"Ufo" od Hyundai bude jezdit i na vodík. Zatím jsme s ním ale jeli na naftu

Model Staria je v krátké době druhým odvážným počinem korejské značky Hyundai na poli automobilového designu. Tím prvním byl samozřejmě elektromobil Ioniq 5.

Velkoprostorová Stareia zatím přijíždí na trh v osobní verzi (ale příští rok dorazí také s plechovou skříní nebo jako kombi), se od současných velkých rodinných automobilů v mnohém odlišuje. Například na karosérii nejsou vůbec žádné prolisy a ostré hrany, a také je spodní hranice bočních oken naprosto nezvykle nízko u země.

Auto si do detailů můžete prohlédnout v naší komentované fotogalerii.

Futuristický vzhled pak vytváří naprosto rovná světelná linka na hranici mezi kapotou a nárazníiem, pixelová světla vpředu i vzadu i tvarování výplně masky chladiče.

Za ní se skrývá klasický spalovací motor. Je jím čtyřválcový turbodiesel s výkonem 177 koňských sil. Ten se může pojit jak se šestistupňovým manuálem, tak osmistupňovým automatem. Standardně agregát pohání přední kola vozu, ale oproti vellké části konkurence bude k dispozici také pohon všech kol. Pojí se vždy s automatickou převodovkou a připlácí se za něj "solidních" padesát tisíc korun.

Právě dieselový klapot pod kapotou (i když je velmi solidně utlumený) mně poněkud kazil celkový dojem z tohoto kosmického vozu. Technologii z budoucnosti ale přesto asi toto auto během několika příštích let dostane. Podle našich informací se pro něj chystá elektromotor, kterému energii dodají vodíkové palivové články. Také se má Staria nabízet s hybridní motorizací.

Auto jsem si mohl vyzkoušet na silnicích a dálnicích v okolí hlavního města. Měl jsem na to ale zatím jen hodinku. Tuzemské zastoupení Huyndai pro toto první seznámení pro novináře připravilo nejdražší, a tudíž nejvybavenější verzi. Tou je verze Luxury, v jejímž interiéru se nachází jen sedaček, zatímco normální osobní varianta o dvě více. Nastupuje se sem skrze široké elektricky ovládané posuvné dveře. Ty jsou na obou stranách karosérie.

V Luxury si pohodlí daleko více než osoby na předních dvou sedačkách vychutnají ti, kteří se posadí na křesla ve druhé řadě. Jsou tu jen dvě a dají se různě sklápět a dokonce vysunout podložku pro lýtka.

Trošku problematický (přestože se tato dvě sedadla dají lehce posunout i do strany) je ovšem pak přístup na třetí řadu, kam lze umístit další tři pasažery. Průchod uprostřed mezi sedačkami je totiž i pak hodně úzký. 

To je jedna z mála negativních věcí, které jsem při tomto prvním osobním setkání se Starií zaznamenal. Tou druhou je prutová anténa na střeše, která může být problémem při vjezdu do některých podzemních garáží (auto je totiž bez tohoto prvku vysoké přesně 1997 milimetrů). 

Příjemný je v interiéru až nadbytek přihrádek a dalších odkládacích prostor. Jen kolem sedačky řidiče jsem jich napočítal osm. Všechny jsou přitom dostupné tak, aby se člověk nemusel vůbec natahovat. Každý ze sedmi cestujících má také vlastní USB konektor.

Když jsem do vozu nastoupil, domníval jsem se, že velký středový box obsahuje ledničku. Je to ale jen pouze další odkládací prostor zakrytý posuvnou roletou. Navíc jsem nepřišel na to, jak ho vyjmout.

V autě se sedí vysoko, výhled by tedy měl být velmi dobrý. Platí to ale jen směrem vpřed a zcela do boku. Sledování situace šikmo vpřed do boku brání ba tento typ karosérie hodně skloněný sloupek čelního skla.

Multimediální displej je poněkud hodně zasunutý směrem do interiéru, takže třeba na navigační mapu není úplně dobrý výhled. I proto, že je tento displej poměrně malý.

Jízdní vlastnosti jsou rozhodně lepší, než by člověk čekal od vozu, který měří na délku pět a čtvrt metru. Je to dáno zejména tím, že automobil konstruktéři vyprojedkovali na základě podvozkové platformy určené pro klasická MPV a velká SUV značek Kia a Hyundai.

V zatáčkách se tedy nedotáčivost projevuje jen mírně a přejezdy nerovností zvládá vůz s jemnými zhoupnutími. Na trase, která zahrnovala průjezdy satelitními městečky, pár kilometrů okresních silnic, deset kilometrů volné dálniční jízdy a zhruba dva kilometry popojíždění v zácpě na opravovaném pražském dálničním okruhu, jsem zaznamenal spotřebu 10,5 litru. Lepší obrázek o tom, zda je to hodně nebo málo, si ale udělám až při klasickém redakčním týdenním testu.