Pohodový přepravník: Test ojetého Mercedesu-Benz Vito po 220 000 kilometrech

Výrobci užitkových vozů už dávno pochopili, že existují soukromí zákazníci, kteří vyžadují pro přepravu svých bližních a jejich věcí větší auto s větším vnitřním prostorem než nabízí kombíky nebo velkoprostorové osobní vozy.

Na testovaný Mercedes-Benz Vito z roku 2013 se můžete podívat do naší komentované fotogalerie.

Řešením je pak už jen dodávka s instalovanými několika řadami sedaček. Obvykle tuto roli sehrávají modely prostřední velikosti. Ty menší se vnitřním prostorem od MPV příliš neliší, ty největší pak už přece jen slouží spíše k rozvážení zboží po městech nebo mezi nimi.

“Výhodou je, že vozy této kategorie jsou na trhu v mnohem více konfiguracích a verzích, než je tomu u vozů MPV. To jim dává ohromnou všestrannost, kterou u jiné kategorie vozů nenajdeme. Pro lepší orientaci je můžeme rozdělit na osobní (minibusy) a užitkové (dodávky se sedačkami). Na trhu převažují ty druhé, protože jsou jako nové levnější,” uvádí Filip Kučera z autobazaru Auto ESA.

Právě u tohoto prodejce ojetých automobilů jsem si na test vypůjčil Mercedes-Benz Vito. Konkrétní exemplář pocházel z roku 2013 a na tachometru svítil údaj o 223 000 naježděných kilometrech. Červený vůz se aktuálně nabízí za 317 000 Kč.

Lak karosérie byl na některých dílech docela vyšisovaný a ještě na něm byly vidět pozůstatky původního firemního označení. Na druhou stranu jsem na něm nenašel v podstatě žádné oděrky, natož promáčkliny či zjevně opravovaná místa.

Čalounění stropu i sedaček by sice zasloužilo řádnou očistu, ale jinak také interiér nenesl žádné známky poškození. Jen hlavice řadicí páky léty používání poněkud změnila barvu. Na funkčnost to však, jak jsem záhy zjistil, nemělo pražádný vliv. Výbava vozu byla poměrně spartánská. Zahrnovala pouze jediný airbag – ve volantu řidiče – pak ještě mechanickou klimatizaci, rádio s CD přehrávačem, elektricky ovládaná přední okna a zpětná zrcátka a dál už vlastně nic.

K tomu je možná zapotření ještě krátké dovysvětlení. Stejně jako řada jiných značek Mercedes-Benz rozlišuje dodávky na užitkové a osobní. Ty nejluxusnější osobní Transportery mají například u Volkswagenu jméno Multivan, Mercedes je pak prodával dříve jako Viano, nyní už je to “třída V”.

“Rozdíl mezi nimi spočívá především v použitých materiálech. V osobních verzích nalezneme více luxusních materiálů jako je kůže, velurové koberce a měkčené plasty. V dodávkových verzích najdete více tvrdých plastů, zátěžové podlahy a jednodušší sedačky. Osobní i užitkové verze jsou většinou k dispozici ve dvou délkách a s různým počtem sedaček od 6 do 9. Variabilita sedaček u minibusů a dodávek je podobná. Je možné je sklápět nebo vyjímat a některé dokonce otáčet,” vysvětluje Filip Kučera.

Testovaný kus poháněl čtyřválcový turbodiesel se zdvihovým objemem 2,2 litru a výkonem 100 kW (136 koňských sil). K výfukovému potrubí již byla u modelů po faceliftu doplněn filtr pevných částic, ale ad Blue zatím tankovat není třeba. Síla motoru se skrze šestistupňovou manuální převodovku přenáší na zadní kola.

Tento pohon může být limitující pro ty, kteří často jezdí v horském terénu po silnicích, které nejsou upravovány. Všichni ostatní, pokud nehodlají šetřit na kvalitních zimních pneumatikách, s tímto autem můžou v pohodě žít také v zimě.

Naopak v létě bude v případě takto vybavené verze cestujícím v dalších dvou řadách vadit, že už k nim nevedou rozvody klimatizovaného vzduchu a nemůžou si alespoň vyvětrat okénkem. Rovněž nástupování do útrob vozu bude vinou pouze jedněch posuvných dveří na boku (na straně spolujezdce) zdlouhavější, než by tomu bylo v případě montáže stejného dílu na druhou stranu.

Auto je sice devítimístné, ale na rovinu je třeba přiznat, že prostřední sedadlo vpředu je spíše nouzové. Prostor na kolena zde sedícímu člověku notně zmenšuje vyčnívající řadicí páka.

Naopak na dvou dalších řadách se sedí dobře také urostlým cestujícím, Zavazadlový prostor za třetí řadou v této konfiguraci vozu (L2XH1) postačí pro uložení cestovních tašek všech lidí na palubě.

Jízda s Vitem nebude dělat problémy ani řidičům, kteří dosud usedali pouze za volant klasických menších a středních osobních aut. Jen při projíždění úzkými uličkami s pravoúhlými křižovatkami je třeba brát v úvahu větší délku vozu a řádně si před zatočením nadjet.

Líbilo se mi naladění podvozku, který byl schopen absorbovat bez změny zvolené stopy průjezdy i poměrně hlubokými výmoly nebo naopak překonávař příčné zpomalovací prahy. Potom se vůz velmi rychle zklidnil, nenásledovalo žádné zdlouhavé houpání.

Stejně jako v případě motoru, bylo také odhlučnění podvozku na solidní úrovni. Řazení by mohlo být o chloupek přesnější, ale dalo se na něj poměrně rychle zvyknout. Se zvolením náležitého převodového stupně řidiči pomáhá “rádce” na displeji palubního počítače. Výkon motoru postačuje pro svižnou jízdu, je v případě plného obsazení bude nutné kopce vyjíždět se zařazeným nižším převodovým stupněm.

Žádné výtky jsem neměl k účinnosti brzd a nastavení jejich posilovače, stejně dobře bylo naladěno řízení.

Přestože, jak jsem psal již výše, auto nemělo žádnou speciální příplatkovou výbavou, život za volantem zpříjemňovaly stěrače, v nichž byl zabudován vývod kapaliny z ostřikovačů. Správnou pozici při řízení zase pomáhaly zaujmout výškově nastavitelné bezpečnostní pásy, sedačky a volant.

(Doporučuje Filip Kučera z Auto ESA)



Ford Transit Custom

Plusy:

dynamický vzhled

variabilita sedaček

nižší ceny

Mínusy:

drobné mechanické vady

komplikované ovládání funkcí z volantu



VW Transporter

Plusy:

spolehlivé motory

kvalita zpracování

funkční design

Mínusy:

vyšší ceny

dražší servis



Renault Trafic

Plusy:

nižší ceny

důmyslné úložné prostory

levnější servis

Mínusy:

chudší výbavy

slabší motory