Nissan Micra - jak jezdí po třinácti letech?

Následující Zkušenost uživatele je na vůz, který je sice provozován čtvrtým rokem, ale za tu dobu najel pouhých 7 tis. km. Zároveň je to i malé zamyšlení na téma, zda malé rovná se levné a úsporné.
Tento text píši jako kupec a „údržbář“ vozu, se kterým jezdí má žena. Sám jsem s ním najel asi 2000 km. To je sice podle názoru některých lidí zde na TipCars.com zoufale málo, ale některé vozy a jejich majitelé opravdu nenajedou 30 tisíc kilometrů ročně a to dokonce ani za 10 let.
Auto by mělo být vybíráno s ohledem na účel, který má plnit, a tak když má žena, která od dob autoškoly – tedy více než deset let – neseděla za volantem chtěla začít aktivně jezdit, začal jsem pro ni hledat nějaké „auto na dobouchání“, které by zároveň alespoň trochu odpovídalo ženskému vkusu. Požadavek tedy zněl: malý vůz řízený převážně ženou, s nízkou pojistkou, nízkou spotřebou, vysokou spolehlivostí, ve stáří do 10 let a v ceně okolo 70 tis.Kč. Prostě klasické druhé auto do rodiny.

Jak jsem vybíral
Po projetí jedním z takových ženských obecných oblíbenců, kterému ženy s oblibou přezdívají „Matýsek“ (Daewoo Matiz) jsem tento vůz zavrhl. Podstatně lépe než v tomto voze jsem se cítil i ve felicii. Měl jsem spadeno i na Suzuki Swift („svišť“), neboť už jedno větší Suzuki v rodině k plné spokojenosti máme. Také jsem příznivcem japonských aut, zvláště těch ojetých, kde se v plné míře může projevit jejich proklamovaná nadprůměrná spolehlivost. Ale po nekonečném hledání v inzerci a návštěvě jednoho autorizovaného servisu, který mi jako „funglovku“ nutil evidentní zbořeninu a dokonce se mnou odmítali vykonat testovací jízdu (z důvodu, že prý se to s převozními es-pé-zetkami nesmí), jsem raději vsadil na ověřené služby autobazaru mého kamaráda. Už delší dobu zde měli vystavený Nissan Micra, jehož cena byla lehce nad průměrem trhu, ale stav vozu byl rovněž nadprůměrný. Kamarád bazárník mi koupi posvětil, přidal drobnou slevu, tak bylo rozhodnuto.
Co jsem tedy v roce 2005 koupil? Vůz z roku 1996, v modré metalíze, vyrobený v Anglii a provozovaný jedinou majitelkou v Německu. Auto bylo patrně garážované, protože i po mnoha letech má naprosto perfektní lak (i když metalíza bývá odolnější) a s výjimkou jediného exponovaného místa (pod SPZ) je zcela bez koroze. K autu byla i serviska, její (snad) poctivé vyplnění končilo na 117 tis. km, přičemž rok provozování v ČR přidal údajně 1 tis. km. Sice jsem odpůrcem kupování vozů s obligátními 120 tis. km na tachometru (raději koupím auto s 200 tis. a doloženým servisem), ale naprostá jistota podvozku i zachovalost interiéru mluvila ve prospěch pravdivosti údajů. I při aktuálně absolvované STK technik (aniž věděl kolik je na tachometru) při prohlídce podvozku ptal, kolik má auto najeto, neboť s ohledem na stáří se mu zdál nadmíru zachovalý.
Jinak auto bylo ve své době v Evropě vyhlášeno „Autem roku“, takže jsem si říkal, že tento titul mu motorističtí novináři nedali jistě pro nic za nic.

Pár technických údajů
Motor má obsah 998 cm3, což mluví ve prospěch nízké pojistky (i když i to je relativní viz dále). I při tak malém objemu se však jedná o čtyřválec, navíc šestnáctiventilový (!) narozdíl např. od zmíněného tříválcového swiftu a jiných konkurentů. Jeho rozvody jsou řešeny bezúdržbovým řetězem, takže velké plus. I přes své stáří vyžaduje tento snadno se vytáčející čtyřválec pro svůj dobrý chod minimálně „polosyntetiku“, ale konkrétně tento vůz má v servisní knížce po celou dobu záznamy o výměně oleje 5W-40, tedy plně syntetický olej.
Kola (13-palcová) jsou umístěna hodně v rozích, což má obrovský vliv na jízdná vlastnosti resp. zábavnost jízdy. Jisté jízdní vlastnosti podporuje i víceprvková zadní náprava (skutečné překvapení u takto malého a starého vozu), což byl asi i hlavní důvod, proč si vůz kdysi získal novinářskou veřejnost.
Při pohledu do motoru nebo na podvozek se zdá, že vše je v kontrastu s takto malým vozem předimenzované a velmi robustní, alespoň pokud bych měl vizuálně srovnávat s podobnými díly větších vozů.
Co příliš pochválit nelze, to jsou brzdy. I po jejich kompletní renovaci je dojem z brzdění poněkud gumový a donutit vůz aby zastavil se skřípěním pneumatik je téměř nemožné.
Koupil jsem třídveřovou variantu, což je pro občasné svezení dětí ideální. Kupodivu se dozadu posadí i dospělý. Co se týče místa vpředu, je identické s prostorem ve felicii – mám přes 190 cm a při posunutí sedačky vzad se relativně pohodlně poskládám za volant – sice mám nohy pokrčené víc, než bych chtěl, ale nad hlavou mám prostor. Má žena se 174 cm si musí posouvat sedačku vpřed. Ve srovnání s matizem bych řekl, že je v micře místa přímo královsky, a že vůz z vnějšku trochu klame tělem.

Jak to vypadá
Vnější design je opravdu neotřelý. Muž v tomto autě vypadá poněkud komicky (zvlášť když měříte ke dvěma metrům), na druhou stranu ženám se toto auto občas přirovnávané k „autě pro krtečka“ vesměs líbilo a líbí. Myslím, že mají pocit, že je to auto skutečně pro ženy, takže se nad ním rozněžňují. Mimochodem v roli řidiče mívám subjektivně pocit, že ostatní motoristé očekávají, že v autě skutečně sedí řidička a chovají se ke mně (k autu) tak nějak přívětivěji (zvlášť při nájezdu na magistrálu, kde v jiném voze běžně čekám, až se někdo smiluje a dá mi přednost, mi v případě micry řidiči už z dálky kynou, abych jel).
Vnitřek je klasika malých vozů: spousty odkládacích míst včetně mělkého prostoru po celé délce vršku palubní desky, kde vám ovšem bude všechno putovat. Interiér je celý asijsky šedivý vykládaný tvrdými plasty
Největším „nadstandardem“ tohoto vozu je řidičův airbag a autorádio (dokonce není ani posilovač, který by ale ženy ocenily), což je na druhou stranu u auta ve stáří 10 let a více velké plus, protože tím omezíte příležitost, čím by vás mohl vůz vytrestat.

Jak se jezdí
Po usednutí do vozu vás určitě překvapí dlouhá tyč šaltpáky, jako bývala ve Š120. Řazení je však kupodivu velmi snadné a přesné. Příjemně se dá s vozem jet v rozmezí 80-90 km, poté začne narůstat hladina hluku a ve 120 už se bojíte, aby příliš netrpěl motor. Každopádně jízda (s litrovým motorem) po okreskách pokud jedete sami je opravdu zábavná. Čtyřválec se snadno vytáčí a pokud před sebou zrovna nemáte kopec, auto se snadno „rozkočkuje“. Vůz nemá otáčkoměr, takže těžko soudit na průběh otáček, nicméně motor se rychle a plynule vytočí, poté se však jeho sílá táhnout vůz vpřed zcela vyčerpá. Pokud ovšem přistoupí do vozu další pasažér(i), nebo naložíte kufr, zábava pochopitelně končí.
A pro-pó kufr: odhaduji, že má tak 200 litrů, prostě ideální nákupní taška.
Za technicky nevydařenou považuji ventilaci – špatně odmlžuje a v zimě trvá nekonečně dlouho, než začne topit. Naopak potěší vnitřní cirkulace vzduchu. Co mě naopak vždycky potěší, že i když auto čtvrt roku stojí, startuje okamžitě, bez jakéhokoliv prázdného točení, a stejně tak v tuhých mrazech.
To, že s ohledem na rozměry by mělo být docela snadné parkovat, není úplně pravdu. Nejednou se mi stane, že do řady nezajedu napoprvé (auto má poměrně malý rejd), navíc bez posilovače to není žádná sranda (opět přirovnávám ke známé felicii). Paradoxně tak podstatně snáz a do relativně menšího prostoru zaparkuji naše druhé auto menší kombi Suzuki Baleno.

Co to stojí?
Původní předpoklad zcela levného vození však vzal záhy za své. Pojistku mi má pojišťovna, kde na vůz s obsahem 1.6 platím cca 4000 (se všemi bonusy) vyměřila u tohoto minivozítka bez bonusů na 3500 Kč! Když pojistka během dvou let neklesla, přešel jsem k jedné nové pojišťovně a pojistka rázem klesla na méně než půlku!
I když jsem myslel, že při nízkém nájezdu kilometrů vše vydrží nekonečně dlouho, není to pravda. První se definitivně poroučely přední brzdy, které se díky nečinnosti a stáří kousaly. Výměna kotoučů a destiček včetně práce však přišla na příjemných cca 3000 Kč. Stejnou sumu si vyžádala loňská renovace zadních brzd. Neustálé klepání od zadní nápravy odhalilo vysloužilou tyčku stabilizátoru. Výměna dvojice tyček i s prací přišla asi na 1500. Dále jsem nechal měnit klínový a nějaký pomocný řemen, přičemž mi servis oznámil, že by bylo dobré vyměnit ještě nějakou kladku (tuším, že náhod alternátoru), ale s ohledem na roční nájezd kilometrů, to zatím neřeším. Nicméně jedná se jen o spotřební věci, jejichž ceny se pohybují v řádu stokorun nebo několika málo tisícovek. Skutečné závady vůz neměl (jasně, 7 tis. km nedává moc příležitostí).
Když už jsem vyjmenoval závady, tak bych ještě zmínil pár drobnosti, které nepotěší: v horní části volantu je uvolněný gumový věnec, rozpáral se jeden šev autosedačky (a zkuste si jej hezky opravit svépomocí) a jediné místo, kde se vyskytuje rez, je pod SPZ, patrně díky nekonečným vibracím, kterými podložka SPZ působí na karosérii.
Servis provádím nikoliv v Nissanu, ale u jedné známé univerzální sítě autoservisů, jejíž ceny vycházejí cca o 20-30 % níže než ve značkovém servisu automobilky.
Co však pro mě bylo největší překvapení, to je spotřeba. Ta se reálně pohybuje mezi 7,5-8 litry. Nicméně vysvětlení je jednoduché. Vůz jezdí převážně v režimu extrémně krátkých jízd na 2-4 km, tedy nestačí se ani ohřát. Navíc hlavní službu vykonává v létě na chalupě při jízdách po silničkách, kde se vám málokdy podaří zařadit čtyřku natož pětku. Podobně vysokou spotřebu pak má i při zimním ježdění výhradně po Praze. Konečně na podobně vysokou spotřebu se dostanete i pokud chcete jet dynamicky po okreskách, tzn. neustále řadíte a kde to jde, jedete tachometrových 100-110. Jiní majitelé této motorizace udávají obvyklou spotřebu mezi 5-6 litry. Měření emisí z STK ukazují zcela průměrné hodnoty emisí, takže problém vysoké spotřeby by měl opravdu odpovídat jízdnímu stylu.

Závěr
Abych to shrnul. Žena byla z vozu nadšena, je to její „nisánek“, auto pro krtečka (zatímco jiní mu přezdívají mikrob). Na druhou stranu vůz svůj účel nesplnil, neboť žena se odmítá s autem (jakýmkoliv) pouštět do džungle pražské dopravy a tak s autem popojíždí jen během léta, které tráví na chalupě a po zbytek roku s ním tu a tam vykonám udržovací jízdu já. S ohledem na nájezd kilometrů, pravidelný servis, pojištění, STK, parkování a ztrátu hodnoty jde o docela drahé svezení.