Ford Mondeo ST200 - první a poslední dojmy majitele

Tento vůz jsem si po dlouhém (jeden rok) hledání zakoupil na jaře 2011 od svého známého, který ho měl celkem šest let. Ten ho koupil jako dovoz Německa a měl najeto 120 000 km.

Jak jsem kupoval ST220: Onen známý je fanda do značky Ford a hlavně do vozů sportovní divize ST. Vůz používal jako rodinný a jako svůj druhý. Vlastní i Ford Puma, který je jeho mazlíčkem. Po prodeji Mondea si zakoupil, stejně tak dlouho očekávaný, Focus ST. O svém prvním rychlém Mondeu jsem věděl že bylo bourané a že se potkalo s jelenem. Tudíž jsem mu odpustil pár kosmetických vad, které vzhledem k originální stříbrné ST barvě nebyly zase tak patrné. Dokonce jsem se těšil, že autu budu podle stavu peněženky opět vracet jeho už lety pobledlou krásu. Můj předešlý vůz byl koupě z nouze. Jednalo se o Mondeo kombi, ročník 1999, s motorem 1.8. TD. Ovšem po krátké době jsem musel přehodnotit rčení Fordem tam, vlakem zpět a začal se o značku jako takovou zajímat. Předešlé Mondeo mělo jednu a dosti podstatnou vadu a tou je onen naftový agregát, který je sice spolehlivý a úsporný ale stejně tak lenivý, nepružný, vlastně naprosto nevyhovující kvalitám podvozku velkého Forda. Má manželka dokonce odmítala tímto vozem jezdit, neb se ji zdál vzhledem k dýchavičnosti motoru, nebezpečný. Bohužel to vedlo i k její ne oblibě značky jako takové. Proto byla velmi zdrženlivá, při mém nadšení z nalezení ST200. Poté co jí přesvědčila cena a můj neustálý nátlak, mohli jsme auto zakoupit. Cestou domů jsem řídil já našeho důchodce a ona náš staronový přírůstek do rodiny. Po zhruba 30 km cesty jsme se sjeli na benzínové pumpě a já jsem zvědavě očekával její postřehy z jízdy. Předčili očekávání a to až tak, že se již po té krátké vzdálenosti začalo mezi mojí ženou a vozem budovat pouto, které po krátké době přerostlo až, k lásku. Tím se dostávám k meritu věci.

Mé zkušenosti: Tento vůz si vás získá. Vzhledem k jeho stáří to nejspíše nebude láska na první pohled, ale po krátké době si začnete uvědomovat, že to auto máte opravdu rádi. Za vším stojí jeho naprosto skvostný motor, kterému sekunduje přesný podvozek, řízení a řazení. Odpustíte vozu jeho značné sklony ke květeně karoserie i ne zcela ideální ergonomii interiéru. Uvnitř hrají první housle výborné sedačky Reccaro, které vás neunaví ani po celém dni. Vůz disponuje šestiválcem, ve kterém se na vás chystá 205 koní a 235 Nm. Motor je tichý a kultivovaný. Zpočátku jsem byl až zaražený, neb jsem čekal z výfuků větší divadlo, ale opona se otevírá zhruba v 5000 tisících otáčkách a pak vám přijde, že máte stíhací letoun. Do té doby je všechno tak nějak v klidu a naprosto samozřejmé. Předjíždění na třetí rychlostní stupeň se vám stane drogou, neb ten zážitek vám začne roztahovat koutky úst. ST200 je oproti standartu přiblížen k zemi zhruba o centimetr a ve spojení se 17 palcovými koly se mi za celou dobu nepovedlo vůz utrhnout. Slabinou jsou brzdy, které se vzhledem k váze, která atakuje 1,5 tuny a výkonu motoru zdají být slabší. Celá přední náprava je jiná, pevnější. Ovšem i přesto se auto při prudkém brzdění ponořuje a při akceleraci zvedá. Světla se zdají být už trochu slabší a zadní svítilny jsou při snížené viditelnost opravdu mizerné. Převodová skříň je pěti stupňová a jak jsem zmínil přesná. Samozřejmě, že by vůz utáhl šestikvalt, ale pro sportovní jízdu se mi zdá, že je pět stupňů dost. Nemluvě o tom, že pětka je dostatečně dlouhá. A spotřeba? Dokážete jezdit i pod devět litrů, ale vydržíte to? Maximálně jsem se dostal na 12 litrů, ale to jsem opravdu využíval, dle mého, zhruba 80 procent potenciálu.

Bohužel jsem o vůz nedávno přišel vinnou protijedoucího řidiče, který za volantem usnul a čelně se semnou střetl. Poslední co tedy mohu říct je, že vůz mi při součtu rychlostí 120 km dovolil vylézt po svých s pár škrábanci. Což je dostatečná odpověď na jeho bezpečnost. Ano je to skvělý vůz a já mu tímto textem děkuji, že jsme spolu byli alespoň ty tři měsíce.