Fiat Tipo představený v roce 1988 tehdy nadchl prostornou karoseriíí a některými technickými řešeními. Měl dokonce takový úspěch, že si u evropské poroty ankety Automobil roku vysloužil místo nejvyšší. Jen škoda, že nebyl hned zkraje nabízen také s třídveřovou karoserií (v kompaktní třídě obvyklou). Ta přišla až v rámci velké modernizace v roce 1993. Ta se netýkala pouze faceliftu přídě, ale měla značně technický charakter. Karoserie byla výrazně zesílena, aby byla schopna odolat v té době stále populárnějšímu čelnímu nárazovému testu. Ve dveřích se objevily boční výstuhy a za příplatek byl k dispozici airbag řidiče, jež však mnoho těchto vozů nemá. Rovněž kvalita zpracování se po modernizaci v roce 1993 zlepšila. Při pohledu na přístrojovou desku lepších verzí (označených jako DGT), zaujme přístrojový štít z tekutých krystalů s digitálním rychloměrem a množstvím kontrolek hlídajících různé provozní náplně a funkce vozu. Zajímavé je, že i po letech s touto technicky složitou palubní deskou nebývají časté problémy (což by asi od Fiatu nikdo moc nečekal). Samotná karoserie, přestože je z velké části pozinkovaná, může občas reznout a to zejména ve svarech, které jsou méně pečlivě zatmeleny. Velkým problémem Fiatů Tipo bývá elektroinstalace a to zejména ukostření, které velmi rychle oxiduje a má za následek nefunkčnost elektrické soustavy. Doporučuji ukostření předělat (zvládne to každý šikovný autoelektrikář), čímž se spolehlivost podstatně zvýší. S elektroinstalací souvisí také dvě supermultifunkční páčky pod volantem, na kterých se kromě běžných věcí zapíná třeba i vyhřívání zadního skla. Snaha vše řidiči co nejvíce přiblížit k volantu se zde minula trochu účinkem, jelikož zmíněné páčky jsou umístěné příliš nízko na ,,dlouhé prsty“.
Podvozek Tipa byl tak revoluční, že jej později principálně převzaly např. Alfa 145/146, Lancia Delta druhé generace, Fiat Coupé. aj. Při jízdě se zaměřte hlavně na zadní nápravu, která trpí na vůli v uložení nápravnice (tvaru H). Její opotřebené silentbloky se hlásí tupými ránami při rychlé jízdě v zatáčce. Rovněž ložiska zadních kyvných ramen bývají po letech opotřebená, což se projeví plaváním zádi v zatáčkách. Z vámi uvažovaných pohonných jednotek bych doporučil právě 1,9TD, která je velmi robustní, jednoduchá a výkon 90 koní lehkému Tipu bohatě stačí. U všech motorů a to i zážehových 16V je potřeba pravidelně vymezovat ventilovou vůli, což se zde provádí přesnými podložkami, tzv. kalibry. Pravděpodobně z důvodu náročnosti to řada lidí zanedbává, což může vyústit až ve ztrátu výkonu (ventily se začnou podpalovat) a opotřebení vaček, což je velmi nákladné. Varovat musím před zážehovým 8 ventilovým dvoulitrem, který výkonem 85 kW slibuje dynamické svezení, avšak jeho klikový mechanismus je značně poddimenzovaný. Díky tomu se většina těchto motorů do 200000 km takříkajíc ,,vylágruje“, přičemž prvním varováním jsou zvonivé zvuky a pomalé zhasínání kontrolky mazání. U 16 ventilového dvoluiltru zase pozor na rozvody, jelikož se zde musí měnit řemeny dva. Jeden - ten hlavní, pohání vačkové hřídele a druhý - menší, tzv mikrořemen pohání vyvažovací hřídele. Vyměníte-li pouze ten hlavní, tak jednoho dne mikrořemen praskne, zamotá se do hlavního rozvodového a následkem je fatální závada v podobě „potkaného motoru“, jež se vzhledem ke zbytkové ceně vozu ani nevyplatí opravovat. Přes značné stáří však může Fiat Tipo (za předpokladu neošizené údržby) ještě dobře sloužit.
+ Vnitřní prostornost | - Jen průměrné jízdní vlastnosti |
+ Nízké ceny ojetin | - Špatná torzní tuhost karoserie (do roku 1993) |
+ Pozinkovaná karoserie | - Pasivní bezpečnost poplatná konci 80-tých let |
+ Výkonné 16V zážehové motory a turbodiesel | - Nedbalé dílenské zpracování |
+ Snadno dostupné náhradní díly | - Nevýrazný design (5 dveřová verze) |