Ford Sierra 2.3D - jak vydržela 600 tis. km.

Jako řidičské embryo jsem dostal do rukou díky své absolutní nezkušenosti zajímavé auto. Bylo to mé první a vnutil mi jej spekulující kamarád. Bývalý spolužák ze základní školy. Během tmavé noci, abych neviděl tu krásu a nechal si ji až na ráno, mi přivezl Sierru 2.3D a já mu na oplátku vyložil na stůl 20 na dřevo v českých. Hned jsem jej vyhnal a s techničákem a klasickým dlouhým forďáckým klíčem se hrnul ven, projet tu krásu. Auto hned chytlo a já celý šťastný začal brázdit ulice našeho městečka rychlostí 10 km/h...stáhnutá okénka...prostě jako ňákej pravej gangsta. Byl jsem na vrcholu blaha.

Ráno už to bylo horší. Za denního světla se na povrch dostaly opravdové kvality auta. Pěkně jsem si jej obešel, pootvíral dveře a zadní kufr..dokonce i na kapotu motoru došlo. Hned na začátku mě zaujala krabatý a zvlněný spodek auta....sáhnu na něj...a ejhle....kus upadl...tak jsem to nechal...zadní pružiny pěkně zajížděly dovnitř karosérie. Spodky dveří byly už dávno pryč a to samé platí o předku kapoty. Mrknu do kufru a vidím, že kbelíky tlumičů jsou jak ementál. Kolem předního okna samá rez. Tak jsem ji alespoň šroubovákem trošku vyhrnul ven. Bohužel jsem přitom zajel pod čelní sklo a to se mi odvděčilo briskně se objevivší mohutnou puklinou od pravého horního rohu až po levý dolní roh. No nic, alespoň mám nějaký tuning do začátku. A propos...tuning....na autě byl mocný a kvalitní. Vzadu černé křídlo asi z nějaké vietnamské tržnice a auto stálo na plecháčích 13 palců...vpředu gumy 165 šířka...vzadu tuningové 175....všude jsem budil pozornost, jak vychytané auto mám.

Pod kapotou chroptěl motor firmy Peugeot...o obsahu 2.3...se skvělým výkonem 49 kw a krouťákem kolem 135 Nm. Takže hotový Octáviobijec. Maximálka mi vyšla na nějakých 150km a zrychlení na sto (několikrát za sebou a se stopkami) za nějakých 25 sekund. Prostě pohoda. Žádná brzda provozu jsem rozhodně nebyl. To sousedův Mercedes 124 2.0D se svými 30 sekundami byl!!! Fůůůj.

Auto mělo pětistupňovou převodovku. Do 60km/h se vystřídali 4 rychlosti a nad 60 přišla ke slovu pětka...jenomže už po 80sátce by přišla k duhu 6 a po stovce 7ka....bohužel tak daleko ještě tehdy Ford nebyl....čili shrňme to. Ve 100 km/h byl v autě kravál jak v tanku. A motor hrozil vyskočit skrz kapotu pryč. Nicméně...diesel mě za ten rok nenechal ani jednou ve štychu. A to je záhada. Neboť vždycky bylo více oleje mimo motor než v něm. Komplet zaolejováno..v každé skulině jedna olejová loužička. Z převodovky tekl přímo stružkem. Ale...jak říkám, nestál jsem stát ani jednou. Bohužel o ekologii se bavit nedá. Za autem zůstával mohutný černý sloup dýmu jako z Titaniku. Nebo potápějícího se Bismarcku. Vyberte si.

Uvnitř bylo čisto...ale přední sedačky byly vysezené po tom asi 15 majiteli do mrtě. Postrádaly bederní opěrku, takže záda už po 30 km přímo hořely...au au. Palubovku jsem vyměnil za novější typ, která tolik nepraskala. A taky volant. Na vrakovišti od nějakého šíleného exota za 300kč. Ihned se zdvojnásobila cena auta! Levné zhodnocení investic! Volant byl čtyřramenný...malý a s tlustým věnce. To bylo velké plus. Pocházel ze Sierry z 90. let.

Auto nemělo dělená a sklopná zadní sedadla. Průser. Abych odvezl lyže, musel jsem sklopit přední sedadlo. Musel jsem působit jako Homolka. Za mnou kamarád a vedle nás na sedadlech bagáž a lyže. No zachraňovala to alespoň výbava. Přední okna 'v kličkách', zadní jakbysmet. A dál? Jsou jako výbava i světla nebo motor? Ne? Takže nic dalšího už tam tedy nebylo. Posilovač řízení...klimatizace..rádio...loketní opěrky… ABS....tónovaná skla....ne, opravdu.....nic z toho.

Ke konci života auta jsem zakoupil 14' kola a nové gumy Barum 185/65. Auto dostalo jiný rozměr. Na to, že už prakticky nemělo karosérii, tak se zase v zatáčkách docela drželo. A dokonce nebylo i nekomfortní....jako nové a třeba s motorem 2.0 DOHC nemuselo být špatné. Jenomže, co udělali soudruzi s NSR špatně? Zapomněli nakoupit kvalitní plechy a antikorozní úpravu. Bohužel. Takhle by ještě dnes nejedna Sierra žila svůj druhý život. Bohužel děravou starou vránu nevezmou ani taxikáři v Libanonu ani trhovci v Dar es Sallam. Narozdíl od třeba Mercedesů 124 či jiných dlouhověkých vozítek.

Jinak se zadním pohonem byla i sranda. Auto v zimě bylo neřiditelné. Lehoučký zadek a zadní náhon znamenali hodiny i na parkovišti....natož při sjezdu kopce se zatáčkou na jeho úpatí...ale zase jsem se naučil vyprošťovací práce. Lopatka..nějaké desky...pytlík se štěrkem...řetězy...to je základní vybavení sierristy.

Auto ještě po svých a s grácií dojelo až na šroťák do našeho velkopodniku, který dělá i recyklace. Okamžitě se o něj pobili dělníci..zvláště byl zájem o plastové zadní křídlo a kotouče. Po půlhodině zůstala jenom kastle....při odstrojení se obnažil holý a krutý fakt.....z 50 procent bylo železo na plechy pryč. Vzal jsem si na památku přístrojovou desku a volant. A zadní ložiska. Ty mám dodnes jako těžítko na svém manažerském stole. Haha. Mé první auto tak zakončilo svoji 18 letou pouť. Motor snad ještě teď někde vyrábí elektřinu v Ulánbátaru nebo jezdí na Kubě implementován do nějaké 60 let staré Ameriky. No, nezávidím Kubáncům. Dvě tuny kovu a 49 kw.....