Závěr putování po nejlepších silnicích Evropy: Z riviéry po Napoleonově cestě

Do vyhlášeného letoviska jsme zamířili krátce po zdolání italského průsmyku Stelvio. Jen pro připomenutí, tomu zase předcházelo cestování po švýcarských Alpách. Naším hlavním cílem však nebyla jen turistická návštěva městečka u nás známého zejména z filmů s Louisem de Funesem, ani kouzelná (a poklidná) projížďka po Francouzské riviéře, ale především vyhlášená Route Napoléon - Napoleonova cesta, podle mnohých nejlepší silnice ve Francii.

Tato silnice, jak už napovídá její název, kopíruje směr Napoleonova pochodu za osudovou porážkou u Waterloo. Cesta Napoleonovy družiny začala 1. března 1815 vyloděním v Golfe-Juan a skončila 18. června stejného roku právě u Waterloo.



Současná silnice byla otevřena roku 1932. Spojuje riviéru s Grenoblem ležícím na úpatí Alp, je dlouhá 325 kilometrů a nese označení N85. A protože vede přes Přímořské a Provensalské Alpy, můžete čekat střídání rázu krajiny, úžasné scenérie a výhledy. Kromě toho ale vede přes řadu zajímavých měst a městeček. Například přes voňavý Grasse kousek nad Cannes. V kopcích schované městečko plné květin, které si i díky mnoha úzkým uličkám ponechalo středověký a renesanční charakter, se proslavilo výrobou parfémů. Vyrábí se tam pořád a dokonce se můžete i podívat jak.

Zajímavou zastávkou je také kaple Notre Dame de Gratemoine ležící hned u Napoleonovy cesty. Kaple je jediným pozůstatkem benediktinského převorství, které tu stálo už v jedenáctém století. Původně byla mnohem větší.




Za návštěvu ale stojí také historická obec Castellane, jejíž dominantou je kaple Notre Dame du Roc postavená na osamoceném špičatém skalním ostrohu tyčícím se nad obcí. Skutečnou perlou je pak Sisteron, městečko na březích řeky Durance.

Často se mu přezdívá "brána do Provence" - nejen kvůli své zeměpisné poloze, ale i díky své "siluetě". Sisteron totiž leží v soutěsce mezi dvěma skalami a připomíná tak skutečnou bránu. Hlavním lákadlem města je pevnost vybudovaná na vysoké skále v rozmezí 11. a 16. století, za hradbami pak najdeme řadu památek až ze 12. století. Nádherně Sisteron vypadá také večer.



Mimochodem, Napoleon se tu během svého pochodu v březnu roku 1815 stavil na oběd, navštívil hostinec Bras d´Or (dnes na ulici Rue Saunerie 64).

Zajímavých míst je ale v okolí Route Napoléon mnohem, mnohem víc. Jak se po ní ale jede? Pokud máte štěstí na slabý provoz, tak báječně. Kromě už zmíněných výhledů a nádherné krajiny na tom nese zásluhu konstrukce silnice. Napoleonova cesta je totiž narozdíl od klasických horských průsmyků výrazně rychlejší.

Není tu tolik "vraceček", převažují spíš na sebe navazující série zatáček, navíc přehledné. takže tu lze jet příjemně plynule a především až překvapivě rychle. Skvělý je i samotný povrch vozovky.



V našich rychlých a zábavných Peugeotech RCZ R jsme si prostě Napoleonovu cestu skvěle užili. Stejně jako výlet na méně "profláklý" průsmyk Col du Labouret, který rozhodně doporučujeme. Úchvatných silnic v Provensalských Alpách je ale samozřejmě víc. Chce to jen dostatek času, který se nám bohužel už nedostával. Po příjezdu do Grenoblu jsme tak zamířili nejrychlejší možnou cestou domů, do Prahy.

Tam nás palubní počítač překvapil nejen zprávou, že jsme během našeho putování, které nás vedlo Českem, Německem, Rakouskem, Švýcarskem, Itálií a Francií, urazili téměř 3500 kilometrů (což dělá průměr 580 km denně), ale především, že jsme tuto porci zvládli s průměrnou spotřebou rovných 7 litrů na 100 kilometrů. To je na 270koňové auto, navíc často opravdu nelítostně hnané vpřed, vynikající hodnota.

Peugeoty však obstály i po jízdní stránce. V horských silničkách se hodil nejen dostatek výkonu, ale také hbitý a jistý podvozek a příjemné řízení. Celé auto působí sympaticky mechanickým a poctivým dojmem. To už se dnes moc nevidí. Snad jen brzdy by mohly být o něco odolnější, v alpských serpentinách přece jen "vadly". Nešlo ale o nic dramatického.