Třeba i Chevrolet Camaro... Designérka Sue Vanderbilt v mužském světě aut uspěla

Ryze ženský designérský tým v Americe 50. let, navíc v tak chlapském odvětví, jako je výroba automobilů? Na první poslech to zní téměř nemožně. Přesto takový tým existoval, a dokonce ne v nějaké mladé progresivní firmičce, nýbrž v toho času největší automobilce světa General Motors. 

Nedlouho po druhé světové válce si šéf designu GM Harley J. Earl všiml, že slovo manželek, matek, milenek i dcer má v autosalonech stále větší váhu a rozhodl se podchytit novou kupní sílu hned v zárodku. Už ve čtyřicátých letech příležitostně najímal ženy, aby se účastnily dílčích projektů, a staral se i o jejich zaměstnanecká práva. Přestože pohledné a usměvavé slečny na propagačních materiálech sloužily především jako skvělý marketing, Earl v jejich schopnosti skutečně věřil. „Kvalifikované automobilové designérky mají dnes doslova neomezené možnosti!” hlásal přesvědčeně. „Dle mého názoru je otázkou tří čtyř let, než budou ženy navrhovat celá auta.” 

Dvaadvacetiletou Suzanne s čerstvým diplomem z průmyslového designu na Pratt Institute v New Yorku vytáhli lovci talentů z GM rovnou ze školy. Pracovala nejprve na juniorské pozici pro značku Chevrolet, později jako plnohodnotná designérka pro Cadillac. Když v roce 1955 Earl založil desetičlenný tým sestavený výhradně z žen, byla jednou z jeho předních členek. Tak vznikla slavná designérská skupina, dodneška známá pod názvem Damsels of Design.

Přestože Suzanne na škole nezískala vzdělání, které by se týkalo konkrétně automobilového designu, rychle se učila a pomáhal jí i technický talent, který projevovala už od dětství. „Milovala jsem všechno mechanické,” vzpomínala v rozhovoru, který s ní natočil archivář David Crippen roku 1985 pro projekt Automotive Design Oral History. „Jenže kurzy pro automechaniky byly pro děvčata samozřejmě nepřístupné. A tak jsem rozebírala hodinky, hračky, budíky, všechno, co drželo pohromadě šroubky a matkami.” Srovnat krok s mužskými kolegy v General Motors pro ni v prvních měsících nebylo snadné, tvrdou dřinou však chybějící zkušenosti dohnala. Netrvalo dlouho a dostala dokonce možnost stát se součástí Advanced Research Studia, kde se rodily nápady pro vzdálenou budoucnost automobilového designu. Zde se účastnila například práce na futuristickém konceptu Firebird III nebo na experimentálním dálničním systému nazvaném Autoline. 

V roce 1958 Harley Earl uspořádal speciální výstavu Feminine Auto Show, věnovanou autům navrženým ženami. Sue Vanderbilt a její kolegyně mohly veřejnosti konečně ukázat, že se v práci nevěnují jen líbivým dekoracím, ale skutečně funkčním interiérovým prvkům, jako jsou třeba dětské pojistky ve dveřích, osvětlená zrcátka nebo úložné prostory. Úspěšná výstava byla bohužel zároveň labutí písní týmu Damsels of Design. Ve stejném roce se Earl odebral do penze a na jeho místo nastoupil Bill Mitchell, jehož názor na přínos žen automobilovému průmyslu se s Earlovým nepotkával ani trochu. Bez podpory šéfa ženy postupně odcházely, až z celého týmu zůstaly v General Motors jen dvě členky, z toho pouze jedna v oddělení automobilového designu. Byla to Sue Vanderbilt. 

Když později uvažovala, co jí pomohlo setrvat v soutěživém mužském prostředí, byly to nejspíš už zkušenosti z dětství. “Naštěstí, nebo naneštěstí jsem si hrála hlavně ve skupině chlapců, protože u nás v sousedství bydlela pouze jedna dívka. Velice rychle jsem se tak naučila pravidla skupinového rozhodování. A protože jsem hrála baseball, fotbal a tak dále, zjistila jsem, jak vypadá hromadné úsilí potřebné k vítězství.”

V roce 1960 získala pozici senior designéra v Advanced Interior Design Studiu a dále pracovala na bezpečnostních technologiích v Research Studiu, kde si nechala patentovat dva vynálezy - nafukovací bederní podporu integrovanou v sedačce a zasunovací tlačítko, které v případě nárazu snižovalo riziko zranění. Ve vzpomínkách přiznala, že spolupráce s kolegy občas připomínala chůzi po horkém kamení a že se nikdy nezbavila nálepky “ženská designérka”, přestože už se nevěnovala speciálním ženským projektům jako v padesátých letech, přesto se jí v práci dařilo. 

Narazila, až když začala pomýšlet na naplnění Earlových slov a pokukovat po designu exteriéru. V roce 1963 si vzala dva roky neplaceného volna, aby se dovzdělala v oboru práce s kovy. Po návratu s novým titulem na ni však v General Motors čekalo zklamání - dostala nižší pozici, než z jaké před dvěma lety odcházela. “Nejednou jsem pracovala pro lidi, kteří předtím pracovali pro mě. Trvalo čtyři roky, než jsem se vypracovala zpátky na své místo.” Ukázalo se, že interiérový design hraje oproti exteriérovému stále druhé housle a vrcholná disciplína zůstává pro ženu nepřístupná. Na revoluci takových rozměrů ještě nebyl automobilový průmysl připraven.

Suzanne neustávala v práci. Nikdy jí ani na mysl nepřišlo, aby si stěžovala na genderovou nerovnost. Svět byl, jaký byl. V roce 1972 se Suzanne stala šéfdesignérkou interiérového studia Chevrolet a pracovala zejména na menších modelech jako Nova, Camaro nebo Chevette. Malá auta patřila k jejím oblíbeným. “Velká auta jako Monte Carlo, Biscayne nebo Bel Air mi vždycky připadala všechna stejná, malá jsou mnohem zajímavější. A pak ta sportovní, samozřejmě.” Suzanninou celoživotní láskou byl Chevrolet Corvette.

Bohužel, v roce 1973 byla Suzanne diagnostikována rakovina, podstoupila operaci a kvůli následné chemoterapii musela své pracovní nasazení výrazně omezit. O čtyři roky později odešla z práce úplně a roku 1988 zemřela v pouhých pětapadesáti letech. 

O svém osobním životě nikdy nemluvila, z letmých náznaků však můžeme tušit, že na něj - alespoň v časech největších úspěchů - mnoho prostoru nezbývalo. Sue Vanderbilt dokázala v tvrdém prostředí automotive obstát zejména proto, že svou prací žila na sto procent. “Design pro mě nejsou jen auta, je to všechno,” vysvětlila. “Je to životní styl. Možná to zní banálně, ale pokud můžu jakkoliv zlepšit svět pro lidi, co přijdou po mně, je to můj úkol - vytvořit něco, co potěší oko, něco, co bude fungovat líp než před pětadvaceti lety, ať už je to cokoliv.”