Honda Jazz 1.4 i-VTEC – klame vzhledem

Adam Špaček - 03. 10. 2011
+ 69
Oblíbená Honda Jazz vstoupila do roku 2011 s faceliftem, pokoří svou konkurenci?

Když se na trhu v roce 2002 objevil první Jazz, málokdo od něj čekal zázraky. O to větší pak bylo překvapení, když se díky svým schopnostem dokázal probojovat na špičku své třídy. I přes svou praktičnost však Jazz nebyl bezchybný a mnoho uživatelů si stěžovalo na příliš tuhý podvozek. Všechny připomínky si Honda vzala k srdci při navrhování druhé generace z roku 2008 a dokázala si tak místo na špici udržet. Lhostejní v Hondě nezůstali ani k současným ekologickým trendům a tak přišel pro modelový rok 2011 facelift společně s hybridní verzí. Nám se do rukou dostalo standardní provedení s benzínovou jednačtyřkou, tak se pojďme podívat, zdali má stále co nabídnout.


Kompaktní a atraktivní


Navenek působí Jazz kompaktním dojmem a tak mi spíše než MPV připomnělo městský hatchback. Design je směsicí oblých tvarů a dynamických linií, které vytváří atraktivní vzhled. Facelift je nejvíce znatelný na přídi vozu, kde byl upraven přední nárazník a mřížka chladiče. Nárazník je nyní tvarovaný ve sportovnějším stylu a navazuje na linie karoserie. Změny mi přijdou vkusné a myslím, že Jazzu jen prospěly. Zdánlivě jen optické úpravy v neposlední řadě také vedly ke snížení odporu vzduchu karoserie a tím i spotřeby paliva. Blatníky vozu jsou sympaticky lehce vystouplé a společně se dvěma liniemi ve dveřích oživují profil vozu. Horní linii efektně kopíruje i umístění jinak poměrně rozměrných klik dveří. Nově jsou také umístěny směrovky ve zpětných zrcátcích. Při pohledu na střechu si pak lze povšimnout, že výrazně klesá až za C sloupkem, což dává tušit prostor nad hlavou cestujících. Záď vozu se přílišných úprav nedočkala. Byl zde upraven nárazník, který lehce imituje difuzor a podobně jako ten přední zabraňuje turbulencím za vozem. Pozměněna byla také grafika zadních světel, jejichž plochu nyní zabírá z větší části červená barva. Modrá metalíza Jazzu slušela a stejně tak i 15“ kola z lehkých slitin (obojí v rámci výbavy). Vzhledově se Jazz Hondě povedl a vytkl bych mu jen trochu fádní záď. Změny čelní masky jsou ovšem povedené a auto díky nim osloví větší spektrum zákazníků, než doposud.

(+) výraznější příď
(+) kompaktní vzhled


David Goliášem


Kdybych měl vybrat jednu věc, která mě na Jazzu zaujala nejvíc, byl by to určitě interiér vozu. Po prvním nastoupení jsem byl překvapen vzdušností a prosvětleností vnitřku vozu. Dalším milým překvapením bylo členité rozvržení palubní desky. Tvarově koresponduje svými oblými tvary se zevnějškem vozu a působí moderním dojmem. Nekoná se zde ale naštěstí divočina ve stylu nového Civicu, která mě příliš neoslovuje. Přístrojový štít je tvořen dvěma stříbrnými tubusy, ve kterých je zapuštěn ukazatel otáček a paliva. Mezi nimi se nachází rychloměr s displejem palubního počítače. Grafika přístrojů kombinuje stříbrné lemování s červeným podsvícením, což koresponduje se zbytkem vozu. Dále se mi líbil středový panel, který je orientovaný na řidiče a je tak snadněji dostupný. Na něm se nachází ovládání rádia s možností přehrávání CD a MP3. Tlačítek je tak akorát a ovládání je snadné, jedinou chybku bych tak viděl ve vachrlatém potvrzovacím tlačítku na otočném kolečku, které zbytečně kazí dojem ze zpracování. Originálně je řešena obsluha automatické klimatizace ve třech kruzích mezi středovým panelem a volantem. V horních dvou jsou umístěna tlačítka na ovládání a ve spodním, chromovaně lemovaném, kruhový displej. U spolujezdce najdeme dvě schránky a navíc ještě prolis vytvářející jakousi poličku na drobnosti. Další praktickou záležitostí jsou kalíšky na krajích palubní desky, které mohou sloužit buď jako držáky nápojů, nebo třeba pro úschovu klíčů. Neméně účelné jsou kapsy ve dveřích, kam lze umístit i 1,5l PET lahev a ještě v nich zbude místo. Na středovém tunelu se pak nachází vanička rozdělená na více částí, jejíž středový díl je vyjímatelný a lze tak vytvořit rozměrnou přihrádku. Je zde umístěný vstup pro rádio, který je ovšem zvláštně řešený. Do portu je zde standardně zapojený prodlužovací kabel s USB portem na konci. Praktické to možná je, na pohled to ovšem působí zvláštně a tak to byla první věc, která putovala do schránky u spolujezdce. Až doposud jsem mlčel o materiálech a dílenském zpracování, není se ale čeho obávat. Použité plasty jsou sice povětšinou tvrdé, ale byly pečlivě vybrány a působí tak hodnotným dojmem. Výtku bych měl ke středovému panelu s přihrádkou, který je vytvořený z jednoho kusu plastu a lze s ním hýbat ze strany na stranu dle libosti. Kromě toho ale zbytek interiéru drží dobře a nikde mi nic nepovrzávalo. A jak se v Jazzu jezdí? Sedadla nabízejí vzhledem k typu vozidla dobrý kompromis mezi bočním vedením a komfortem. Řidičovo sedadlo je výškově bohatě nastavitelné, takže bude vyhovovat jak dlouhánům, tak menším osobám. Dobrý posaz zaručuje i podélně a výškově nastavitelný volant. Ten je tříramenný, má gumový věnec s příjemnou tloušťkou a nachází se na něm ovládání palubního počítače a rádia. Drobnou výtku bych měl hlavici řadicí páky, která imituje golfový míček jak povrchem, tak bohužel i velikostí.
Jestliže jsem byl příjemně potěšený na místě řidiče, pravý šok mě čekal po nastoupení na zadní sedadla. Dveře lze otevřít téměř do pravého úhlu a tak posádku při nastupování ani v nejmenším neomezují. Po usednutí za místo řidiče jsem nevěřil vlastním očím. Před koleny jsem měl totiž ještě několik cm místa a to se mi při mých 192 cm nestává ani u větších vozů. Dostatek prostoru je vzadu díky siluetě střechy i nad hlavou. Jistě, tři dospělí si vzadu vedle sebe pohodlně nesednou, ale ve čtyřech si dovedu představit pohodlné cestování i na delší vzdálenost. Takže místo pro cestující vzadu bychom měli, neutrpěl tím zavazadlový prostor? Ten disponuje v základním rozvržení 337 l (Škoda Fabia 315 l, Citroën C3 Picasso 385 l, Nissan Note 280 l), a to i při přítomnosti dojezdové rezervy pod podlážkou kufru. Skutečné překvapení ale přijde po sklopení zadních sedaček, které se zároveň sníží a vznikne tak zcela rovná, nízko položená podlaha kufru s objemem 883 l. Dle informací Hondy lze pak převážet 3 horská kola bez nutnosti sundání předního kola. Tolika koly jsem bohužel v době testu nedisponoval a tak mi nezbývá, než jim věřit. Takže to už bychom měli prostor pro cestující i zavazadla, nabídne Jazz něco navíc? Odpovědí je variabilita interiéru. Zadní sedadla konstrukce „Magic seats“ totiž umožňují svislé sklopení sedáků k opěradlům. To se hodí při převážení vysokých předmětů, kterým nestačí ani nízká podlaha kufru. Teď si možná říkáte, že tady něco nehraje. Po sklopení sedáků by totiž měla překážet jedna zásadní věc, a to sice palivová nádrž. A v tom právě tkví tajemství prostoru a variability. Inženýrům Hondy se jí chytře podařilo umístit doprostřed vozu, konkrétně pod sedadlo spolujezdce. Obětováním výškového nastavení sedadla tak Jazz získal nad konkurencí hned několik výhod najednou.

(+) hodnotný vzhled interiéru
(+) dobrá ergonomie
(+) variabilita interiéru a prostor na zadních sedadlech
(-) velikost hlavice řadící páky
(-) výlisek středového panelu


Efektivněji s nižší spotřebou


Pod naší kapotou se nacházel benzínový agregát 1.4 i-VTEC disponující objemem 1399 cm3. Jeho maximální výkon činí 73 kW (99 koní) v 6 000 ot./min. a točivý moment vrcholí 127 Nm ve 4 800 otáčkách. Facelift se neomezil pouze na vzhled Jazzu, ale projevil se i na testovaném motoru. Byla vylepšena efektivnost proudění oleje a zároveň snížen odpor mechanických součástí, díky čemuž se podařilo snížit spotřebu a emise. Benzínové motory byly vždycky silnou stránkou Hondy, a jakožto ex-majitel Hondy z devadesátých let jsem byl zvědavý, jak se bude agregát projevovat. Po nastartování se ozývá tichounký chod řadového čtyřválce a vyrážím. Přestože se jedná o maloobjemovou atmosféru, nečiní motoru problém klidná jízda v pásmu okolo 2 000 otáček. Jistě, dynamika je vlažná a pro větší pružnost je třeba pohybovat se nad třemi tisíci. Do zhruba 4 000 ot./min. zůstává motor tichý a kultivovaný, nad touto hranicí pak spíná VTEC a zvukový projev nabývá na síle. Zprvu jsem byl dynamikou spíše zklamaný, ale je třeba přihlédnout k tomu, že se nejedná o motor se sportovní charakteristikou, ale zaměřený spíše na nízkou spotřebu a emise. Do běžného provozu je dynamika dostačující, a byť se pružnost motoru nedá srovnávat s turbomotory, jezdí se s benzínovou atmosférou snadno a příjemně. Špetku genů starších točivých motorů jsem ale nakonec stejně nalezl a tak jsem si často vychutnával jekot malého čtyřválce až do omezovače. Jak bývá u Hondy zvykem, pochvalu zaslouží i pětistupňová převodovka, která má příjemně krátké a přesné dráhy s odpovídajícím odporem. Potvrdila se nakonec i snaha inženýrů o snížení spotřeby a papírovým 6,6 l/100 km v městském provozu jsem se přiblížil svými 6,8 l. Při troše cviku a odříkání je ale výrobcem udávaná hodnota dosažitelná. Reálná se ukázala i kombinovaná spotřeba, kdy jsem se při klidné jízdě dostal pod 6 l/100 km.

(+) kultivovaný chod
(+) rozumná spotřeba
(+) chod převodovky


Komfortně, ale bez spěchání


Největší kritiku sklízela první generace Jazzu za svůj tvrdší podvozek. Zavěšení kol je řešeno vepředu typem McPherson a vzadu tuhou nápravou se zkrutnou tyčí. To samo o sobě napovídá, že nelze čekat žádné zázraky. Dobrou zprávou ovšem je, že se konstruktérům podařilo naladit podvozek tak, že je použitelný i na českých silnicích. Nerovnosti tlumí bez nepříjemných rázů do karoserie a neozývají se ani žádné ošklivé rány. Odpružení je měkčí a občas má tendenci se trochu rozhoupat, nejedná se ale o věc, která by ovladatelnost auta nějak zhoršila. Na úroveň komfortu v interiéru mají jistě vliv 15“ kola s pneumatikami o rozměru 175/65 R15, která mi připadala jako ideální rozměr. Větší kola sice budou vozu slušet ještě více, vzhledem k jízdním vlastnostem bych je ale nedoporučoval. V zatáčkách se Jazz i přes měkčí podvozek příliš nenaklání a zatáčí ochotně i při svižnější jízdě. Jakmile jsem ale začal tlačit na pilu, schopnosti podvozku už nestačily a projevila se nedotáčivost. Tu lze do jisté míry eliminovat ubráním plynu či poťuknutím na brzdu, ale hravou záď jako Civic Type-R Jazz nemá. Když jsem se i tak pokusil o agresivní utažení stopy, zasáhla nekompromisně stabilizace a poslala mě po tečně ven. Jazz zkrátka není hračkou na okresky, a to ani při vypnuté stabilizaci. Řízení patří mezi průměr ve své třídě a elektrický posilovač má nastavený odpovídající odpor. Žádné komunikace od volantu jsem se ale nedočkal. O to lépe na mě působily brzdy. Ty jsou na všech kolech kotoučové, účinnost mají více než dostatečnou a dobře se dávkují.

(+) komfortní podvozek
(+) brzdy
(-) necitlivé řízení


Schopný, ale stojí za to?


Honda Jazz je stále velmi atraktivní balíček plný překvapení. Pod vizáží městského hatchbacku se skrývá plnohodnotné menší MPV. Díky chytrému umístění nádrže a systému zadních sedadel Magic seats navíc nabízí ve své třídě nevídanou variabilitu. Když vezmu v potaz až na několik drobností kvalitní interiér a prostor pro posádku, je pro mě Honda Jazz žhavým kandidátem na rodinný vůz. Ale jak si vede oproti konkurenci cenově? Námi testovaná Honda Jazz 1.4 Comfort stojí 379 000,- Kč, což není málo. Zvláště když vezmeme v potaz ceny konkurentů. Menší Škoda Fabia 1.2 TSI s živějším motorem a podobnou výbavou vyjde na 354 500,-, Nissan Note na 347 400,- Kč a veškerou konkurenci drtící Citroën C3 Picasso s akční slevou na 324 900,-. Honda Jazz je lepší než kdy jindy, ale cenově ho bohužel konkurence pokořila. Záleží tedy jen na tom, zdali vám jeho variabilita, atraktivní vzhled a pověstná spolehlivost stojí za příplatek.

Tagy