Dnes jsou z něj záchodová prkénka, v NDR z něj dělali auta. Co je to duroplast

Pokud by před 70 lety existovaly nějaké ekologické organizace, tak by určitě měly z nápadu zaměstnanců strojírenského koncernu IFA v bývalé NDR radost. Tehdy totiž východoněmečtí soudruzi vymysleli, jak nahradit ocelový plech, z něhož se tradičně vyrábějí povrchové díly karosérií automobilů.

Na to, jak potom vozy vypadaly, se můžete podívat do naší fotogalerie.

Jako poměrně vhodný materiál se ukázal duroplast. Základem této kompozitní hmoty se stal bavlněný odpad. Bavlněná cupanina se pak smíchala s granulemi fenolové pryskyřice a při teplotě 170 stupňů se směs lisovala do patřičné formy. Tento proces trval asi deset minut a poté již bylo zapotřebí jen odříznout "otřepy".

Poprvé se v automobilovém průmyslu nějaký díl z duroplastu použil na kapotách pro vůz IFA F8, což byla ještě v padesátých letech vyráběná předválečná DKW Meisterklasse. Část těchto vyrobených vozů ale měla stále kapotu z plechu.

Mezitím již ale vedení automobilky rozhodlo, že se zkonstruuje zcela nový typ vozu s kompletní karosérií z této hmoty. Dostal jméno P 50. Jenže, jak už to v socialistickém hospodářství bývalo zvykem, příprava projektu vázla. V roce 1955 se tedy musel představit takzvaný mezityp, který pojmenovali P 70.

Rozhodně se nejednalo o žádný moderní automobil. Základem se stal opět rám vozu IFA F8. Jen rozvor se zkrátil na 2380 milimetrů a také rozchod zadních kol byl oproti původnímu modelu o padesát milimetrů menší.

Karosérie tvořená díly z duroplastu byla připevněna na dřevěné kostře. Vůz poháněl dvoudobý dvouválec se zdvihovým objemem válců 690 cm3, jehož výkon činil 22 koňských sil. Motor byl uložen napříč před přední poháněnou nápravou.

Nejprve s na trh dostal sedan, v červnu roku 1956 se začalo s výrobou karosérie kombi. Také pro něj se dělaly duroplastové díly karosérie. Jen střecha, byla na rozdíl od sedanu, z koženky. Auto na délku měřilo 374 centimetrů, vysoké bylo 148 a široké 150 centimetrů. V kombi vznikla po sklopení neděleného zadního opěradla ložná plocha s délkou přesně půldruhého metru.

Největší raritou modelu P70 je karosářské provedení kupé. Bylo dvoumístné. Krátká zakulacená střecha se vyráběla v karosárně KWD. Duroplastových dílů na něm bylo ještě méně než na kombíku. Konkrétně kapotu vyrobili z plechu, stejně tak střechu i víko zavazadlového prostoru.

Díky menší výšce (jen 140 centimetrů) mělo menší aerodynamický odpor a tudíž dosahovalo maximální rychlosti 100 kilometrů v hodině. Těchto kupé se vyrobilo jen něco málo přes dva tisíce kusů. Celkem ale v letech 1955-1959 vzniklo cca 36 800 kusů modelu P70. Přibližně dvě tisícovky (vesměs se jednalo o kombíky) se dovezly i do Československa.

Vůz P50, který již dostal jméno Trabant, byl připraven do výroby v roce 1957. Na svoji dobu do byl po technické stránce poměrně zajímavý produkt. Karosérie již byla samonosná. Na ocelový skelet svařený z ocelových výlisků se pak připevňovaly duroplastové panely. Motor byl připevněn na pomocném rámu.

Pod kapotou se nacházel motor pohánějící kola přední nápravy. Opět šlo o vzduchem chlazený dvouválec s kubaturou 500 cm3. Maximálně byl schopen vyprodukovat výkon 18 koňských sil. Spojen byl se čtyřstupňovou převodovkou a řadilo se pomocí páky umístěné na sloupku volantu.

Všechna čtyři kola dostala nezávislé zavěšení, odpružení ovšem vpředu i vzadu bylo jen pomocí listových pružin. Rozvor náprav dosahoval 220 centimetrů, na délku auto měřilo 3361 milimetrů, vysoké bylo 1405 a iroké 1493. Maximální rychlost dosahovala 90 kilometrů v hodině.

Kromě jednobarevných se postupně začaly nabízet také karosérie s dvou a dokonce tříbarevným lakováním. Od podzimu 1959 naběhla montáž vozů s karosérií kombi.

Trabant P 50 na počátku 60. let prošel modernizací. Při ní také dostal motor převrtaný na větší zdvihový objem 600 cm3. Díky tomu získal také nové obchodní označení - Trabant 600.

Do poloviny 60. let se Trabantů P50 a 600 vyrobilo skoro čtvrt miliónu kusů. Od roku 1964 je pak nahradily Trabanty 601, tedy ty se známou hranatou karosérií. A rovněž ty si duroplastovou karosérii podržely až do samotného konce jejich výroby, k čemuž došlo až na počátku 90. let.

Momentálně již je tento materiál v automobilovém průmyslu bez využití. Výrobci kvalitních záchodových prkének ho ale mají v oblibě nadále.