Dacia Lodgy 1.2 TCe: Rodinný Drákula

Michal Borský - 13. 05. 2013
+ 33
Rumunská akvizice francouzského národního výrobce se má čile k světu a k méně movitým zákazníkům valí stále větší množství svých praktických novinek. Jak se nám jezdilo se špičkově motorizovaným „prostorníkem“?

Při převzetí někdejšího socialistického molochu ze země knížete Vlada Francouzi nepostupovali zdaleka s takovou razancí a velkorysostí jako Volkswagen v případě Škodovky a zcela cíleně zaujali pozici výrobce vozů levných, avšak nesmírně praktických. Přes přerodové typy Nova či Solenza, které byly jakýmisi opožděnými rumunskými feliciemi, se konstruktéři propracovali ke kvalitativně přelomovému typu Logan. Bytelný sedan využíval výhod technického know-how mateřského koncernu, zachoval si však maximální jednoduchost umožňující udržet velmi lákavou cenovku. Další historie už je dobře známá a k Loganu, Sanderu a Dusteru loni přibyl i velkoprostorový projekt jménem Lodgy. Právě tohle „lowcostové“ MPV je autem, které vám představíme dnes.

Když pominu nebývale podařený kukuč Dusteru, není žádná z dacií rozhodně aspirantem na účast v některé Concours d’elegance a tím vůbec nejošklivějším modelem je – ano, Lodgy. Přísně účelné tvary prostoru pro cestující a zavazadla kladou maximální důraz na využití obestavěného prostoru, a tak se není co divit notně krabicoidnímu vzhledu. Předek se snaží zachovávat zaběhnutou „daciackou“ identitu, počínaje předním sklem směrem vzad už je to víceméně nabobtnalý osobní pick-up bez sebemenší špetky fantazie. V masivním pontonu karoserie se doslova ztrácejí malá kola. To samé platí pro pohled na kolmou zadní stěnu s na výšku orientovanými koncovými světly.

Musím uznat, že ztvárnění interiéru rumunského přibližovadla se v rámci mantinelů říše výrobků firmy Dacia posunulo na velice solidní úroveň. Jednotlivé komponenty jsou sice i nadále dosti nahrubo vytesány, architektura však není ošklivá a nekvalita použitých materiálů už postrádá křiklavost starého Loganu, nehledě na slušné slícování. Nastupování doširoka otevíranými dveřmi je vpravdě snadné a řidiči tento iniciační proces nemálo usnadňuje i od výroby vyvýšená pozice za volantem. Přední sesle na první pohled nevypadají zle, i kratší svezení však odhalí poněkud neforemné čalounění a hlavně nedostatečné rozměry pro osoby vyšších postav (nad 185 cm). Jinak je přitom v kabině ve všech směrech místa spíš nadbytek. Vůbec se mi nezamlouval nemístně zdrsnělý a zcela tvrdý povrch tenkého věnce volantu, který jinak nepostrádá obvyklé seřizovací variace. Oproti dříve vyrobeným daciím je potěšující aplikace samozřejmých prvků výbavy (či spíše konstrukce), jako je trojblik, umístění ovládání klaksonu do středu volantu (dříve na páčce) nebo ostřikování a stírání skla jedním dotekem páčky (dřív jste museli nejdřív nastříkat a pak setřít). Chválím přehledný přístrojový štít s vestavěným jednoduchým "kompjůtrem", kterému k dokonalosti chybí jen poměrně podstatné měření vnější teploty. Absentuje rovněž teploměr chladiva včetně příslušné kontrolky. V nejvyšší výbavě nevypadá nejhůře středový panel obsazený z velké části dotykovým (!) multimediálním zařízením s funkční navigací TomTom. Lodgy se samozřejmě nevystříhal nejednoho levného detailu a některých ergonomických přehmatů – třeba kroužek ledabyle nasazený na ovladači ventilátoru přepíná vnitřní a vnější cirkulaci vzduchu. Ve spojení s testovaným motorem 1.2 tCe jsem v době testu (zima) trochu žehral na velmi pozvolný ohřev vzdušného interiéru – výdechy jsou pouze v přední části kabiny. Nabídka kabinových odkládacích prostor není až tak gigantická, jak by si český kramář představoval, nicméně rozměrné kapsy ve dveřích, veliká schrána pod předním sklem i tradiční „kastlík“ před spolujezdcem pojmou kontrabandu dostatek. Plnohodnotný prostor pro dva cestující nabídne druhá řada sedadel, které sice chybí možnost podélného posunu, zvolená „pevná“ konfigurace se ale z hlediska prostoru jeví optimálně. Proč pohodlí jen pro dva? Je to jednoduché – málo příčných centimetrů vyvolává v případě přepravy tří dospěláků citelné nepohodlí v úrovni loktů. Testovali jsme pouze pětimístnou verzi (sedmimístná je o 20.000 Kč dražší), takže za opěradly zadních sedadel dělenými v poměru 2:1 na nás zíval masivní sklad zavazadel o objemu 827 litrů, jehož minimalistické obložení dává na mnoha místech na odiv plech v barvě laku. Nakládání je až na prehistorické odjišťování pátých dveří tuhým tlačítkem velmi snadné, méně radosti už budete mít v případě defektu – rezerva je uložená po francouzsku zvenku pod podlahou.

(+) dobré využití obestavěného prostoru

(+) solidní přístrojové vybavení

(+) obrovský kufr

(-) méně pohodlná sedadla

(-) málo odkládacích prostor

Motorový arzenál dostupný pod kapotami dacií jde s dobou, a proto už i pod kapoty rumunských lidumilů zavítala turbotechnologie aplikovaná na zážehový motor. Ale pěkně popořádku. Pohonný základ obstarává letitá „renaulťácká“ benzínová šestnáctistovka (60 kW), dále jsou k mání dvě modifikace osvědčeného dieselu 1.5 dCi (66 a 79 kW) a konečně testovaná přeplňovaná malorážka 1.2 tCe, se kterou jsme jezdili my. V přídi Lodgyho (mimochodem, kapota má plynové vzpěry!) se tenhle motůrek skoro ztrácí a stejně minimalistický je i hluk, který vydává, resp. který se dostane k uším posádky. Kultivovanost je tak vůbec nejsilnější stránkou špičkového provedení. Na poměry dacie potěší i slušná porce dynamiky, kterou dodává kombinace 85 kW výkonu a 190 Nm točivého momentu. V nízkých otáčkách se dvanáctistovka vyloženě dáví, okolo 2 000 ale zabere a auto s ní umí držet docela vysoký jízdní průměr. Ve vyšších dálničních rychlostech sice postrádá schopnost akcelerace, na rozdíl od základní jedna šestky je však schopen nastolenou rychlost udržet. Přesto není celkový dojem z motoru úplně optimální. Může za to hlavně jeho projev, který je svým zvláštním způsobem tak nějak kožený a rozhodně ne přirozený, což jde evidentně na vrub všemocné elektronice – typické jsou nečekané propady ve výkonu, u nichž se mi však nepodařilo vysledovat žádnou vyslovenou zákonitost nebo pravidelnost. Kouzlo pohonné jednotky pro levné auto ztrácí malý agregát také u veledůležité položky spotřeba, jejíž průběžné hodnoty se po čas testu značně vzdálily tabulkové utopii. Nebylo výjimkou, abych po městě jezdil za devět litrů, mimo něj pak za 7, 8… Samozřejmě to jde i levněji, ale pro šnečí tempo si nemusíte kupovat nejvýkonnější motorizaci. Svůj podíl na tom jistě mají evropsky „přepálené“ dlouhé převody manuálního pětikvaltu, přičemž zejména s „pětkou“ se malá pohonná jednotka v kopcích dost trápí, což se přirozeně negativně promítne do spotřeby. Samotný proces řazení svou precizností a snadností nevybočuje ze zvyklostí značky a potažmo malých modelů renault, takže slabší průměr.

(+) tichý chod motoru ve všech režimech

(+) výkon umožňuje i rychlejší tempo

(-) neodpovídající spotřeba

(-) horší řazení

Jízda s Lodgym nepostrádá atributy typické pro vozy starší francouzské (a pochopitelně i rumunské) produkce z období před „losí hysterií“, jejímiž následky podvozky většiny nových aut nepříjemně přitvrdily. Podvozek je naladěn na komfortní notu a jako takovému mu neschází schopnost pohodlně cestovat i po horších venkovských cestách nebo po pražském Žižkově. Sem tam se dovnitř nějaké to žuchnutí a zahučení přenese, tvrdých rázů se ale bát nemusíte. Použitá patnáctipalcová kola se v tomto směru jevila ideálně, v nabídce jsou dokonce i ještě menší „čtrnáctky“. Lodgy na druhou stranu není žádný „dálník“, takže vyšší než zákonné dálniční tempo již začne doprovázet plíživý nástup určité nervozity spojené třeba i s patrnou citlivostí na boční vítr. Ani v zatáčkách si Lodgy dvakrát nelebedí. Míra adheze se na použitém „patnáctkovém“ obutí ztrácí rychleji, než by bylo záhodno, a když si k někdy až děsivým náklonům karoserie přičtete agresivní zásahy stabilizace vypínatelné jen do 40 km/h a naprosto necitlivé řízení, můžete na nějaké dovádění cestou k babičce zapomenout. To nicméně u tohoto vozu v žádném případě nebylo účelem a mnohem spíš ocení typický zákazník jeho vlohy pro komfortní “plavbu“ silnicemi nižších tříd nebo snadné manévrování díky velkému rejdu. Velkou parádu nedělají brzdy, které se při plné zátěži docela rychle unaví a zadní bubny po nějakém tom kilometru ostré jízdy přestávají stíhat. I v tomto bodě ale platí, že jde o extrémní situaci, do které se ukázněný a spořivý vlastník Lodgyho víceméně nemá šanci dostat.

(+) komfortní jízda i na horších cestách

(+) dobrá manévrovatelnost díky velkému rejdu

(-) méně jistoty ve vysokých rychlostech a v zatáčkách

Dacia Lodgy potvrdila pověst auta nabízejícího hodně muziky (resp. hlavně prostoru) za velmi rozumné peníze. Když pomineme bezpohlavní vzhled, je tu rozměrný interiér, který značně pokročil zejména v otázce zpracování a funkčnosti. Sedadla jsou sice z levného kraje a najdete i mraky dalších nedokonalostí, celek je však bytelně smontovaný a navíc – ten kufr! Motor 1.2 tCe naopak za optimální motorizaci nepovažuji. Je sice takřka bezhlučný, typickému zájemci o dacii se ale rozhodně nebude líbit jeho spotřeba, která je hodně daleka tabulkových hodnot. Mnohem spíše bych doporučoval slabší z dieselových jednotek, která jezdí skoro na vzduch, dynamikou přitom nezklame.
Tagy