Osvětlené pneumatiky měly být vrcholem stylu. I přes obří zájem skončily fiaskem

Je obecně známo, že na přelomu 50. a 60. let probíhal v USA doslova motoristický boom a růst ekonomiky dovoloval automobilkám experimentovat v mnoha ohledech – od nových způsobů pohonu vozidel po stále barvitější a šílenější designy automobilů s hromadou chromu, pastelovými barvami, ploutvemi, křidélky anebo světlomety připomínajícími ohon letící rakety.  

Automobil se již stával módním doplňkem a výrobci se tomuto trendu podřizovali. Design některých modelů byl dokonale pompézní, přičemž tečku všemu dodal zprvu úžasně vypadající nápad od pneumatikářského velikána Goodyear.  

Nejžhavějším módním doplňkem automobilů se měly stát osvětlené pneumatiky, které si hned po představení v roce 1961 vysloužily označení jako „pneumatiky budoucnosti“ a prý ukazovaly doslova „budoucnost stylingu vozidel“.

Konstrukčně tento zázrak vycházel již z používané technologie „pečení“ pneumatiky, kdy se polyuretanová směs nazvaná Neothane odvozená z petroleje a řady syntetických chemikálií nalila do určených forem a zahřívala v peci na 250 stupňů Celsia.

Na rozdíl od klasického tmavě zbarveného kaučuku, se ovšem chemikům Goodyear podařilo vytvořit rovněž směs, která byla částečně průsvitná a ke všemu mohla být dále obarvena do různých odstínů.

Marketingové oddělení bylo z výsledků oddělení vývoje bez sebe a nápad osvětlit průsvitnou pneumatiku zevnitř přišel takřka okamžitě. Cílovou skupinou mělo být přitom ženské publikum.

Myšlenkou totiž bylo, že barevně osvětlené pneumatiky zaujmou hlavně řidičky, které budou chtíti zářící pneu barevně sladěné s barvou karoserie jejich vozu nebo dokonce i s odstínem šatů, jež zrovna nosí. Vedení Goodyearu tak následně zmiňovalo i scénář, kdy manželky prostě nakoupí celou sadu odlišně zbarvených pneumatik s koly a manželé je budou svým chotím na autě pravidelně měnit.  

Na vcelku klasický plechový ráfek tedy zevnitř (do jeho prohloubení) inženýři nainstalovali po obvodu 18 malých žárovek, jež byly napájeny od elektrického systému vozu.

Samotné zapojení pak nebylo příliš esteticky promyšlené, neboť vedení od žárovek pokračovalo skrze vnější střed kola párem vodičů nahoru do podběhu a dále ke zdroji energie. Z každého blatníku vozu prostě viselo několik viditelných a pouze izolací chráněných drátů.

Výsledný efekt však takový nedostatek úplně zastínil a dle barvy pneumatiky mohla kola vozu zářit modře, žlutě, červeně, zeleně, oranžově nebo čistě bíle v originální barvě průsvitné gumy. Rozsvícení či zhasnutí žárovek bylo ovládáno spínačem v interiéru, který nabízel i funkci blikání nebo osvětlení jen určité pneumatiky.

Při prvních testech si výtvor Goodyearu nevedl vůbec špatně. Auto na pneumatikách jezdilo tiše a pohodlně, odolnost vůči proražení se vyrovnávala konvenčnímu obutí a dlouhodobou životnost vzorku inženýři odhadovali dokonce několikrát vyšší, než bylo tehdy standardem. Osvětlení navíc mohlo zvýšit viditelnost vozu v noci či během špatného počasí.

Veřejnosti se nápad vozu se „svítícími koly“ líbil a výrobce se svou novinkou objížděl americká města a výstavy. Další úroveň zájmu vytvořily časopisy a noviny, které o zajímavé vychytávce informovaly. Mnoho lidí však Goodyear zklamal, jelikož osvětlené pneu bylo v době propagace stále ve fázi vývoje a objevovalo se jen na řadě zkušebních vozidel.

Kromě kabrioletu Dodge Polaris či kupé Chrysler Silver 300 s červenými pneumatikami se vynález nakonec objevil na jediném soukromě vlastněném vozu. Unikátní Golden Sahara od jistého sběratele Jima Skonzakese byla konceptem luxusního vozu na základě staršího Chevroletu z konce 40. let, k jehož zlato-bílému zbarvení ladily právě i zlatě, respektive žlutě zářící pneumatiky. Ačkoliv se tady už vyřešil problém s visícími dráty od kol, později se na auto přece jen vrátily klasické, neprůsvitné gumy s bílými bočnicemi.   

O nasazení pneumatik do prodeje se tedy zatím jen přemýšlelo. Nehledě na zájem motoristů ale musel být projekt smeten ze stolu. Parádní vzhled „svítících kol“ byl totiž nakonec vykoupen řadou nedostatků.

Zaprvé, jízdní vlastnosti vozu s tímto obutím po řadě testů nevypadaly tak růžově jako ze začátku. Nový materiál měl na mokrém povrchu mizernou přilnavost a kolem rychlosti 100 km/h vůz začínal ztrácet stabilitu. Během silného brzdění a zahřívání ráfku navíc guma začínala měknout.

Zadruhé, inženýři jaksi nedomysleli, že pneumatiky se jízdou po silnici dokážou neskutečně zašpinit, a tak jen po týdnu jízdy s osvětlenými pneumatikami postupně začínala jejich barevná záře pomalu slábnout pod nánosem špíny a nečistot. A čistit každých pár dní tento módní výstřelek nevypadalo jako skvělý způsob trávení volného času.

Zatřetí, výroba pneumatiky a speciálního ráfku s žárovkami se ukázala jako příliš nákladná, což by zapříčinilo vysokou cenu na trhu a velice pravděpodobně i opadnutí původního zájmu.

Koneckonců i ono zmiňované lepší osvětlení vozu a tudíž zvýšení bezpečnosti narazilo na skutečnost, že zářící pneumatiky by další řidiče v noci na silnici maximálně rozptylovaly a mátly.

Goodyear tedy bez většího rozruchu od nápadu osvětlených pneumatik ustoupil a už se k němu nikdy nevrátil. „Pneumatika budoucnosti“ tak žádnou „budoucnost stylingu vozidel“ nepřinesla a zůstala pouze jako důkaz úsměvného experimentu z 60. let.

A manželům módou posedlých poloviček se jistě ulevilo a spadl z nich strach, že by museli své lásce co pár dní měnit kola na autě v závislosti na jejich šatníku.