Když sedím na místě spolujezdce, řidič je ze mě na prášky, říká Barbora Strýcová

Vítězka ženské čtyřhry ve Wimbledonu 2019 a bronzová olympijská medailistka z Ria patřila mnoho let k české tenisové špičce. Nyní má za sebou už téměř rok v roli matky a ke sportu odbíhá pouze rekreačně. 

Jak si vybíráte auto? Co je pro vás obzvlášť důležité?

Pro mě je nejdůležitější, abych se cítila dobře. Asi jsem divná, ale nejradši mám sedačky z takového toho kobercovitého materiálu. Je to tak už odmalinka, protože když jsme jezdili z turnajů nebo z tréninků pozdě večer, měla jsem v nich pocit útulna. Samozřejmě mě zajímá i design, mám ráda krásná auta. Koukám také na to, jakou má auto spotřebu a výkon, ale na prvních dvou místech je určitě komfort a design.

Jste ambasadorkou značky Toyota. Jakým autem právě teď jezdíte? 

Momentálně jezdím Toyotou RAV4. Toyoty jsme měli v rodině ještě dřív, než začala naše spolupráce, například táta má Hiluxe. Jsou to spolehlivá auta.  Osobně mám ráda SUV. Se svojí Ravkou jsem na sto procent spokojená a nic bych na ní neměnila. Je úžasná a už mě dovezla na spoustu míst. 

Baví vás řízení, nebo je to spíš povinnost?

Řídím ráda, ale nejraději jezdím sama. Když už někoho vezu, tak jsem pokaždé trošku nervózní, jestli mu bude můj styl jízdy vyhovovat. Co je pro mě ale utrpení, je jezdit jako spolujezdec. V podstatě celou dobu řídím taky. Prošlapávám podlahu a dávám pozor, jako kdybych byla za volantem já sama. 

Jak často jezdíte? Umíte si představit život bez auta?

Jezdím každý den, často jezdím k rodičům do Plzně a obecně křížem krážem přes republiku i mimo ni. Život bez auta si opravdu představit neumím. Auto je moje součást a znamená pro mě určitou svobodu. 

K čemu auto potřebujete nejvíc? 

Než se mi narodil syn, jezdila jsem několikrát denně za prací. Tréninky, turnaje, fyzioterapie… I po Evropě jsem jezdila nejradši autem. Nemusíte řešit letenky, kila u zavazadel, přizpůsobovat se. Naházíte si všechno do auta a vyrazíte, kdy chcete vy. Teď jezdím hlavně po aktivitách se synem.

Používáte v autě moderní technologie a asistenty? Bez kterých byste se neobešla?

Nejsem úplně technický typ, ale snažím se využívat všechno, co mi nabízí Carplay, hlavně Mapy, Spotify a podobně. Myslím, že už jsme docela parťáci. 

Od kdy máte řidičský průkaz? Začala jste jezdit, hned jak jste ho získala?

Od osmnácti. Chtěla jsem si udělat řidičák hned, jak to bylo možné. Nejdřív jsem jezdila s rodiči kolem chaty na polních cestách a podobně. Když jsem řídila oficiálně úplně poprvé, tak to byly hrozné nervy, ale jakmile se člověk vyjezdí, je to prostě super. 

Jak se hodnotíte jako řidička? 

Já se hodnotím jako super řidička. (smích) Jsem temperamentní, jezdím svižně. A jestli se za volantem rozčiluji? Ano, někdy mě situace na silnici dovádí k šílenství. Každopádně se však snažím jezdit předpisově. 

Je pro vás řízení stres, nebo spíš relax?

Jak kdy. Když se mnou jede v autě syn, třeba zrovna pláče a já vím, že před sebou máme ještě hodinu cesty, tak je to velký stres. Pokud spinká nebo jedu nějakou delší cestu, je to relax. Pustím si podcast nebo si jen tak v tichu přemýšlím.

Mluvíte druhým do řízení, když sedíte na sedačce spolujezdce?

Jak jsem říkala, jsem hrozný spolujezdec. Kecám lidem do řízení, což je špatně. Řidič je ze mě většinou na prášky. Když jedeme s přítelem, tak ho neustále na něco upozorňuji, což se mu logicky moc nelíbí. Pozor, jede auto zprava, oranžová a tak dále. (smích) 

Jaké bylo vaše první auto a jak na něj vzpomínáte?

Moje první auto byl Opel Astra a vzpomínám na něj ráda. Měla jsem ho hrozně dlouho, zapůjčili mi ho ze svazu a bylo fajn. Mělo ty kobercové potahy, takže to byl pro mě takový pojízdný domeček. 

Kolik aut jste zatím vystřídala? Oslovilo vás některé z nich více než jiná?

Nejvýjimečnější byl v tomhle směru asi Range Rover Evoque, toho jsem si koupila jako první vlastní auto. Našetřila jsem si na něj a byla jsem strašně pyšná, když jsem si pro něj jela. Problém byl, že tohle auto mělo strašně malinký kufr a nic se mi tam nevešlo. V tomhle případě jsem dala na design a opomněla praktičnost.

Co vás na českých silnicích a řidičích dokáže nejvíc naštvat?

Nemám ráda blikače na dálnici, to mě dovádí k šílenství. A to rozhodně nejedu v levém pruhu osmdesátkou. Nebo když stojím na semaforu, vyjedu na zelenou o sekundu později a někdo už na mě naštvaně troubí. 

Zažila jste na silnici nějakou nepříjemnou situaci? Bourala jste?

Musím to zaklepat. Pár ťukanců proběhlo, ale velkou bouračku jsem zatím nezažila a doufám, že ani nezažiju. Moji rodiče měli aquaplaning - auto bylo úplně zrušené, jim se naštěstí nic nestalo. 

Napadne vás naopak něco pozitivního, co jste za volantem zažila?

Když jsme byly v Itálii se sestrou a mojí nejlepší kamarádkou, půjčily jsme si auto. Stály jsme v takovém mini kopečku, řekněme spíš nakloněné rovině. Parkovaly jsme mezi auty, hodně natěsno a ani jedna z nás nebyla schopná z toho místa vyjet. Byl to manuál a my jsme se bály, že když pustíme spojku, tak poskočíme dopředu. Už jsme si říkaly, že se odtud nikdy nedostaneme. Nakonec šel kolem nějaký pán, my mu rukama-nohama sdělily, že nemůžeme vyjet, a on nás vysvobodil.  

Platíte pokuty? Co je váš největší hřích?

Já platím hodně pokut a z velké většiny je to za špatné parkování. Na to jsem expert. Musím se zlepšit. 

Kdybyste si mohla vybavit garáž svých snů, co všechno by v ní parkovalo?

V mé vysněné garáži by určitě parkovala Toyota Land Cruiser a Highlander, staré Porsche 911, Aston Martin, Ford Bronco, Harley Davidson a ještě nějaký obytný van. Jsem celkem náročná. (smích)