Čtyřnásobný vítěz Le Mans Henri Pescarolo oslavil 82. Závodil i v Mostě

• Debut ve Formuli 1 při Grand Prix Kanady
• Nejlepším výsledkem bylo třetí místo
• Čtyřikrát vítězem 24 hodin Le Mans
• S Interserií startoval na okruhu v Mostě
• Rekordmanem také ve vzduchu

Plnovousem zakrýval popáleniny v obličeji, které utrpěl při autonehodě v roce 1969. Narodil se jako Henri Jacques William Pescarolo 25. září 1942 v Montfermeil nedaleko Paříže, do rodiny úspěšného pařížského lékaře. Sám dokonce medicínu studoval, ale v roce 1965 dal přednost rychlým autům.

Začínal s Lotusem Seven. Byl natolik úspěšný, že dostal nabídku jezdit třetí vůz v týmu Matra Formule 3 pro rok 1966. Jeho vstup do světa F3 byl pro něj tak trochu zklamáním, protože si na svůj první start musel počkat. Vůz byl pro něj totiž připraven, jak uvádí v knize The Guinness Complete Grand Prix Who's Who (Guinness, 1994) autor Steve Small, až v polovině sezony.

V roce 1967 však vyhrál s Matrou mistrovství Evropy a pro rok 1968 postoupil do Formule 2. V této sezoně byl týmovým kolegou Jean-Pierre Beltoise a dosáhl několika druhých míst a vítězství v Albi, což mu zajistilo možnost, jet v posledních třech závodech roku 1968 v týmu Matra Formula One.



Henri Pescarolo debutoval v seriálu F1 22. září 1968 při Velké ceně Kanady na Circuit Mont-Tremblant nedaleko St. Jovite. V kvalifikaci zajel dvacátý čas, v samotném závodě musel odstoupit po odjetí 54 kol z 19. místa, kvůli poklesu tlaku oleje. V druhém závodě, kterým byla Grand Prix USA sice jel v kvalifikaci, do závodu ale nenastoupil. V třetím závodě, při Velké ceně Mexika dojel devátém místě, se ztrátou tří kol na vítězného Grahama Hilla. Je nutné podotknout, že Hill byl tak rychlý, že nadělil jedno kolo i pátému a šestému jezdci v pořadí, tedy Jo Bonnierovi a Jo Siffertovi. O kolo zpět zůstal i sedmý Jackie Stewart a o dvě osmý muž pořadí, Vic Elford.

V následujícím roce 1969 Pescarolovu kariéru poznamenala vážná nehoda. K té došlo 16. dubna na Mulsanne Straight v Le Mans při testování sportovního vozu Matra.

Pescarolo byl těžce popálený a znovu se vrátil za volant až v polovině sezony. Do seriálu Formule 1 naskočil při Grand Prix Německa 3. srpna na Nürburgringu, kdesi dojel s vozem Formule 2 Matra pro páté místo. Byl to jeho jediný závod Grand Prix v sezoně.

V seriálu F1 Henri Pescarolo startoval až do roku 1976. Postupně prošel týmy Matra, Williams, March, BRM a Norev Racing. Jeh největším úspěchem bylo třetí místo při Velké ceně Monaka v roce 1970, za volantem vozu Matra od stejnojmenné stáje. Závod na tradičním městském okruhu tehdy vyhrál Jochen Rindt s Lotusem a druhý byl Jack Brabham s monopostem Brabham – Ford. Nejdříve kariéru jezdce F1 ukončil v roce 1974, aby se za dva roky znovu vrátil. Svou poslední Grand Prix v F1 tak absolvoval s vozem Surtees-Ford 10. října 1976 v USA na okruhu Watkins Glen, kterou dokončil se ztrátou 11 kol na vítězného Jamese Hunta s McLarenem, takže dojel na neklasifikované patnácté pozici.

S mistrovstvím světa Formule 1 se rozloučil s bilancí 64 absolvovaných velkých cen, jedním 3. místem, jedním nejrychlejším kolem a celkovým ziskem 12 bodů.

Daleko větší kariéru Henri Pescarolo udělal v kategorii sportovních vozů. Pescarolo je rekordmanem v počtu účasti na prestižním závodě 24 hodin Le Mans, který jako jezdec absolvoval celkem 33krát. Z toho čtyři ročníky jako jezdec vyhrál. Jezdil nepřetržitě od roku 1966 do roku 1999, s výjimkou roku 1969, kdy kvůli již zmiňované vážné nehodě musel čtytiadvacetihodinovku vynechat. V Le Mans dokonce dosáhl hattricku.

Poprvé se stal vítězem 24 hodin Le Mans v roce 1972, kdy se za volantem vozu Matra-Simca MS670 střídal s Britem Grahamem Hillem. Společně odjeli 344 kol.

V dalším roce 1973 si Pescarolo v Le Mans úspěch zopakoval, ale tentokrát řídil vůz Matra-Simca MS670B s Gérardem Larroussem. Pro vítězství museli zajet 355 okruhů.



Do třetice Pescarolo zvedl nad hlavu pohár v prestižním vytrvalostním závodě a docílil tak čistého hattricku v roce 1974, kdy pilotoval opět s Gérardem Larroussem vůz Matra-Simca MS670C.

V roce 1976 si dvojice Henri Pescarolo – Jean-Pierre Beltoise dojela pro vítězství ve třídě GTP s vozem Inaltéra LM-Ford-Cosworth, když celkově obsadila osmé místo.

Svého čtvrtého triumfu při 24 hodin Le Mans se Pescarolo dočkal v roce 1984, kdy sedlal společně s Klausem Ludwigem Porsche 956B týmu Joest Racing.

V roce svého posledního vítězství při 24 hodin Le Mans 1984, tedy před 40lety, dostali možnost motorističtí fanoušci v tehdejším Československu spatřit jezdecké umění tohoto skvělého závodníka. Henri Pescarolo se totiž představil za volantem vozu Porsche 956 při závodu tehdy velice populární Interserie.

Startoval jen ve třech podnicích, přičemž vůbec poprvé hájil barvy týmu Joset Racing na tehdy novém závodním okruhu Autodromu Most. V samotném závodě patřil patřil mezi trojici jezdců, kteří absolvovali 32 kol, když čtvrtému v pořadí Peteru Hartdtovi nadělila dvě kola. Vítězství si ale nepřipsal.

Šampionem se v Mostě stal Klaus Niedzwiedz s Fordem Zakspeed C1/8. Pescarolo dojel s minimální ztrátou druhý, těsně následován třetím jezdcem v pořadí Volkert Merlem, jezdícím stejně jako Pescarolo s vozem Porsche 956.

Svůj druhý start v Interserii na německém okruhu Siegerland pak Pescarolo proměnil ve vítězství, aby v třetím závodě, který se jel na Nürburgringu skončil třetí.

V roce 1996 ještě Pescarolo přidal jedno druhé místo ve třídě LMP1 v závodě 24 hodin Le Mans, když se za volantem vozu Courage C36-Porsche střídal s Franckem Lagorcem a Emanuelem Collardem.



Po odchodu z Formule 1 založil Henri Pescarolo svůj vlastní tým, který od roku 2000 až do roku 2012 (2013) pod názvem Pescarolo Sport soutěžil v Le Mans Endurance Series a 24 hodin Le Mans.

Jako majiteli týmu se mu nepodařilo závod vyhrát. V roce 2005 už měl tým Pescarolo Sport triumf na dosah s vozem Pescarolo C60H. Ve stejném roce jeho tým vyhrál šampionát LMES. Pescarolo Sport skončil druhý v Le Mans v roce 2006 a o rok později třetí za dvojicí prototypů s dieselovým pohonem.

V letech 1977, 1978 a 1979 jel Pescarolo v nejslavnějším australském motoristickém závodě Bathurst 1000, v kterém soupeří cestovní vozy a jezdí se na okruhu Mount Panorama Circuit, při všech třech příležitostech jel s vítězem závodu z roku 1974 Johnem Gossem.

Bohužel všechny závody nedopadly, ani jeden dvojice nedokončila, když startovala s Gossem postaveným Forde XC Falcon GS500 Hardtops. V prvním závodě v roce 1977 odjela pouze 113 kol ze 163. V roce 1978 to bylo 68 a v roce 1979 118 kol.

Pescarolo se stal také vítězem závodu1 000 km Buenos Aires z roku 1970, Brands Hatch 1000 km 1971, 1 000 km v Zeltwegu z roku1973, 1974 a 1975, Dijon 1 000 km 1972, 1978, 1979, 6 Hours of Imola1974, dále 6 hodin Spa-Francorchamps z roku1975, Suzuka 10 Hours 1981, 1 000 km Monza 1982, 6 Hours of Vallelunga 1972 a 1978, 6 Hours of Kyalami 1974, 6 Hours of Watkins Glen 1972, 1974 a 1975, 1 000 km of Paris 1969, 1994, Porsche Cupu z roku 1984, 6 Hours of Nürburgring 1986 a závodu 24 hodin Daytona z roku 1991. Jednotlivé sportovní vozy, se kterými Henri Pescarolo ve své závodní kariéře jezdil, se dají vystopovat na webu Racing Sports Cars. Poslední závod v kabině sportovního vozu jel 6. srpna 2000 při 24 hodin Spa, kdy se střídal za řízením vozu Peugeot 306 s jezdci Leindersem a Delportem.

V 90. letech minulého století byl Pescarolo účastníkem Rallye Dakar, kterou jel celkem osmkrát. Naposledy v roce 2006 ve svých 63 letech v týmu SMG s Didierem Le Galem. K jeho velké vášni také patřilo pilotování vrtulníku.

V roce 1987 obletěli spolu Henri Pescarolo s Hubertem Auriolem v letadle zeměkouli za 88 hodin a 49 minut a překonali tím rekord, který vytvořil a do té doby držel Howard Hughes.



Stalo se tak 17. června. Hubert Auriol vzlétl ve společnosti Patricka Fourticqa, Henriho Pescarola a Arthura Powella z letiště Le Bourget s dvoumotorovým Lockheedem 18 Lodestart ze 40. let minulého století, který se jmenoval se Spirit of J & B, aby za tři dny, 19 hodin a 14 minut překonal světový rekord v turné vrtulových letadel, který do té doby od roku 1938 držel rozmarný americký miliardář Howard Hughes na stejném typu letadla, Jemu let trval 91 hodin a 14 minut.

Absolvováním letu dlouhého 23 852 kilometrů za 88 hodin a 49 minut tak tato posádka téměř po padesáti letech po Hughesovi ustanovila nový rekord.

Nebyl to jediný Pescarolův rekord v oboru letectví. Podle portálu Grand Prix už v roce roce 1984 Pescarolo a Patrick Fourticq vytvořili rekord v nejrychlejším přeletu Atlantiku z New Yorku do Paříže v jednomotorovém letadle. „V roce 1998 působil jako kaskadér ve velmi úspěšném francouzském filmu Taxi,“ píše se v medailonku na webu Grand Prix.