čtyřválcové osmnáctistovky.



Oblíbené silácké osmiválce od Jaguaru například v modelu F-Type R nebo v rámci koncernu v Range Roveru SVR původně nepochází od těchto britských značek. Pětilitrový V8 lze totiž datovat do období, kdy Jaguar patřil pod ruku Fordu.

Obě značky se sice rozešly v roce 2008, ale společnost Jaguar Land Rover stále drží kontrakt pro výrobu těchto originálně „forďáckých“ motorů. Starší verze osmiválců jste mohli najít třeba ve Fordu Thunderbird nebo Lincolnu LS (také dceřiná společnost Fordu).

 



Přestože se vám bude Maserati snažit namluvit, že jeho motory pochází od věhlasného Ferrari, v případě třílitrových benzinových šestiválců v Quattroporte, Ghibli i SUV Levante to není úplně na sto procent pravda.

Bloky těchto motorů totiž v rámci koncernu Fiat Chrysler Automobiles, pod který Maserati patří, vznikají nejprve v továrně Chrysleru v americké Indianě. Poté jsou zasílány do motorárny v Trentonu, zde na jejich konstrukci dohlíží pracovníci Ferrari, a až následně šestiválce putují do Marenella, kde jsou finálně doladěny samotným Ferrari. Pod kapotou šestiválcových Maserati tak najdete špetku americké pýchy.



Japonskou Yamahu by uvnitř švédského Volva široká veřejnost asi nečekala, ale právě tato netradiční spolupráce je už dnes mezi motoristickými nadšenci velice známá. U první generace SUV XC90 totiž Volvo potřebovalo do nabídky velký osmiválec, který by zaujal hlavně na americkém trhu.

Volvo se tedy obrátilo na Yamahu, která pro automobilku v roce 2005 vytvořila 4,4litrový atmosférický osmiválec o výkonu až 315 koní (236 kW) – v pozdější specifikaci. Z SUV se poté motor dostal i do sedanu S80 a nelze zapomenout na jeho využití v britském supersportu Noble M600, kde v upraveném stavu s dvojicí turbodmychadel produkoval 670 koní (492 kW).



Využití staré techniky pro něco nového a mnohem lepšího dokázal Ford i v době, kdy vlastnil britský Aston Martin. Neznalý člověk by tedy asi netušil, že pod kapotami dodnes neskutečně elegantních kupé jako Vanquish či DB9 neleží majestátný 5,9litrový dvanáctiválec samotného Aston Martinu, ale ve skutečnosti spojená dvojice šestiválců Ford.

Právě z dvojice šestiválců Duratec, které jste nalezli třeba v Mondeu ST220 nebo ve výkonných verzích Jaguaru X-Type (tehdy rovněž pod vlastnictvím Fordu), vytvořila automobilka ve spolupráci s odborníky z Cosworthu velký vidlicový dvanáctiválec. Ten se poprvé objevil už v modelu DB7 V12 Vantage. A jak víme, nakonec měl pod kapotami různých Astonů hodně dlouhý život, dokud nepřišla současná spolupráce s německým AMG.

Inspirace: CarThrottle