Příběh jednoho z nejstarších dochovaných Trabantů 601: Dodnes slouží v Plzni

• Trabantem na chatu, stavbu i na výlety
• VIDEO: Sraz trabantů
• Téměř vše je na trabantu původní
• Nyní s motivy hnutí Hippies

Psal se rok 1963 a otec Marie Čadkové se zapsal do pořadníku na koupi vozu Trabant 600. Uplynulo dalšího dva a půl roku a v lednu 1966 na jeho domácí adresu dorazil telegram oznamující, že se následující den může dostavit do provozovny Mototechny a převzít si své nové auto.

Na to, jak tento Trabant 601 dnes vypadá, se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.„Táta byl tak nedočkavý, že se hned vypravil na nádraží, kde ještě stál vagon s naloženými auty, aby se na svůj nový Trabant podíval. A když viděl, že dorazily dva v podivné zelenožluté barvě a pouze jeden bílý, rozhodl se, že tam raději vyrazí hned v šest ráno, aby si mohl vzít ten bílý," vzpomíná na ten okamžik Marie Čadková, dcera původního vlastníka.

Tehdy se prý rozhodně nepozastavoval nad tím, že vlastně dostal jiné auto, než si původně objednal. V mezidobí totiž typ 600 nahradila nová šest set jednička, dokonce mu nevadilo ani to, že při přepravě byl na jednom místě poškozen zmiňovaný bílý lak.

„Hlavně, že si nemusel převzít ten ošklivý zelený,“ dodává s úsměvem paní Čadková.

V následujících desítkách let plnil tento východoněmecký automobil v rodině Čadkových spoustu rolí.

„Odváželi jsme v něm materiál na stavbu chaty na Hracholuské přehradní nádrži, jezdili na rodinné výlety a dokonce se již v roce 1969 podíval do tehdejší kapitalistické ciziny,“ vzpomíná paní Čadková.

„Jeli jsme tenkrát do tehdejší Jugoslávie k moři a dostali povolení k průjezdu Rakouskem. Problém byl ale v tom, že jsme neměli peníze na zaplacení mýtného v alpských tunelech, a tak jsme museli přejet spoustu horských průsmyků. Tehdy tam byl Trabant naprosto neznámý typ auta, a tak si nás všichni fotografovali,“ říká.

V současné době má její Trabant najeto 176 tisíc kilometrů a stále je v prakticky bezvadném stavu.

„Teď se sice blokuje při brzdění jedno přední kolo, takže to budu muset nechat opravit, ale za oněch osmapadesát let nepotřebovalo auto výměnu žádného důležitého dílu. Je to samozřejmě důsledek řádné vlastnické péče a faktu, že po celou dobu je tento Trabant garážovaný. Jen jednou se o nás na křižovatce opřela nákladní Tatra a šrouby z jejího kola se notně podepsaly na boku. Musel se pak přelakovávat. Také bylo pár oprav motoru, samozřejmě se měnila baterie a pneumatiky,“ vypočítává servisní náklady.

Její otec také svépomocí udělal několik úprav kvůli zlepšení bezpečnosti a pohodlí. Třeba namontoval jiná a větší zpětná zrcátka jak na oba boky vozu, tak i dovnitř. Rovněž vyměnil původní vzpěru na zajištění víka kufru později sériově montovanými panty, které značně ulehčují manipulaci s tímto dílem karosérie.



A poslední velmi zajímavou úpravou je přidání další topné roury vedoucí od motoru k levému kolenu řidiče. „Toto přídavné topení se v zimě opravdu hodilo," říká Marie Čadková.

Dnes už samozřejmě s tímto Trabantem v zimě nejezdí. Dokonce ani s dalším exemplářem značky Trabant, který si kdysi pořídila, aby nemusela jezdit s touto rodinnou památkou každý den do práce, na nákupy a tak podobně. „Mám jedno SUV, ve kterém se přece jen cítím bezpečněji,“ říká.

Podle ní sice stále existuje spousta řidičů, kteří se na Trabanty v provozu usmívají a dávají jim galantně přednost, ale pak je také mnoho těch, kteří se rozhodně ohleduplně nechovají a spíše dělají řidičům v historických vozech různé naschvály.

„Teď už jen několikrát za rok vyrazím na nějaký ten sraz nebo akci plzeňského Trabantklubu,“ říká Marie Čadková. Právě kvůli tématice jednoho takového srazu je karosérie auta pomalována květinami, nápisy Love a dalšími symboly hnutí Hippies. „Vyrazili jsme na něj s kamarádkou, a protože se to líbilo, zatím to tak nechávám. Je to ale namalované barvami na sklo, takže se to dá snadno sloupnout a uvést zase lak do původního stavu,“ vysvětluje.

Přestože má tento svůj Trabant velmi ráda a je pro ni důležitou vzpomínkou na dnes již nežijící rodiče, pomalu začíná uvažovat o tom, že by se ho za nějakou dobu vzdala. „Přece jen je mi už přes sedmdesát a nemám nikoho blízkého, kdo by o něj měl zájem. Mám jen sestru a ta žije s manželem v Americe,“ uzavírá trošku posmutněle.