Kia Rio 1,25 DCVVT: Horké zboží

Michal Borský - 08. 03. 2012
+ 26
Korejská novinka se chystá zasadit těžký úder nejen Fabii , ale i autům o třídu větším. Jak ostré má drápky?

V letošním roce se už pozornost motoristické veřejnosti soustředí na premiéru pokračovatele průlomového typu Kia Cee’d, my se však dnes ještě vrátíme k neméně sledovanému debutu z roku 2011. Zatímco Cee’d dával už v první generaci jasně najevo, že žádné podcenění není na místě, předchozí vývojový stupeň menšího Ria, byl navzdory svým nesporným kvalitám v očích mnohých zákazníků stále spojován s pověstným korejským stigmatem nedostatečné kvality i charismatu. Nové Rio navzdory svému stejnému názvu od počátku všechny předsudky s nebývalou sebejistotou rozmetává a snaží se nakouknout i o patro výš. Jak se jí to daří jsme vyzkoušeli v provedení se slabším benzínovým motorem 1,25 litru a akční výbavou Edition 1.


Bez aspoň trochu fešného designu nesvedete nic, ani kdybyste se zbláznili. Tak asi nějakou podobnou duchaplnou poučkou se řídili kreativci firmy Kia při návrhu designu nového Ria. Právě mdlý design předchozí generace byl jednou z hlavních příčin, proč byl tento bezesporu kvalitní automobil ponecháván drtivou částí potenciálních zákazníků zcela bez povšimnutí. U nového Ria se sice nesetkáte s odvážným stylingem větších modelů značky, nadčasovou eleganci, fortelný dojem a věrohodnost však vozu nejde upřít. Přesto, že testovaný vůz v hnědé metalíze poněkud hyzdila nelakovaná zpětná zrcátka, černé kliky dveří či klasické "plecháče" se zimními gumami, bylo nasnadě, že v otázce vnější image udělalo Rio přímo mílový krok. Upamatovatelný výraz dodává celému autu přední maska alias asijský tygří nos s několika výraznými otvory. Nadstandardní rozměry auta vyniknou především při bočním pohledu – rozvor auta je jen o 8 mm kratší než v případě Octavie! Méně invence už zbylo na strohou zadní partii s příčně orientovanými koncovými svítilnami a praktickým černým plastem v dolní části nárazníku.


Povedený exteriér bez kvalitního vnitřku by ještě nic neřešil, v případě Ria se však konstruktéři vydali správným směrem. Interiér sice nezastírá svůj lacinější původ reprezentovaný navenek například kompletně plastovými výplněmi dveří , celkové ztvárnění je však nadčasové a především působí velice solidním dojmem. Dalším plusem je například ve srovnání s Fabií značná vzdušnost vnitřního prostoru a to hlavně v příčném směru – i v tomto Rio předčí některá auta o třídu vyšší. Nadmíru se povedla masivní přístrojová deska s velice pohledným a funkčním středovým panelem. Mnohem víc než u korejských aut často používané svislé se mi líbila aplikace decentnějších vodorovných, stejně jako přehledné ovládání obstojně hrajícího rádia nebo originálně pojatá tlačítka pod ním. V našem případě byly ještě o něco níž k nalezení kruhové ovladače topné a chladící soustavy s manuální klimatizací a pod nimi zdířky na USB a iPod, které jsou v sériové výbavě všech modelů. Vtipná je polička na drobnosti vedle rádia, smartphone do ní však zpravidla nevměstnáte. Konzervativní přístrojový štít neplýtvá lacinými efekty a nabízí vedle tradičních ukazatelů (mimo teploty vody) snadno čitelné údaje palubního počítače, který se chvályhodně ovládá přímo z volantu. Potěšující je třeba také oblíbený „trojblik“, což je věc, kterou se nemohou pochlubit někteří japonští konkurenti. Kormidelní kolo nemá v akční verzi dvakrát příjemný potah, je však ideálně velké a padne dobře do ruky. Přední sedačky se ctí zvládají účel, kterému bylo testované Rio předurčeno, tj. dojet pár desítek kilometrů klidnou jízdou na chalupu nebo se lopotit po městě. Na rychlé jezdění chybí výraznější tvarování, delší cestu zase dost možná odnesete bolavými zády. Výhled z auta je naproti tomu velice slušný a potěšila možnost výškového nastavení sedačky ve velkém rozsahu. Zadní místa nabízejí pochopitelně komfortu o něco méně, přesto se i sem vcelku pohodlně usadí dvojice průměrně vzrostlých dospělců. Ti se díky nadprůměrně velkému rozvoru nebudou mlátit bradou do kolen, dostatek místa zbýval trochu překvapivě i nad hlavou. Celý interiér je protkaný řadou více či méně účelných přihrádek a šuplíčků na drobnosti, nejzajímavějším skladovacím místem je ale dozajista zavazadlový prostor. Ten charakterizuje solidních 288 litrů základního objemu, hodně vysoká nakládací hrana a velká hloubka na úkor jiných rozměrů. Variabilita má u Ria své limity, přičemž ten hlavní spočívá ve velkém schodu vzniklém mezi podlahou kufru a zadní částí opěradel vzniklých po jejich sklopení.

(+) nadčasový design přístrojové desky

(+) perfektní zpracování

(+) spousta odkládacích ploch

(-) levnější detaily

Rio je od počátku výroby k mání se dvěma turbodiesely (1.1 a 1.4 CRDi) a se dvěma atmosférickými zážehovými jednotkami. V úvozovkách špičkovou čtrnáctistovku si necháme na někdy příště a budeme se věnovat čtyřválci s nezvyklým objemem 1,25 a proměnným časováním ventilům. Zajímavým už je sám fakt, že nejslabší benzínová motorizace má velmi slušný výkon – 63 kW je pro mnohé evropské automobily v základní verzi hodně vzdálených. Něco podobného nabízí ve svém Swiftu s obdobným objemem Suzuki, jeho motor je ale přeci jen zaměřen více do sportovna s výrazným nárůstem výkonu nad 4.000 otáček. Motor v Riu z konstrukční řady Kappa je mnohem umírněnějším tahounem, spořádanému řidiči však nabízí vstřícnější jízdní charakteristiku. V první řadě je výborně utlumený a téměř do 3.000 otáček nejste rušeni výraznějším pronikáním hluku do kabiny. V nízkých otáčkách nemá motůrek výkonu nazbyt, ale už od 2.000 otáček se rozjíždí s potěšující lehkostí a elánem. Právě oscilování mezi dvěma až čtyřmi tisíci otáček je uživatelsky nejvděčnější a nabízí přijatelnou pružnost při rozumných nákladech. V praxi si s tímto rozmezím vystačíte v rámci českých zákonných limitů na všech komunikacích a o to jde především. Vytáčení nad 4.000 otáček sice přinese jistý výkonnostní efekt, rozhodně ne však takový, aby se člověk této pochybné kratochvíle dopouštěl častěji než dvakrát třikrát za uherský rok. Ne vážně, motor nad touto hranicí začne akorát nepříjemně hučet a spotřeba neodpovídá podávaným výkonům. Skvělý background motoru poskytuje manuální pětistupňová převodovka, která zaslouží absolutorium po všech stránkách: je naprosto přesná, dráhy jsou krátké a řadící páka se v kulise pohybuje bez jakýchkoliv nežádoucích zádrhelů. Vhodně zvolené je rovněž odstupňování, které poskytuje vhodný kompromis mezi dostatečnou dynamikou (kratší první tři stupně) a „rychlejší“ čtyřkou a pětkou. Nepřeplňovaný motor má pozitivní vliv na vyrovnanost spotřeby bez větších ohledů na jízdní styly. V případě Ria tak bylo potěšující, že i dynamičtější jezdění praktikované u nás v redakci nepřehouplo celkový jízdní průměr přes sedm litrů, s lehkou nohou to však jde výrazně úsporněji, což je nejen pro našince velmi potěšující zpráva.

(+) kultivovaný chod motoru

(+) uživatelsky vstřícný charakter

(+) přesné řazení

(-) omezená dynamika


Jízdní vlastnosti hodné sportovního kupé nebo naopak starého citroënu rozhodně nejsou to hlavní, proč by si měl vrtkavý zákazník koupit či nekoupit Kiu Rio. Ve světle silného akcentování praktické stránky věcí spojené s nízkou pořizovací cenou a provozními náklady či velikostí interiéru, bývá tahle neužitková kategorie tak trochu na okraji zájmu. Nutno ovšem říci, že navzdory tomuto rozšířenému náhledu konstruktéři nic výrazněji neošidili a Rio se svými schopnostmi na silnici rozhodně řadí do lepšího průměru. Osobně jsem měl trochu problém jen s hodně vláčným řízením bez jakékoliv zpětné vazby, které si ve vyšších rychlostech nad 100 km/h žádalo časté korekce pro udržení jízdní dráhy v přímém směru. Nelze přitom říct, že by řízení nebylo přesné, posilovač bez proměnného účinku byl však nastaven až příliš servilně. Karta se samozřejmě obrací ve městě, kde možnost manipulovat volantem dvěma prsty přijde nanejvýš vhod a pohyb po přeplněném parkovišti nebo kličkování křivolakými uličkami jsou tak nesmírně snadnou a elegantní záležitostí. Nejen na kočičích hlavách pražského Žižkova bych naopak ocenil o něco komfortněji naladěné pérování a to navzdory obyčejným „patnáctkám“ rozměru 185/65 obutých na našem stroji. Menší nerovnosti ještě Rio jakžtakž polyká, větší výmoly nebo příčné nerovnosti ale už dá pocítit bolestnými rázy do karoserie s patřičným zvukovým doprovodem. Ten se díky bohu netýká dobře lícujícím plastům interiéru, kde jsou jakékoliv pazvuky zcela na indexu. V zatáčce to s Riem čistě po podvozkové stránce není nejhorší, o nějaké zábavě nebo emocích však nemůže být řeč. I s vypnutým ESP (jde to snadno a neomezeně) se malý hatchback nenechá jen tak rozhodit a když nastane její čas, přihlásí se o slovo s velkým avízem dopředu vrozená nedotáčivost. Stopu přitom příliš neutáhnete ani nenadálým ubráním plynu v zatáčce nebo ťuknutím o brzdový pedál. Zadní jednoduchá náprava s příčnou torzní příčkou sice nemá tendenci na nerovnostech významněji odskakovat, není ji však cizí jakési podivné rozkmitání, které auto tak jako tak nepříjemně znervózní. To už se ovšem bavíme o opravdu mezních situacích, které si typický vlastník Ria stěží kdy „vychutná“. Bez připomínek pracovaly standardně dodávané kotoučové brzdy na všech kolech, které při opakovaných pokusech naznačily, že snesou i větší zátěž.

(+) pevná karoserie

(+) nezáludné chování v zatáčkách

(-) tvrdší odpružení

(-) nepřesné řízení

Kia Rio potvrdila, že konkurence má co dělat se zatraceně schopným protivníkem. Auto, které zcela zjevně útočí na hájemství domácí jedničky z Mladé Boleslavi už dávno nevábí zákazníky pouze na lákavou cenovku, ale je naprosto rovnocenným soupeřem jak po stránce výbavy, tak i zpracování a techniky. Otázku, zda koupit či nekoupit, tak při vyrovnanosti s Fabií nakonec asi zhusta rozetnou osobní prefernece, přičemž v případě Ria rozhodně platí - předsudky stranou!

Tagy