Chrysler Grand Voyager 2.5TD

Američanům to tak stačilo

Je dosti drsné označit nějaké auto za naprosto nepovedené, řekněme, že Voyager je americké spotřební zboží ne moc vhodné pro chudého Čecha, který žel musí v autě vidět věc trvalé hodnoty. Já uznávám prostornost a dálniční komfort tohoto auta, nemohu mu však odpustit některá velejednoduchá technická řešení, kupříkladu tuhou zadní nápravu ustavenou i odpruženou listovými péry.

Největším průšvihem je však ten vznětový motor, za který americký výrobce vlastně nemůže.

Agregát 2,5 TD (85 až 92 kW) od italské fabriky VM Motori svého času tahal z průšvihu všechny, kdož neměli pro pohon svých osobních aut k dispozici adekvátní diesel. Kromě voyageru tak jezdil v Alfách Romeo 155 a 164, ve Fordu Scorpio, v Opelu Frontera, v Jeepech Cherokee a Grand Cherokee, v Roveru 800 a v řadě dalších aut. Má takřka náklaďákovou koncepci: rozvod OHV, čtyři samostatné hlavy válců, pohon rozvodů ozubenými koly (vyjma nešťastných ročníků 96 a 97, kde se výrobce snažil snižovat hlučnost motoru montáží řetízku). Přes svojí mechanickou robustnost však za nikterak odolný neplatí, ba naopak s opely a staršími fordy patří do hitparády dieselových průšvihů devadesátých let. Nelze mu však upřít, že celkem jede (ve Voyageru již jen úměrně hmotnosti) a je i pružný. Vždyť k točivému momentu 300 N.m se dieselové čtyřválce dopracovaly vlastně až celkem nedávno, kdežto VM jej mělo již koncem osmdesátých let. Ještě nedávno jsem s půjčenou AR 155 2,5TD krutě týral pána v passatu, bohužel jsem toho v nejlepším musel nechat kvůli ručičce teploměru, která se vydala do nebezpečných oblastí.

Škody následkem přehřátí

To je také pro tento motor typické, pod plným plynem má příliš velké odpadní teplo a prostě se neuchladí. Pozdější vozy již mají ochrannou funkci elektronicky řízeného čerpadla, které při růstu teploty prostě snižuje výkon. Přesto škody následkem tepelného namáhání či rovnou přehřátí problémům tohoto motoru dominují. Nejčastěji jde o prasklé hlavy válců, vydřené a zdeformované vložky, s průnikem chladicí kapaliny do oleje (po kolapsu hlavy) zase souvisí opotřebené klikové hřídele.

Nebýt přehřívání, nebyl by agregát tak tragický, mechanickému opotřebení jako takovému vzdoruje naopak vzorně. Osobně znám Alfu 164, za níž majitel dokonce občas tahá vlek s auty a na svém voze má dnes najeto půl miliónu km. Pořídil si jí jako zánovní v roce 1993 a sám je prototypem technicky uvědomělého řidiče, svůj vůz dobře zná a dle vlastních slov nikdy nedrží plný plyn déle než minutu. V táhlých stoupáních s plaťákem za zády využívá odpočívadel, kde nechává automobil pár minut ve volnoběžných otáčkách chladit. Ano, je to jistě divné muset v dnešní době dokonalé techniky praktikovat jízdní styl našich dědů, ale je to asi jediný způsob, jak VM uchránit před smrtí horkem.

Musíte jezdit opatrně

Kdybyste si Voyagera s motorem 2,5 TD kupoval nového, mohl bych vám říci, že při opravdu slušném zacházení a provozu na 60 procent výkonu Vám vydrží. Ale jelikož zvažovaný vůz je dnes stár osm let, tak nikdy nevíte, jak moc motor „načal“ už předchozí majitel. Ono totiž řidičské prase jej dokázalo oddělat během prvních padesáti tisíc km, méně dnes žádný mít najeto určitě nebude. Já bych si jej koupil jedině od dobře známé soukromé osoby.