Závodit na rallye jde s dětmi a běžným platem, dokazují nadšenci ze stodoly

Ze stodoly u rodinného domu se ozývají zvuky pneumatického utahováku, který zná každý, kdo někdy navštívil libovolnou automobilovou dílnu. Tady ve Volenici, nedaleko středočeské Příbrami, má svou centrálu Rally Team Volenice, o kterém jste pravděpodobně nikdy neslyšeli. Tři kluci, tedy dnes už spíš páni ve středních letech, jsou ale možná ještě víc nadšení než profesionální závodníci. Jsou spolu už třináctou sezonu a závodit zvládají jen s běžnými platy a dětmi na krku.

Dvojčata Petr a Pavel Šimůnkovi a jejich dlouholetý kamarád Martin Knížek vypadají na první pohled totožně. Zatímco někdo se na víkend vypraví na chalupu, oni obléknou montérky a vyráží do dílny. Dosud závodili se starou Škodou Favorit, teď připravují speciál BMW, se kterým chtějí nastoupit ještě letos. Nejlépe v létě, nejhůř až na podzim.

„I kvůli tomu teď nestíháme závody. Přece jen máme ženy a děti a zároveň s tím stavět auto a ještě závodit nejde. Pracujeme na něm stejně, jako kdysi na Favoritu, prostě ho postupně vylepšujeme. Je to moje staré auto, které jsem používal ke každodennímu ježdění. Je přelakované, dostalo klec, což je jedna z mála věcí, které si sami nedokážeme udělat. Ta vyšla na 30 tisíc. Také tlumiče jsme kupovali, ty byly za 35. Ostatní si obstaráme sami, třeba i postupné úpravy motoru,“ říká hrdě Martin, když máchá ráčnou pod kapotou.


Zleva: Pavel a Petr Šimůnkovi a Martin Knížek u chystaného závoďáku BMW

Pánové tvrdí, že závodit v rallye není rozhodně levná záležitost. „Je ale několik způsobů, jak začít. Buď si závodní auto postavíš z běžného vozu, který někde koupíš. To je pak potřeba mít pořádnou dílnu. Nebo si koupíš už hotového závoďáka. A kdo chce, může si klidně auto pronajmout, ale to jsou náklady poměrně vysoko,“ vypočítává Pavel. I proto pánové šli první jmenovanou cestou a do závodů se pustili s upraveným Favoritem, který si pořídili za pět tisíc korun.

Aby se auto mohlo účastnit závodů, musí splňovat předpisy FIA. „Proto každý rok musí na prohlídku. Ta probíhá jako běžné STK, plus jsou na místě komisaři, kteří zkoumají, zda splňuje všechny podmínky. Pak může dostat tuhle závodní značku,“ ukazuje Petr na malý registrační štítek se zelenými písmeny. Ten majiteli umožní dojet z dílny na závod po ose a to i přesto, že je auto vybaveno bezpečnostní klecí. Předpisy jsou ale velmi přísné a často je potřeba měnit i díly, které mají určitou dobu trvanlivosti. Ta se týká třeba i bezpečnostních pásů nebo kombinéz, které mají pilot a spolujezdec na sobě. Dva hasicí přístroje na palubě jsou samozřejmostí.

Oproti tomu je podle Martina získání závodnické licence velmi snadnou záležitostí. „To je opravdu to nejjednodušší. Jen se přihlásíš do Autoklubu, oni tě pozvou na školení, proběhne lékařská prohlídka a dostaneš licenci na vozy s nižším objemem. Je to limitované do dvou litrů a auto nesmí mít pohon všech kol. Každoroční obnovení stojí jen tři tisíce, což je na závodění asi to nejlevnější.“

Podívejte se na video přímo z kokpitu závodního Favoritu:

I proto se mezi závodníky – amatéry najde jen málo těch, kteří odjedou třeba kompletní seriál mistrovství republiky. Zejména pak v kategorii historických vozidel, ve kterých tým soutěžil s Favoritem a bude soutěžit i s chystaným BMW. „Jeden závod vyjde v průměru tak na 20 až 30 tisíc korun. V tom je ale vše, od startovného, přes palivo, pneumatiky, dopravu na místo, ubytování, jídlo. Máme to ale rozdělené tak, že největší část nákladů platí ten, kdo je právě jezdec. Spolujezdec něco přihodí a třetí z nás, který zůstane jako servis, neplatí nic.“ Spolujezdec je ale vždy jen jeden – Petr. Pavel s Martinem se za volantem střídají, na sedadlo vpravo je to moc netáhne.

Vzhledem k tomu, že se jede zhruba osm závodů ročně, blíží se rozpočet týmu v aktivní sezoně ke čtvrt milionu korun. A to v částce nejsou započítané úpravy a nové díly. Přitom vítězství v závodech žádné hodnotné ceny nepřináší. „Jednou jsme vyhráli motorový olej,“ přemýšlí Pavel. „Ale z Polska! A pak také ruské šampaňské, které je ideální na čistění odpadů,“ směje se Petr. „Jenže to je úplně jedno, jakmile se jednou dostaneš do závodů, totálně tě to pohltí a podřídíš tomu všechno,“ varuje Martin. Sám rozhodně se závoděním nepřestane, ani přes dvě malé děti.

Video z další rallye:

Právě rodina je týmu největší oporou. Dílna je v domě Šimůnkových, Knížkovi tam jezdí na návštěvu jako za dobrými známými. A tak na dvoře před dílnou voní káva, krájí se čerstvě upečené koláče a děti si spolu hrají na pískovišti. Vlastně je to taková letní idylka občas přerušená zvukem pneumatického utahováku.

„Chtěl bych ještě dodat, že nemáme vůbec žádné sponzory,“ vztyčí Martin ukazováček do vzduchu. „Ehm, napiš to asi tak, že největšími sponzory jsou naši rodiče,“ směje se při představě rodiči podporovaných čtyřicátníků Pavel. „Myslím tím, že nám fandí, máme u nich zázemí a jezdí s námi po závodech,“ dodává rychle a vrací se zpět k nářadí. Martin mezitím kontroluje kalendář, kde si tým značí dny strávené v dílně. Do konce sezony jich ještě zbývá dost. A když se auto nestihne, nevadí. Sezona číslo 14 určitě bude.

V přiložené fotogalerii si můžete prohlédnout dílnu týmu i Martina Knížka při práci.