TEST+VIDEO: Mini Cooper Cabrio - bez střechy ještě víc sexy

Sluníčko, styl, pohoda, vítr v uších, dynamika. Tak by se daly shrnout pocity, které člověk při jízdě s tímto vozem zažívá. Brouček, beruška, sexy kulička, buldok na kolech - to jsou zase charakteristiky vozu, který nám dělal společnost při redakčním testu.

Mini Cooper Cabrio, britsko-německá retrospektiva ve veskrze moderním hávu, se veřejnosti představila na autosalónu v Ženevě v roce 2004. Tentýž rok v Paříži pak přibyla ještě špičková verze S.

Ještě než se pustíme do popisu automobilu, musíme předeslat, že tentokrát se bude jednat o mnohem emotivnější hodnocení než jindy. Ono totiž recenzovat Mini zcela objektivně ani nejde - vůz si buď zamilujete, nebo k němu pojmete vztah zcela opačný, bez citů se však k tomuto prckovi přistupovat nedá. Mini loni prošlo decentním faceliftem, jenž se dotknul přední masky, nárazníků, světlometů i zadních sdružených svítilen a projevil se jinými sedačkami nebo třeba menším sportovním volantem z verze S (právě ten byl v testovaném vozu za příplatek).

Kabriolet se na rozdíl od hatchbacku nedodává se vznětovým motorem, k mání jsou tak tři verze: One Cabrio s motorem o výkonu 66 kW (90 k), testovaná Cooper Cabrio o výkonu 85 kW (115 k) a přeplňovaný Cooper S Cabrio, jenž nabízí 125 kW (170 k). Všechny tři varianty pohání čtyřválcový zážehový motor o objemu 1,6 litru.

První, co na vozu zaujme, je jeho neskrývaný sexappeal. Už hatchback je vyloženě přitažlivé auto, když dáte pryč střechu, je ještě hezčí. A jako málokterý kabriolet či roadster vypadá Mini pohledně i s nataženou střechou. Ta totiž příliš nezměnila boční siluetu, jenom zadní část je výrazně rozměrnější.

Mohutné dveře se otevírají velmi doširoka, takže přístup dovnitř je pohodlný. Když vezmete za kliku, okno ve dveřích se o pár milimetrů zasune, stejně tak po zabouchnutí vyjede do „těsnící“ polohy.

Až po přední sloupky je vůz shodný s hatchbackem. Právě sloupky čelního okna jsou o něco širší a přirozeně o hodně tužší. Dále navazuje sklopná střecha, která je vyrobena z tvrdé látky a zákazník ji může dostat v několika barevných modifikacích.

Střecha se ovládá dvojicí tlačítek nad vnitřním zpětným zrcátkem: dvě ovládají střechu, dvě zadní boční okna. Až do rychlosti 120 km/h lze otevřít přední část střechy, vytvoří se tak jakési střešní okno. Pro celkové složení střechy je už třeba zastavit. Podržíte tlačítko a celá konstrukce se během patnácti vteřin složí za zadní sedadla. Neskryje se tedy do zavazadelníku, jako u některých automobilů, ale zůstává všem na očích. Nutno dodat, že nikoli k estetické škodě.

Při sklápění střechy automaticky zajedou dolů také všechna čtyři boční okna. Při natahování je postup zcela opačný. A velmi zajímavý - při tomto manévru jsme vždy budili pozornost a tuto „Mini-show“ si okolo stojící čumilové nenechali ujít. Časté pak byly dotazy na auto a hlavně jeho cenu.

Jedinou závažnější zápornou charakteristikou zůstává větší kroucení karosérie, které je při absenci střechy přirozené a také citelné. Ne že by nějak vážněji při provozu vadilo, pokud za auto ale pořádně „vezmete“, ucítíte chybějící torzní tuhost. Faktem na druhou stranu zůstává, že v této disciplíně Mini dopadá mnohem lépe než někteří konkurenti i vozy daleko „vymakanější“.

Velkým plus je systém EasyLoad. Víko zavazadlového prostoru se sklápí směrem dolů (je možné na něj umístit až 80kilovou zátěž). Odkryje se překvapivě dobře přístupný a velký kufr. Zmiňovaný systém umožňuje trochu zvednout složenou střechu a výrazně tak ulehčit nakládání a vykládání zavazadel. Je-li třeba, lze sklopit i zadní sedadla a ze základních 120 litrů se dostat až na velkorysých 605 litrů prostoru.

+ nezaměnitelný design

+ prostornost vzhledem k velikosti

- široké A-sloupky

- větší kroucení

Interiér

Otevíráme rozměrné dveře a usedáme za volant. Pokud pro nás byl vnější vzhled vozu bez kompromisů, u interiéru se v nás bily dvě strany mince: nádherný design versus praktičnost a zpracování.

Vnitřek vozu je totiž neskutečně originální, jiný takový stěží najdete. Obrovský rychloměr uprostřed, středová konzola s páčkami mezi malými ochrannými obloučky jako v letadle, řadicí páka jako tykadlo s bambulí na konci, svižné linky lišt ve dveřích.

Na druhou stranu na to, že se vlastně jedná o BMW, trochu pokulhává zpracování a hlavně příliš štědrá dávka plastů. Navíc šedivých - a za příplatek. Takto luxusní, byť mrňavé auto by si zasloužilo víc pozornosti - třeba horní část palubní desky z měkčeného plastu je přímo ukázková.

Interiér kabrioletu se samozřejmě neliší od verze se střechou, jeho popis by tedy byl nošením dřeva v les. Vše zůstává tak, jak to známe: otáčkoměr pod volantem (ještě že obsahuje i displej palubního počítače s rychloměrem), velký centrální rychloměr, šedivé plastové páčky pod volantem. Dominantním tvarem je kruh. Chromované rámečky úroveň zvedají.

Odhlédneme-li od drobné kritiky, je hlavním pocitem uvnitř - na předních sedadlech - prostor. Kabina je překvapivě velká, čelní sklo je téměř svislé a posunuté hodně dopředu, což vytváří dojem prostoru. Sportovní sedačky, mnohem pohodlnější než u běžné verze, pojmou i dvoumetrového člověka a poskytnou mu slušnou oporu. Lidé vpředu se cítí jako v mnohem větším vozu.

Jinak je tomu samozřejmě vzadu, dvojice sedadel je spíš nouzová, nicméně dva dospělí se tam (s jistými kompromisy ohledně místa předních pasažérů) vejdou také. Pokud dva cestující mohou s klidem vyrazit na hodně dlouhou cestu, ve čtyřech už je to daleko problematičtější.

Vynikající je kůží obšitý volant, jehož tlustý věnec a malý průměr k sportovním ambicím auta skvěle padnou. Na dvou z jeho tří ramen najdeme ovládání audia a tempomatu, bohužel poměrně titěrnými tlačítky.

Za zmínku ještě stojí výborně hrající rádio - ani v dálničních rychlostech bez střechy není nutné vzdát se poslechu hudby.

+ prostorný interiér

+ pohodlná přední sedadla

+ výkonná audiosoustava

- prostor na zadních sedadlech

- malá tlačítka a ovladače

Motor

Pod kapotou testovaného Mini bil zážehový čtyřválec o objemu 1,6 litru, jenž poskytoval nejvyšší výkon 85 kW (115 koní) při 6000 otáčkách za minutu. Jeho nejvyšší točivý moment byl 150 N.m při 4500 otáčkách. Žádný dravec to není, ale s 1250 kilogramů lehkým autem cvičí víc než vehementně.

Motor se velmi ochotně vytáčí a jeho reakce na sešlápnutí plynového pedálu jsou bezprostřední. S manuální převodovkou zrychlí na 100 km/h za 9,8 vteřiny, nejvyšší rychlost je 193 km/h. Daleko důležitější je ale pružnost pohonné jednotky, která z auta dělá fantasticky agilní „hračku“.

Příjemný je i zvuk motoru, který při stažené střeše samozřejmě slyší všichni uvnitř, nejen okolí. Z burácivého dunění jde až někdy strach, jako by auto jelo mnohem rychleji, než tomu ve skutečnosti je. Sytý zvuk je příjemným doplňkem sportovního naturelu Mini - a stačí vytáhnout boční okna a pustit nahlas rádio a o motoru rázem nevíte.

Výrobce udává spotřebu pro město 10,1 litru na sto kilometrů, mimo město 5,7 litru a kombinovaně pak 7,3 litru. Jde o hodnoty teoretické, nebo pro toho, kdo nešlape na plyn a s vozem se plouží silnicemi. Jde to také, vůz neprotestuje při jízdě šedesátikilometrovou rychlostí na pětku - ale kdo by to dělal? S Mini Cooperem (a což teprve s verzí Cooper S!) se prostě nedá jezdit mírně. Jak už bylo řečeno, nejde o absolutní rychlost, ale o zrychlení a pružnost motoru.

No a to si pohonná jednotka nechá zaplatit. Nám se papírových hodnot v průběhu testu docílit nepodařilo a to jsme se rozhodně nechovali jako piráti silnic a jezdili podle pravidel. Ve městě jsme jezdili se spotřebou kolem 11,5 litru, kombinovaně pak za 8,5 litru.

+ pružnost, zrychlení

+ rychlá reakce na plynový pedál

- spotřeba

Výstižné přirovnání, které se nám po celou dobu honilo hlavou, je motokára se skládací střechou. V rozích umístěná kola a téměř nulové převisy karosérie, nízko položené těžiště, rychle reagující řízení a popisovaná agilita motoru dělají z Mini zdroj radosti. Jak byl řečeno: nelze jezdit při zemi. Vůz si sám říká o rozlet, stačí podřadit o jeden či dva stupně, šlápnout na plyn a vůz vyrazí kupředu. Přitom velmi jistě sedí na silnici.

Přísně neutrální chování vozu dává pocit dokonalé vlády nad vozem, Mini se vrhá do zatáček a běžný řidič v podstatě nemá šanci ho při normálním provozu dostat na hranice možností. Včas se přihlásí přicházející nedotáčivý smyk, jenž je velmi lehce korigovatelný. I v rychlostech dalece převyšujících povolené dálniční hodnoty je auto překvapivě stabilní. Potěšením pro nás byl relativně malý aerodynamický hluk, jeho největším zdrojem byla zrcátka - a samozřejmě stažená střecha.

Pokud spolu s ní stáhneme i všechna čtyři boční okna, lze s přijatelnou pohodou jezdit tak do 80 km/h, ale i při delších cestách na okreskách je lepší okna vytáhnout. Dobrou práci zastává větrná clona, bez ní se vzduch v autě opravdu nepříjemně točí. Clonu lze složit a uskladnit v kufru - lze ji použít jenom při polovičním obsazení, pokud chcete vozit i cestující vzadu, musí pryč.

S vytaženými bočními okny a větrnou clonou lze bez problémů jezdit velmi rychle a přitom si užívat poslechu hudby. Limitem pak je pouze otužilost posádky.

Jedinou výtku směřujeme na adresu řadicí páky - zde vítězí design nad funkčností. Páka je velmi pěkně udělaná a její masivní hlavice dobře padne do ruky, mrzely nás ale příliš dlouhé dráhy a i jistá „rozevlátost“ celé kulisy. Řazení je jinak přesné, kdyby středový tunel byl trochu výš a páka kratší... ale to bychom už nadřazovali sportovno nad estetičnem.

Přes pár drobných výhrad k provedení interiéru nelze než pochválit. Mini Cooper Cabrio je prostě nádherná letní hračka, která rozdává radost svým vzezřením i výkony. Nutno mít na paměti, že jde o BMW, a tak jsou náklady nemalé. Vůz stojí v základu 645 000 korun, námi testovaný kus byl navíc vybaven multifunkčním sportovním koženým volantem, koly z lehkých slitin, chromovanými doplňky v interiéru a exteriéru, větrným deflektorem, velurovými koberečky, stříbrně lakovaným interiérem (černá by těm plastům možná slušela víc), výškově stavitelnými sportovními sedačkami vpředu, xenonovými světlomety, mlhovkami, klimatizací, palubním počítačem, rádiem s CD přehrávačem, koženým čalouněním a metalickou barvou. Tolik prostý výčet příplatků - pro ukázku za co všechno se připlácí. A kolik? Cena testovaného provedení se vyšplhala na 845 600 korun. A to už skutečně není žádná lidovka.

Naopak, je to auto s velikánskou dávkou stylu, sexappealu, které přitahuje pohledy a rozdává radost. Umí potěšit a jaksepatří povozit. Platí se i spotřebou, ale kdo jednou usedne do jeho nitra a propadne kouzlu jízdy s ním - navíc s větrem ve vlasech - na nějaký ten litr nehledí. A těch několik chyb v interiéru mu milerád odpustí.