Peugeot RCZ 1.6 THP 200: Sportovec tělem i duší

Peugeot nikdy nebyl velkosériovým producentem rychlých aut, mnohem spíše jeho rodinnou mytologii psaly nezdolné sedany se vznětovými motory, které dodnes spolehlivě vrčí třeba v severní Africe. Pár sympatických sportovních počinů tu přesto v minulých dekádách vzniklo – za zaznamenání rozhodně stojí populární „dvěstěpětka“ GTI, ale i krásné Pininfarinovo kupé odvozené od sedanu 406. Nelze opomenout ani epizodní účast motorů Peugeot ve formuli 1 (1994), nezapomenutelné vítězství Ariho Vatanena s 405 T16 na americkém Pikes Peaku (1988) a samozřejmě nemalé úspěchy továrního teamu v Le Mans. Model RCZ se ještě jako studie poprvé objevil ve Franfurtu v roce 2007, jen lehce pozměněná sériová podoba debutovala tamtéž o rok později. Pro letošní rok prošlo tohle čistokrevné kupé postavené na bázi hatchbacku 308 jemnou omlazovací kúrou, jejíž taje jsme se jali prozkoumat v kombinaci s nejsilnějším dodávaným motorem pod kapotou.

V souvislosti s Peugeotem se v uplynulé dekádě vryl do paměti obrázek nabobtnalého hromotluka s vysokou kabinou, trojúhelníkovými okénky za nadsazeným čelním sklem a výrazným černým nosem nad „rozcapeným“ nasávacím otvorem. Musím přiznat, že vyjma krásného žraloka 407 C jsem z téhle vizáže nikdy moc nadšený nebyl. Poměrně nedávno představené modely 508, 208 a nejnověji 308 už jsou z hezčího těsta, RCZ ovšem původně nepostrádalo charakteristické rysy dynastie „velkohubých“. S faceliftem tahle charakteristika vzala za své díky novému přednímu nárazníku s výrazně jemnější optikou. Zapomenuty samozřejmě nemohly být ani „denní LEDky“. Boční silueta s klenutou kabinou sice může připomínat slovutné TT, inspirativních vlivů bylo ale mnohem víc. Předně je tu dvojí vydutí střešního panelu a plynule navazujícího zadního skla. Tahle splývající iluze je fakt dokonalá, protože střecha je lakovaná černě a okno je zas trochu kouřové, takže přechod je téměř neznatelný. Ony dva hrby (jinak také double-buble roof) jsou jasným odkazem na typický stylistický prvek mnoha vozů známé italské karosárny Zagato, pro které je tento tvar charakteristický – původně šlo o vyboulení pro dvě závodnické přilby. Nápadité je otevírání kapoty motoru, která odkrývá i podběhy kol. Další zajímavostí jsou výrazně nabobtnalé zadní blatníky, jejichž nezaměnitelný tvar evokuje reminiscenci na krásný VW Karmann-Ghia z padesátých let. Zadní dojem je vyloženě sportovní a dá pocítit odlesk závoďáku 908 FAP z Le Mans, ale třeba taky Porsche Boxster. Sečteno podtrženo – stále radost pohledět!

Do správného sporťáku se nastupuje podobně jako do Velorexu známého falešného vrchního Vrány, chce to tedy pokrčit se a mírně zaklonit. Okna jsou obligátně bezrámová a nízké těžké dveře zaklapnou s mohutným žuchnutím. Celokožené čalounění u testovaného auta vyhlíželo lákavě a zejména přední sedadla po estetické stránce nemají chybu. Bohužel není všechno zlato, co se třpytí. S broušením temene hlavy o strop jsem se svými 187 cm počítal a také pohodlnou polohu za volantem jsem hledal déle, než by se mi líbilo. Nepotěší ani omezené rozměry sedáku, pro pás se zas člověk musí natáhnout hodně dozadu. Lépe než dopředu je z RCZ kupodivu vidět dozadu, a to nejen díky přebujelým vnějším zrcátkům. Pokud jste spolujezdcem, je samostatnou kapitolou výhled k nebi skrze obloučky zadního okna – už dlouho jsem v autě nezažil něco tolik esteticky povznášejícího jako pohled na dešťové kapky roztodivně se vlnící v divokých větrných vírech na těchto skleněných vlnkách. Na velké budíky s vydařenou grafikou musíte bohužel hledět skrz nadměrně velký volant, který vám při sklopení do nejnižší polohy spolehlivě zakryje výhled na horní sféry ciferníků. Zbytek přístrojovky původem z modelu 308 je stále docela podařeným dílkem, za který by se nemusela stydět ani dražší auta. Poměrně věrohodně vyhlíží celokožený potah s fajnovými švy, vyhovovala mi také možnost zasunutí displeje multimediálního systému do palubky. V praxi to znamená, že když nechcete, nemusíte si dojem z pěkného interiéru sporťáku kazit žádnou „televizí“ zářící do tmy jako je tomu u jiných peugeotů. Použitá navigace má, stejně jako její ovládání a displej palubního „kompjůtru“ svoje roky a zejména komplikované nastavování z modulu rádia už je dnes dále než za zenitem. Kupátko je otypováno jako 2+2, takže rutinéři už vědí, že ta druhá dvojka znamená dvě pravoúhlá „opěradla“ s útlou podestou. Od sportovního kupé nikdo nečeká žádné stěhovací výkony, dravá „pežotka“ však nabízí překvapivě hodně místa v kufru. Je sice hodně mělký, ale na délku se do něho leccos vejde a základní objem 321 litrů hravě pokryje přepravní nároky dvoučlenné posádky.

(+) nestárnoucí design přístrojové desky
(+) překvapivě velký kufr
(-) zastaralá multimédia
(-) obtížnější hledání polohy za volantem

RCZ je i nadále k mání buď s dvoulitrovým „hádéíčkem“, vyladěným v tomto případě na 120 kW, nebo jednou ze dvou přeplňovaných jedna šestek THP (115 a 147 kW). My jsme sáhli po nejsilnější možné motorizaci a nebyli jsme zklamáni, ale ani překvapeni. Nebudeme se nyní rozptylovat šířícími se fámami o praskajících rozvodových řetězech agregátů THP a pohroužíme se do výkonnostní stránky věci. Předně musím vyjádřit svoje přesvědčení, že tento uživatelsky bezesporu vynikající motor se svým až příliš vzorňáckým charakterem pod kapotu ostrého „kupé“ tak úplně nehodí. Proč? Je sice pěkné, že šestnáctistovka „bere“ v podstatě z jakýchkoliv otáček a že vás dokonce ani nesní svým nezřízeným apetitem, kamsi se ale vytratil nepoddajný sportovní duch, který by měl být podobným modelům vlastní. Pěkně nakřáplý zvuk vychází jen z naladěného výfukového potrubí (samotný motor zní asi jako šicí stroj) a výkonová špička, ač je výkonu kdykoliv dostatek, jaksi chybí. K tomu všemu se dostavuje lehce demotivující pocit, že jet s tímto autem rychle je až nesnesitelně snadné – stačí jen polechtat pedál plynu a nonšalantní kupé se se zanedbatelnou prodlevou vrhne vpřed. Dobře táhne od 1 500, skvěle mu to jde mezi 3 – 5 000 otáčkami, dál už to takový význam nemá, jakkoliv si jednotka udržuje patřičný zátah až k pomezí červeného pole. Z velikého točivého momentu profituje na sporťák poměrně dlouhé zpřevodování, kdy třeba druhý rychlostní stupeň můžete využívat od 0 do 100 km/h. Vyloženě ekonomickými jsou pak pětka a šestka, která ve 130 km/h točí pouhých 2 700 ot./min. Jaký to rozdíl třeba oproti starému surovému Cliu RS se stejným výkonem, ale atmosférickým motorem, které ve stejném tempu na stejnou rychlost zuří okolo 4 200 otáček! Řazení není v RCZ oproti dřívějším zvyklostem v PSA nejhorší, jistá přetrvávající „gumovost“ a vůle páky však na piedestal ani náhodou nedosahují – kdysi dávno testované RCZ s HDi řadilo příjemněji. Již zmiňovanou spotřebu lze udržet v poměrně rozumných mezích i s ohledem na to, že u přeplňovaných malých agregátů bývají její hodnoty dosti vrtkavé. S dvousetkoňovým 1.6 THP při běžném jezdění bez většího vytáčení vystačíte s osmi litry na sto, dynamické zacházení nicméně průměr snadno vyžene vysoko nad 10.

(+) pružnost a výkon motoru za všech okolností
(+) solidní spotřeba
(-) méně zábavný charakter
(-) ne úplně plavné řazení

Od podvozku vycházejícího ze standardu starého modelu 308 jsem dopředu žádnou velkou hitparádu neočekával, vědom si jeho ne vždy oslnivých výkonů u výchozího hatchbacku. Co byste taky chtěli po klasické kombinaci předního zavěšení McPherson a zadní příčky se zkrutným stabilizátorem. Přesto jsou auta, která z této relativně primitivní konfigurace dokážou vydolovat překvapivě kvalitní silniční dovednosti a Peugeot RCZ je jedním z nich. Na první pohled je patrná nižší světlá výška a jen co vymetete první propadlý kanál, nebudete pochybovat ani o patřičném přitvrzení. RCZ vám totiž dává sebemenší hrbolky na silnici pěkně sežrat a jízda na devatenáctipalcových kolech tak může být jakákoliv, jen ne moc pohodlná. Tendence k odskakování v zatáčkách jsem na druhou stranu ani na rozbitém povrchu ve větší míře nezaznamenal. Na suché hladké silnici však sedí kupátko jako přišité a vrozené nedotáčivé tendence začíná projevovat až při poněkud zvrhlejším zacházení. Nejednou jsem se naopak dostal do situace, kdy se první ze zatáčky vydala zadní partie stroje – typicky na mokru, kde přetáčení citelně převážilo nad opačnou charakteristikou. 200 koní je tak akorát, kolik snese přední osa přenést bez problémů na vozovku bez pomoci něčeho na způsob uzávěry diferenciálu a u RCZ se proto problémy s trakcí dostavovaly takřka výhradně na vlhké silnici. ESP jde oproti francouzským zvyklostem bez omezení a snadno vypnout, dokonce na vás ani nezývá žádná obrovská kontrolka. Stabilizace se každopádně drží zpátky, i když je zapnutá a vyjma drobných korekcí prokluzů za sucha její účinek skoro nepocítíte. Jak jsme se měli možnost přesvědčit, je naopak velmi přičinlivá v deštivém počasí, kdy drží opratě pěkně zkrátka a s RCZ se tak nevymázne ani vyložený amatér. Tohle auto se totiž řídí až nezdravě snadno. Strmým a docela lehkým řízením ho nasměrujete tam, kam právě potřebujete, kola poslušně zatočí a aniž by vás zatěžovala nějakou zpětnou vazbou, elektronika za vás vyřeší veškeré reálné i domnělé potíže s nedostatkem adheze. Naprosto nezáludně fungují také brzdy, které se dobře dávkují a jsou schopny opakovaně brzdit do aleluja. Za takových podmínek by bylo vyloženě trapné, kdyby se RCZ neumělo způsobně chovat při jízdě vysokou rychlostí přímým směrem. Mám pocit, že tahle disciplína jde poslední dobou výrobcům rychlých aut vůbec nejlépe. Také kupátko od Peugeota dokáže nenápadně nabrat pořádně velké tempo, aniž by na to pilota výrazněji upozornilo. Zajímavostí je přítlačné křidélko na zádi, které se automaticky vysouvá ve dvou polohách dle aktuální rychlosti (v 85 a 155 km/h), lze s ním manipulovat i manuálně tlačítkem. Na kolik je tohle řešení v praxi efektivní, nevím, efektní je ale určitě.

(+) ovládání na suchém povrchu
(+) snadné dosahování vysokých jízdních průměrů
(-) omezený komfort odpružení
(-) necitlivé řízení

S modelem RCZ Peugeot vstoupil na tenký led, který se pod odvážlivci snadno proboří, jak ale ukázalo týdenní seznámení s omlazenou verzí, nedá kůži lacino. Mnozí pošetilí milovníci krásna by si jej koupili už jen pro jeho mimořádně povedený vzhled, technika ale nezůstává o moc pozadu. Jakkoliv se RCZ zvenku tváří jako ryzí sporťák, nabízí překvapivě velký zavazadlový prostor, který za určitých okolností umožňuje tohoto dravce napasovat do kategorie vozů gran turismo, jakkoliv pohodlím zrovna neplýtvá. Na konzervativním germanizovaném trhu v české kotlině to přese všechno na nějaké prodejní rekordy nevidím.